Enter To Wind - Kapitola 3. - Tiché slzy

První zvonění, pondělí, všichni zaujímáme svá místa ve třídě. Jen jeden člověk tu už sedí, na svém místě, ve svém světě, Killian. Stále mě při pohledu na něj bolí rameno, ale víc mě bolí u srdce. Celé hodiny se dívá ven z okna. Sensei to vidí, ale nedělá nic. Proč?

Po třetí hodině toho mám dost a ve vhodnou chvíli, když není nikdo jiný než mi dva v místnosti, přistupuji k němu. Chtěl bych se dotknout jeho hebkých vlasů nebo jeho jemné kůže. Při tomto pokusu se trhem otočí a zvedne. Neříká nic, po chvilce odchází. Nechápu to, vše se mi hroutí. Nechtěl jsem ho nechat jít. Proč jsem ho nezastavil? Chtěl jsem se omluvit. Proč jsem to neudělal? Nenechal mě? Neměl bych být uražený já? Ne, on není uražený, je smutný, je tak smutný jak ta písnička, ne, je víc. Naštval jsem ho nebo je v tom i něco jiného? Tolik otázek, ale tak málo času…

Proč nejsem s ním???

"Je to proto, že se bojím?!" volám za Killianem a pokouším se ho dohonit. Už je dávno pryč, běžím směrem k východu a volám ho, stále jsem ho volal…

Klidně ať mě někdo uslyší, nevadí mi to… NEBOJÍM se toho. Před východem mi do cesty přistoupí postava.

"Ueri-sensei, promiňte. Já vím, že se nesmí běhat po chodbě, ale já musím…" Nenechal mě domluvit jen řekl:

"Můžeš jít se mnou na chvíli do kabinetu? Chtěl bych ti něco vysvětlit ohledně Killiana."

" O Fuisurim?" divím se… Je možné, aby o nás věděl?

Sedám si na polstrované křeslo v kabinetě a sensei si sedá na židli za stolem.

"Kill je můj bratranec. Oba jsme se narodili v Americe, proto naše křestní jména nejsou japonská."

Jaký má důvod mi tohle vyprávět?

" Když je to váš bratranec, tak proč jste dělali první školní den takové divadélko s jeho pozdním příchodem?"

"No, já jsem věděl, že určitě hrál na kytaru a nechtěl jsem mu to zavařit hned jakmile se už vrací do normálu."

Vrací do normálu? Co se mu stalo. Že by se ke mně choval takhle kvůli "tomu".

" Proč mi to vlastně všechno říkáte, sensei?" Zeptal jsem se podezřívavě. "Všiml jsem si, jak se na tebe hned první hodinu smál.Tak jsem myslel, že jste přátelé, byl bych rád kdyby nějakého měl." Zarazil jsem se… Přítel? On se na mě už nikdy nepodívá. Možná mě i nenávidí…

Dávno zazvonilo, sensei neměl další hodinu a já jen tělocvik. Sensei mě omluví.

"Nebo jsem se spletl?" zeptal se zmateně sensei.

Vypadal jako člověk, kterému bych mohl věřit. Tak jsem mu pověděl všechno od našeho prvního setkání v parku až po události, které se staly před pár minutami.

Nevyprávěl jsem mu celý příběh, ale jen důležité faktory u kterých jsem se nečervenal.

"Chápu." Řekl a začal vyprávět dlouhý příběh…

"Před 8 lety byly Killianovi rodiče zavražděni doteď neznámým pachatelem, ale předpokládá se, že to byl ten měsíc propuštěný několikanásobný nájemný vrah Louis George Marvell…"

Zavražděni???

"… Nikdy se nenašly usvědčující důkazy. Kill jako jediný tento útok přežil. Jeho otec i matka dostali kulku do hlavy, nevíme proč, ale Killiana střelil do břicha a asi se pokoušel strefit i do srdce, ale vylekala ho policejní hlídka přivolaná sousedy. Kill viděl, jak je zabíjeli. Viděl i útočníka, ale bylo mu deset. Nikdo nechtěl, aby svědčil, protože i tak to nesl moc těžce. A navíc všechny vzpomínky potlačil, takže by to bylo k ničemu. Pro všechny to byla velká ztráta. Kill musel jít na operaci se srdcem, protože kulka zasáhla jednu z hlavních tepen. Po té operaci mu jeho hnědé oči zmodraly a tak to už zůstalo. Od 14 let žije se mnou v Japonsku. V Americe měl příliš mnoho špatných vzpomínek. Od té vraždy nikdy nebrečel…"

Nikdy? Ten večer u mě doma… Byl to náznak slz?

" Pokládá si to za vinu, měli totiž odletět ten večer do Japonska, ale on jim zalhal, že je mu špatně a že nikam nechce si nechal pro sebe." Lhát rodičům? Lhát rodičům je špatné, on to nechtěl… Najednou to všechno dává smysl. Ty modro-hnědé oči…

" Od té doby se ani jednou od srdce neusmál, až na tebe, kdyby to neudělal, nikdy bych ti toto neřekl. Pořád hraje na kytaru jednu a tu samou písničku. Goodbye Julia, složil jí společně se svými rodiči, když mu bylo 9. Jejich první a poslední píseň. Jestli se na tebe usmál, znamená to, že jeho srdce je opět schopno milovat, prosím využij tuto možnost, než se opět uzavře." skončil svůj příběh a čekal moji reakci. Podíval jsem se na něj a zeptal se ho…

"Kde si myslíte, že by mohl být?"

"To nevím…" K sakru pomyslel jsem si, nechci ho ztratit, ne teď. Možná, že nikdy… Sklopil jsem hlavu a snažil se potlačit slzy.

"Ale každý večer v 9 hodin si jde sednout pod strom do parčíku tady před budovou. Je to místo, kde jsou nejjasněji vidět hvězdy. Dívá se na nebe a doufá, že se rodiče vrátí. Vždycky to dělal sám, ale…"

"Možná, že už nechce být sám…," doplnil jsem ho. Alespoň s kapkou naděje jsem mohl dál žít.

"Děkuji sensei, za všechno." A odešel jsem, neměl jsem na učení náladu tak jsem si vzal věci a šel domů. Bylo mi hrozně, celou dobu jsem myslel na sebe, nezajímal jsem se o jeho pocity. Štvalo mě to. Toulal jsem se ulicemi až do pozdního odpoledne. Rodiče nebyli doma, nechali vzkaz:

"Jeli jsme navštívit tetu, měla svátek. Budeme ji pozdravovat. Vrátíme se zítra večer, nechali jsme ti nějaké peníze, Zavoláme ahoj. Buď doma hodný a žádné večírky!: Mamka a Taťka"

Budu doma sám…. Nic zajímavého. Navečeřel jsem se a přemýšlel, co večer udělám. Na nic jsem nepřišel, řeknu mu vše o svých citech a uvidíme…

8:30 vycházím z domu a doufám, že tam bude. Když jsem blízko školy, vidím postavu jak přelézá přes bránu. Je to Killian. Potichu přelézám za ním a sleduji ho až k parčíku, je jasné, že o mně ví, ale nic nedělá.

"Proč tu jsi?" zeptá se nevrle.

"Já bych ti chtěl říct…"

"Mě to ale nezajímá, ty tvé lítostné řeči nebo řeči útěchy. Vím, že víš o mých rodičích, ale to neznamená, že můžeš…"

"Nepřišel jsem tě litovat, přišel jsem ti říci své pocity a i kdyby ti byly fuk, tak si je stejně vyslechneš." Stál jsem tam před ním odhodlán teď se nevzdat. On byl mojí reakcí docela zaskočen.

"Nikdy před tím jsem necítil to co s tebou, i když to bylo jen pár okamžiků, myslím že tě miluji."

"Cože?" vykulil na mě oči a začal se červenat. Konečně dobrá reakce…

"Ne, já teď vím, že tě mám moc rád a i kdyby na tom nezáleželo, jsem stejně rád, že jsem ti to řekl…" podíval jsem se mu do očí… Vrhal na mě nechápavé pohledy…

"Přišel jsem jen kvůli tomuhle." Otočil jsem se a chtěl jsem odejít, ale chvíli jsem počkal jestli náhodou…? Ne, není to opětované, ne, tak jak jsem myslel. Vydal jsem se tedy na cestu zapomnění. Tedy já se vydal, ale někdo mě držel za mikinu… otočil jsem se a chtěl mu vynadat, ať už to nikdy nedělá, ale místo toho se mi podlomila kolena v jeho teplém objetí… tento pocit, být sami na celém světě… miloval jsem ho a miloval jsem i Killiana… V noci, kdy naše sny byly nesmrtelné…

"Killiane?"

_________"Ano?"

"Nechtěl bys jít ke mně domů …?"

_________"Ano."

"Miluji tě."

_________"Já vím…"

Nervózně vedle sebe sedíme na posteli. Dům je prázdný, až mi to nahání strach. Killian mě začíná hladit po tváři, jeho dotyk prochází celým mým tělem. Jeho ústa se přitisknou na můj krk a jeho ruce se snaží co nejvíce nabažit mého těla, nezastaví je ani mé zmatené zasténání. Pomalu mi sundává triko a přitom jeho ústa postupují níž. Zastavím ho, až když to vzrušení nemohu vydržet.

"Stalo se něco?" zeptá se, když se od něj odtáhnu.

"Bojím se, nevím co mám dělat." Říkám Killianovi s lítostně sklopeným obličejem.

"Já jsem taky nikdy s chlapcem nic …"

"S chlapcem?" vyhrknu… " Takže s dívkou ano?"

"Hmm, ale to bylo jiné, já ji neměl rád a ona mě jen využila, bylo to jen ve slabou chvíli." Odpovídá s hodně ublíženým pohledem.

"Ale jestli nejsi připravený..." pokračuje "… tak já klidně počkám, nechci abys dělal něco, co nechceš."

Přitisknu se co nejvíc ke Killianovi, abych mohl cítit jeho kůži na mé, je to velmi příjemný pocit.

"Nechci, abys čekal." Povídám mu těsně před tím než se nechám povalit zpět na postel.

Ležím na posteli na zádech. Kill mě opatrně svléká, poté ho svleču já. Už je zhasnuto, líbáme se a zkoumáme svá těla. Jeho hruď je pevná, na levé straně má jizvu. Vím proč, bolí mě tento pohled, ale pokračuji. Snažím se lehnout co nejvhodněji. Killian na nic nečeká a začínáme se nechávat unášet do říše slasti. Slyším jeho hlas, potichu vzdycháme. Je to zvláštní, cítím se jinak, uvolněněji. Cítím jeho dech, vůni jeho vlasů. V jednom okamžiku Killian zastaví, podívá se na mě tázajícím pohledem. Vím co má na mysli.

Tiše přikyvuji. Projede mnou hřejivý pocit, nebolí to i přesto pláču, nevím proč. Je to nádherný pocit být u někoho tak blízko, být jedno tělo… Nemohu myslet, má mysl exploduje. Mé tiché slzy dopadají na postel.Co je toto za pocit. Nemohu přestat, začínám pociťovat velké napětí, ale i přesto je to slastné a příjemné. Je to "ONO"? Mé tělo zaplavuje nával horka, Killianova hlava se opírá o moji hruď. Vyčerpáním usneme. Spíme ve vzájemném obětí až do rána. Nechci, aby tento okamžik někdy skončil, i kdyby to byl jen sen.

---