Enter To Wind - Kapitola 4. - Zničující otázky a slova

Uběhlo několik dní, cítím se šťastný, ale je tu něco, co mě trápí. Killian není jako dřív, sice se mnou mluví, dotýká se mě, ale je to v něčem jiné. Jeho dotek už není tak vřelý, je spíše chladný a odměřený. Co se to s tebou děje? Kolik máš ještě tajemství, co neznám? Proč mi neřekneš vše najednou? Proč to tak bolí? Jdu do kabinetu Ueri -senseie. Slyším za dveřmi hlasy, chtěl bych zaklepat, ale zarazí mě zvolání známého jména…

"Killiane neměl by sis takhle ubližovat."

"Já vím, ale nechci tam jít sám. Nezvládnu to. Chci zachovat jejich památku, ale sám to nedokážu. Když ty se mnou nemůžeš jít, radši tam nepůjdu vůbec."

"Vím, že je to těžké, ale dnes je to 8 let."

"Nemusíš mi to opakovat, nemůžu s tím nic dělat."

"Můžeš tam jít s Kaeri-kunem…"

"!!!NE!!!" zakřičel. Zatočila se mi hlava.

"On to nechápe, nikdy nemůže pochopit…" přerušil je až můj útěk. Bylo mi jedno, že mě přistihli.

Běžím, nevím kam, pryč! Co nejdál! Proč nemůžu prostě zmizet. Zmizet z jeho života. Když mě tolik nechce má mi to říct. Proč to vůbec začal? Miluje mě vůbec? Nehraje si jen se mnou?! Jsem snad jen jeho loutka, jeho cena útěchy? Jsem nepotřebný? Zastavuji se až u jezera, cítím lehký jarní vítr, je plný sladké vůně z odkvétajících sakur. Kdesi v hlavě mi zní jejich poslední slova

"Nepoběžíš za ním?"

"Ne."

Ty slova mi drásají mysl. Zdá se mi, že uběhly hodiny, ale je stále poledne. Slunce mi září měkce do očí a mnou projede ostrá bolest. Mé myšlenky se v duchu vracejí k té noci, kdy jsme si byli tak blízko. Když jsme byli jen mi dva na celém světě. Padám na kolena a snažím se vydýchat svůj zběsilý běh. Nechci tě teď ztratit, Killiane, ne teď, když cítím tyto pocity. Náhle mi do záře slunce přistoupí postava. Natahuji po ní ruku a do očí se mi hrnou slzy…

"Killiane!"

Postava mě vyzvedla z mého bídného myšlení, poprvé ji vidím do tváře. Je to Yuri Naremo.

"Naremo-kun, co tu děláš?" Povídám ještě s rozechvělým hlasem.

"Odpadla nám hodina a na cestě domů jsem se s tebou málem srazil, vypadal jsi smutně, tak jsem šel za tebou." Povídá s podezřelým úsměvem. Otočí hlavu k jezeru. Já se s posledními silami jdu posadit na blízkou lavičku. Po chvíli si přisedá ke mně. Na hladinu jezera potichu dopadají okvětní lístky sakur rostoucích okolo.

První promluvil do prázdna Yuri.

"Já jsem se o tebe bál,…" zbystřil jsem, "… ty jsi mě oslovil Killiane." Ano, vzpomněl jsem si na tento svůj omyl. Podíval jsem se na něj, abych viděl alespoň náznak jeho myšlenek.

"Je to proto, že ho máš tak rád?" ptá se dál. Jak se o tom dozvěděl? Je to poznat? Kolik lidí to ví?

"Nemusíš odpovídat hned, asi to ještě bolí."

Zaraženě jsem se postavil a udeřil na něj…

"Jak o tom víš, a co vlastně víš? Proč se do toho pleteš?" Zhroutil jsem se zpět na lavičku a položil jsem si hlavu do svých dlaní. Snažil jsem se potlačit pláč.

"Proč se všichni chováte takhle? Co vám do toho je?" nemám dost sil pokračovat, nemohu se hýbat, mým tělem prochází bolestivá křeč. Trapné ticho prorážejí až mé zoufalé slzy.

"Tak hrozné to zas nebude…" říká Yuri a chytá mě za rameno "… myslím, že byste si měli o tom promluvit. Měl bych už raději jít. Opatruj se." Yuri rychle vstane a odchází.

Ohlížím se za ním a volám:

"Yuri, jsme přátelé?"

Naposledy se otočil "Neboj se, jsme." Volá už z větší dálky. Mizí mi z očí v okamžiku, kdy zachází za roh.

Jsem už klidnější a proto se vydávám na cestu domů. Nepamatuji si cestu zpět a proto se zaplétám v postraních uličkách. Když vycházím z jedné takové, vztyčují se mi před očima mohutné věže kostela. Vedle leží malý hřbitov.

???Killian???

Od železné brány vychází Killian. Nechtěl jsem, aby mě viděl. Místo toho jsem vešel do blízkého květinářství a koupil pětici bílých růží. Bylo mi jasné, co tu Killian dělal. Musejí zde být pohřbeni jeho rodiče, ale přiznám se, že jsem nevěděl, že jsou pohřbeni v Japonsku. Vklouzl jsem na hřbitov a hledal náhrobek se jménem Fuisuri. Našel jsem ho až úplně vzadu pod košatým stromem.

Yui Fuisuri a Tatsuha Fuisuri, na náhrobku je napsáno:

"V našich srdcích jste nezapomenutelná píseň, která zní navěky."

Píseň? Goodbye Julia. Na tu píseň nikdy nezapomenu. Na prázdný hrob jsem položil kytici a chvílí ticha uctil jejich památku. Rozloučil jsem se a vydal jsem se najít svůj domov. Cesta byla dlouhá, ale k večeru jsem dorazil domů. Když jsem vstoupil do přítomnosti rodičů, vypadal jsem tak sklesle, že se ani neptali, kde jsem byl. Byl jsem jim za to vděčný. Šel jsem do pokoje, chtěl jsem dnešní den zaspat jako noční můru. Dnešní události…

Je pozdní noc, pokouším se usnout, nejde to. Zavřu oči, nemohu přestat myslet na ty slova, co mi tak ublížily. Mám pořád před očima Killianovu tvář, když odcházel ze hřbitova. Tak smutná a osamělá. Není nic, co bych mohl udělat. Nic nezmůžu. Měl pravdu, nevím jaké to je. Nezažil jsem to. Mohu jen čekat co se stane.

_________ "KLAP"

__________________ "KLAP"

Dopad kamínku na sklo mě vyleká… jdu po tmě k oknu. Killian stojí ve světle pouliční lampy. Dívám se mu do očí, nevypadá naštvaně, každopádně tenhle výraz obličeje neznám…

Vyplížil jsem se potichu z domu. A se strachem nad našim osudem jsem šel vstříc noci.