Enter To Wind - Kapitola 5. - Zlomené myšlenky

Když jsme se opět setkali pohledem, lehkým pokynutím hlavy mě přivítal. Proč sem přišel? Co mi chce, když mě nepotřebuje. Ještě jsem byl lehce dotčený z dnešního dne. A tak jsem na něj, když mi byl na dosah, vyjel.

"Co tu chceš?"

Kill se na mě nepřestal dívat svýma uhrančivýma očima.

Neodpověděl, jen se mě pokusil mlčky obejmout. Ustoupil jsem od něj pár kroků, aby mě nemohl chytit. Má reakce ho ovšem z míry nevyvedla, ba naopak. S úsměvem, se mě pokoušel polapit jako motýla. Povedlo se mu to až po značné chvíli.

"Nedotýkej se mě!!!" Křičel jsem na něho, ale on nepustil, pevně se ke mně přitisknul a stále byl potichu.

"Proč tohle děláš? Nejdřív mě nechceš ani vidět a potom mě držíš takhle, tak pevně…

Zarazil jsem se, na ruku mi dopadla první chladná slza.

On neplakal od té nehody, co ho donutilo to udělat teď?

"Já jsem byl sám na hřbitově…" ozvaly se do ticha první slova "…za rodiči, oni se už nevrátí." Jak zoufalý musí být, když mi ukazuje tyto pocity. V tichu noci se opírám o zeď. Killian se mě stále drží. Již nepláče, zato cítím jeho teplý dech na mém krku. I když je tu se mnou cítím se osamělý.

"Proč si nechtěl, abych tam s tebou šel?" ozvu se po chvíli.

"Asi jsem hledal výmluvu, abych tam nemusel jít vůbec. A navíc mě to strašně bolí, nechci abys někdy v životě poznal takovou bolest, tuhle bolest musím nést sám."

"I když je to tvá bolest, já tady vždy budu a pomohu ti kdykoliv budeš potřebovat." Usmál jsem se na něj. Poprvé za tento den se cítím dobře. Odhodlávám se a poté mu dávám polibek na tvář. Kill mi polibek oplácí na ústa a ruku v ruce se vydáváme na menší půlnoční procházku.

Za pár hodin svítá a my se stále touláme tichými nočními uličkami. Jsme potichu, žádná slova nemůžou zničit tyto společné chvíle. Vím, že to nemůže trvat věčně, ale dnes na to nechci myslet…

Cítím jeho pevný a přitom lehký dotyk, poprvé mě drží za ruku i když to nikdo nevidí… Jsem šťastný???

Ano jsem, mám Killiana. Kašleme na okolní svět, na bolest co se v něm skrývá. Již je světlo a já se s Killianem loučím sladkým polibkem. S uspokojeným pohledem vcházím do domu. Na schodišti na mě čeká nemilé překvapení.

"Kde jsi byl?" ptá se matka poprvé tónem, který nikdy před tím nemusela použít.

"Venku." Povídám přehnaně drze.

"To jsem si všimla. Co se to s tebou v poslední době děje? Máš před námi mnohem víc tajemství než před tím, než jsi začal chodit na novou školu. Moc jsi se změnil."

Sklopím hlavu, mám jí říct pravdu? Co když jí to bude vadit?

"Já…" jsem odhodlán, ale můj strach se nevytratil.

"Já jsem se zamiloval." Mamka vypadá, jako kdyby se jí ulevilo.

"To jsem ráda, že to není nic horšího. Ale co Keikoto-chan? Vy spolu už nechodíte?"

"Já mám Keikoto rád, ale spíš jako sestru nebo nejlepší kamarádku. Tenhle pocit je jiný, silnější."

Mamka na nic nečeká a začne mě vyzpovídávat…

"A kdo to je? A jak vypadá? A musí být taky chytrá a..."

"Je ze školy!" Vrazím do jejího výkladu ideální partnerky.

"Ze školy?" vyděsí se "Ale vždyť ty chodíš na chlapecké Lyceum…" uvědomí si to, zklamaně se otočí a s posledními slovy " Jdi si lehnout, za 3 hodiny by jsi měl stávat do školy." odchází do obývacího pokoje.

Lehl jsem si na postel a doufal, že usnu. V tu chvíli nevím, jestli se mám radovat z toho, že se můžu v myšlenkách vracet na dnešní procházku nebo se mám zlobit, že budu muset ještě 3 hodiny čekat než Killiana znovu uvidím…

Myšlenky mi pomalu plynou hlavou a než se naději, je na čase se připravit do školy. Automaticky se jdu dolů nasnídat. Za chvíli opět uvidím Killianovu tvář, jeho úsměv.

Vcházím s dobrou náladou do kuchyně, po pár minutách přichází i mamka. Podíval jsem se na její tvář, byla bledá, chápu, po tom, co jsem ji řekl včera… Ale to, co mě čekalo bylo ještě horší.

"Rozejdeš se s ním!" Mé srdce se zastavilo. "Je mi jedno, kdo to je, ale takový vztah nemá budoucnost. Jestli to s ním neskončíš a nebo mu řekneš, že jsem tě k tomu donutila, tak se odstěhujeme a ty ho už nikdy neuvidíš!"

Další slova jsem už nemohl vnímat. Rozejít se? To nepůjde, raději umřu. Jak to po mě může chtít vlastní matka. Může být takhle sobecká? "Rozmysli si to dobře, tátovi zatím nic neřeknu. Večer mi dej vědět." Tyto slova mi berou poslední naději, že by to mohl být jen krutý žert.

Ale nevidět ho už nikdy. Promiň Killiane, ale už tě miluji natolik, že se raději s tebou rozejdu než být od tebe stovky kilometrů daleko.

Bezmyšlenkovitě jsem odešel z domu, jak mu to mám říct… Co mu mám říct?

Rozejdu se s ním. Jen při tom pomyšlení se mi zamotá hlava.

Nedokážu to, Killian pozná, že něco není v pořádku. Doléhá na mě probděná noc. Jsem unavený. Do třídy vstupuji souběžně se zvoněním. Killian tu již sedí a zářivě se směje.

Zklamaně se mu podívám do očí, jeho vřelý úsměv se pomalu mění v nechápavý. Odtrhuji od něj oči a posazuji se do lavice. Celou dobu myslím jen na to, jak mu to mám říct. Asi ho to zraní, ale možná zas tak ne, nikdy mi neřekl co ke mně cítí. I po tom všem, co jsme prožili, nevím na čem jsem. Ke konci hodiny končím s takovými myšlenkami. A píšu mu vzkaz

"Dnes po škole, zde ve třídě-S"

Tiše mu ho házím, místo odpovědí se opět dočkám úsměvu. Nemohu se na něj ani podívat, cítím se jako kdybych ho zrazoval. Minuty ubíhaly tak pomalu, tak bolestivě. Každou přestávku jsem se zamkl na záchodě, abych s ním nemusel mluvit. Po posledním zvoněním zůstávám sedět v lavici, Killian se ke mně pomalu přiblíží a zezadu se mě snaží obejmout. Silou ho od sebe odtrhnu. Nemohu nic dlouho předstírat a tak to chci mít už za sebou. Promiň, Killiane.

"Skončíme to, byla to chyba. Byla moje chyba, že to začalo, kdybych ti nelhal tenkrát v noci, že tě mám rád, nikdy by to nedošlo až jsem." Zdá se mi jako kdybych zevnitř umíral…

Dívá se na mě rozzlobeně, ruce stažené v pěst. Třese se, ale ovládá se docela dobře.

"Takže všechno, co jsme zažili byla jen tvoje krutá lež, je to tak?" Se zlomeným srdcem přikyvuji. V tu chvíli se neudrží a vrazí mi pěstí do obličeje takovou silou, že mě to odhodí o půl metru dál. Pomalu se narovnám a s ledovým klidem odcházím. Před bránou to už nemohu vydržet, slzy se mi začnou valit po tvářích jednak bolestí z rány, ale i z rozchodu s milovanou osobou. A dost, řeknu si, je konec, musím na něj zapomenout. Killian vyběhne ze školy a hned jde směrem ke mně.Volám na něj

"Chceš se prát?" Místo toho mě políbí. Na školním dvoře je ještě posledních pár lidí. Nevěřím tomu, že by někdy něco takového udělal. Ale teď…

Nedávám do toho žádné emoce, když se jeho rty konečně odtrhnou od těch mých, nevrle mu řeknu

"Skončil jsi?" Nemůžu být už vedle něho. Už nevydržím nic předstírat. Rychle odcházím, musím co nejdál. Za rohem zrychluji, už mě nemůže vidět. Vracím se k jezeru, tady by mě nikdy nehledal, ani neví, že jsem tady někdy byl. Sedám si na lavičku, až teď mi opravdu dochází co jsem udělal. Takhle ho zranit, to jsem nechtěl. Možná, že jsem měl odjet, možná že bych neměl být. Možná, že už nechci žít. Sbohem Killiane…

*****

Mezitím jde Killian k domu Souru-kuna, přemýšlí…

Bylo by příliš jednoduché, kdyby to byla pravda. Co se stalo?

Zastavuji se před dveřmi Kaeriho rodiny, zvoním, nikdo neodpovídá… zazvoním znovu. Otevírá mi jeho matka.

S úsměvem mě zdraví a zve dál…

Když jsme v obývacím pokoji začínám náš rozhovor…

"Dobrý den, já jsem nechtěl nějak rušit, ale není doma Souru-kun?" ptám se s unavenýma očima, včerejší noc se začíná projevovat, poté co jsem odešel od Soura, nemohl jsem usnout.

"Ne, ještě se nevrátil, ale já myslela, že končíte stejně, když jste ve stejné třídě. Promiň, že se tě na to zeptám, ale proč ho sháníš?" zeptala se podezřívavě. Nevím jestli to ví, nechci Souruovi ublížit ještě víc. Proto to raději řeknu oklikou.

"Víte, On, se pro mě stal, za tu krátkou dobu co se známe, velmi důležitý a nechci, aby ho něco trápilo, on mi dnes řekl věci, které mě moc bolely a proto jsem se chtěl zeptat jestli nemá nějaké problémy doma." Jeho matka ztratila část toho úsměvu, kterým mě přivítala.

"Ne, doma se nic vážného nestalo. Asi má nějaké problémy v soukromí." Nevím proč, ale nevěřil jsem jí, nevěřil jsem v její naivní úsměv.

"To jsem rád, víte já jsem ztratil rodiče, když mi bylo 10. Teď už mám jen tetu, bratrance a Sourua."

"Co se stalo tvým rodičům?" zeptala se poněkud zmateně.

Nechtěl jsem jí to vyprávět, opět se mi to začalo přehrávat před očima, matčiny slzy, otcovy sliby tisíců či statisíců dolarů, když jeho rodinu nechá žít, pak jen výstřely. Do ticha můj pláč…

Zmlkl jsem, seděl jsem tam a nechtěl jsem si vzpomenout na zbytek, na jeho tvář…

Vstal jsem a chystal se odejít zastavila mě omluvným zvoláním promiň. "To já jsem chtěla, abyste se rozešli…" tak to tedy věděla "… já jsem mu vyhrožovala, že už tě nikdy nebude moci vidět, když to neskončí, ale já…" Vím, že je to jeho matka, ale v tuto chvíli mi připadala odporná, jak tohle mohla říct, když nevěděla skoro nic.

"Proč mi to říkáte, proč jste změnila názor?"

"Já nevím. Asi jsem se před tím ukvapila, přišlo mi vaše jednání nechutné. Nevěděla jsem, co vlastně cítíte."

To stačí nechtěl jsem slyšet více výmluv, nechal jsem tam tu ubohou lidskou bytost ať přemýšlí o tom, jak mu asi ublížila. Co když si něco udělá? A já jsem mu ještě jednu vrazil. Nechtěl jsem to udělat,nemohl jsem se udržet.

Musím ho najít, ale nevím, kam šel mohu se podívat k parčíku před školou. Bylo by divné, kdyby se tam vrátil po tom co jsem odešel. Nevím ale o žádném jiném místě. Ani jsem tam nedošel, potkal jsem povědomého chlapce. Naremo-kun, chodí se mnou do třídy, ale připadá mi povědomý i z mé minulosti…

"Ahoj, Fuisuri-kune, někoho hledáš?" zarazil jsem se, co on může vědět? "Ty si mě asi nepamatuješ, ale ještě na základce, bylo to asi před rokem, jsi šel na večírek k jednomu kamarádovi a tam si mě blíž poznal." Začervenal se…

Aha! To bylo poprvé, kdy jsem se pořádně opil… Co jsem s ním dělal? Vůbec nic si nepamatuji…

"Nemusíš se bát, mě se to líbilo…" Začal se pochechtávat…

Celou dobu jsme šli…

"Co, co jsem udělal???" Lekl jsem se, snad jsem s ním…

Zarazil se a již s vážnou tváři mi pověděl

"Nejdřív si se pokusil mě políbit a když se ti to nepodařilo…"

Cože??? Já jsem udělal něco takového??? Začínám se propadat hanbou, myslel jsem, že to bylo se Souruem poprvé…

Po chvíli pokračoval.

"Když se ti to nepodařilo, začal jsi mi vyprávět vše o tvých rodičích, i jak zemřeli, vím to jenom já. Myslím, že ani ty přesně nevíš, co se tu noc stalo."

Zamlžilo se mi před očima, matka i otec…

"Prosím nechte je jít, dám vám 50 000$, ne dám vám 100 000$"

"Nebuď směšný, dostanu pětkrát tolik za všechny tři z rodiny Fuisuri ."

"Dám vám kolik chcete, jen je nechte jít…"

_________ 1. Výstřel

"Otče?!"

_________ 2. Výstřel

"Mami!!!!!!"

"Smůla mladej, teď to máš spočítaný…"

_________…DĚLEJ LUI, JEDOU SEM POLDOVÉ…

"Mladej má mít, ale bolestivou smrt, jako jedinej, takže jednu hezky sem…"

_________ 3. Výstřel

… … … …

_________…TO STAČÍ LUI, DODĚLEJ HO, UŽ JSOU TADY…

"SORRY, je to můj job…"

_________ 4. Výstřel

Jeho rodiče jsou mrtví, ale on ještě dýchá…
_________ Zavolejte někdo sanitku!!!

Ta noc, točí se mi hlava. Oni umřeli kvůli mně…

Musím se opřít, padám k zemi…

"Fuisuri!" Hlas na mě volá, neměl bych se válet takhle po zemi, ale jak jsem se sem dostal. Ahh, Naremo-kun, chodím s ním do třídy.

"Jsi v pořádku Fuisuri? Promiň, nevěděl jsem, že tě to tak sebere." Co se stalo? Cítím se jako kdyby mi někdo vygumoval mozek. Rodiče???

"Rodiče, já jsem si vzpomněl. Vzpomněl jsem si na ten večer, na to jak je ten chlap zastřelil a jak střílel i na mě…" Pomalu se sbírám ze země. Ještě něco… Co jsem chtěl udělat?

"Nehledal jsi náhodou někoho?"

_________ ???Souru???

---