Enter To Wind - Kapitola 6. - Prahnoucí srdce

Je krásně, i když už brzy bude léto, tak stále vane svěží vítr a po hladině pomalu proplouvají okvětní lístky dávno odkvetlých stromů.

Stojím před břehem jezera, které je tak klidné, uvolněné…

Jsem unavený…

"Souru!"

Slyším Killianův hlas, nevím jestli je to skutečnost nebo jen sen. Nemám sílu se otočit.

"Souru, nedělej to!" zmateně se otáčím kolem sebe, běží ke mně Killian Ne, on nesmí. Musí na mě zapomenout…

_________???Co bych neměl dělat????

"Nemůžeš se zabít!"

"BAKA! Já jsem se sem nepřišel zabít! Přišel jsem přemýšlet."

"Byl jsem u vás doma. Tvoje matka mi všechno řekla."

"Po tom, co jsem ti udělal, je to už jedno."

Chytnul mě za ruku, chtěl jsem se mu vytrhnout, jak může ještě o mě stát, když jsem mu řekl takové věci. Chvíli jsme se prali. Měl jsem toho dost, prudce jsem se vyškubl z jeho sevření a jedna má noha skončila ve vodě. Podíval jsem se na nohavici a začal jsem se smát, Killian také. Po pár okamžicích jsem sklopil hlavu a omluvil se.

"To nevadí, chápu to. Pro tohle tě mám každopádně rád." Poprvé, poprvé mi řekl něco takového. Ale jak…

"Jak jsi mě našel, nemohl si vědět, kde jsem."

"Potkal jsem Naremo-kuna, a on mi řekl, že tě tady jednou potkal, tak jsem sem šel. Měl jsem o tebe strach." Pevně jsem ho objal. Baka! Jak sis mohl myslet něco takového. I když možná bych to i udělal.

"Půjdeme domů?" zeptal se náhle. Popravdě řečeno já domů nechci.

"Ke mně domů." Dodal. Pozval mě k sobě domů? Je to tak?

"Ano." Na nic nečekám, tuto příležitost musím využít…

Jdeme dlouho, až k nevelké budově, více jak pět bytů tu nebude. Vstupuji do ztemnělé místnosti, je tu chladno. Roztahuji žaluzie, s prvními paprsky světla se mi ukazuje poměrně velký byt, který není vybaven příliš útulně. Na stole leží několik plechovek od piva a nedopalků od cigaret.

"Ty kouříš ,Killiane?" ptám se vyděšeně.

"Ne, to tu nechal Ueri -san, když mě přišel navštívit." Ano sensei, vždyť je jeho bratranec…

Když sem pomocí odkrytého okna proudí sluneční světlo, zdá se to tu být příjemnější. Jeho byt má malou kuchyňku a koupelnu se záchodem. V obývacím pokoji má velký gauč, který se dá rozložit do ještě větší postele.

"Je to těžké žít sám?" ptám se a až po chvíli mi dojde, že to není moc vhodná otázka.

"Já jsem si dnes vzpomněl, jak to bylo tu noc, co mi zemřeli rodiče." Lekl jsem se jeho smutného pohledu, stěží se opíral o zeď. Povedlo se mi ho dostat na postel. Asi jeho tělo nevydrželo nespát skoro dva dny. Vypadal tak unaveně, usnul mi téměř v náručí. Přikryl jsem ho a lehl si vedle něho, byl jsem taky unavený, ale nechtěl jsem ho opustit.

Připozdívá se, nemohu spát. Dívám se na Killianovu tvář. Vím, že s ním nemůžu být šťastný napořád. Cítím to…

Slyším zvonek. Mám otevřít? Po dalším zazvonění se lehce zvedám, abych Kill-kuna neprobudil, a jdu otevřít. Bylo mi zde teplo a tak jsem si asi před hodinou sundal košili. Uvědomil jsem si to až po otevření dveří…

"Kaeri-kune? Co tu děláš?" Ueri-sensei přišel na návštěvu za Killianem. Mám takový pocit, že se stydí více než já. Stále ujíždí pohledem od mé tváře…

"Já…" koktám, co mám říct? Nemohl jsem na nic přijít.

"To je stejně jedno. Je zde Killian?"

"On teď právě spí." Řekl jsem omluvně… "Mohli by jsme si o něčem promluvit?" navrhuji a pouštím ho dovnitř. Tiše se posazujeme ke stolu, Kill stále létá v dřímotách.

"Dnes mi řekl, že si vzpomněl na ni… na tu vraždu." Sensei zbystřil.

"Řekl ještě něco?" zeptal se starostlivě.

"Ne, hned po té usnul. Jak vážně byl zraněn se srdcem?"

Sensei pochopil o co mi jde a lehce se pousmál.

"Ztratil hodně krve a srdce odmítalo krev od dárců. Nikdo nedoufal, že by to mohl přežít. Všichni byli smířeni s tím, že se už nikdy neprobudí. I já…"

V jeho hlase bylo něco jiného, než jen příbuzenský vztah bratrance. Moc mu na Killianovi záleží.

"Týden před tím, než jsme ho chtěli odpojit od přístrojů, se probudil. Prý si na nic nevzpomínal a když se o to pokusil dostavila se anémie. Většinou jen usne, ale několikrát i omdlel. Asi to je pro jeho srdce moc bolestivé." Se zadrženým dechem poslouchám tento smutný, bohužel pravdivý, příběh.

"Já nevím jak mu mám pomoci." Vymáčkl jsem ze sebe. Sklíčeně jsem se ohlídl po Killianovi.

"Není nic, co by jsi pro něj mohl udělat. Jen buď s ním. Od té doby co tě zná, se často směje. Myslím si, že má teď větší chuť žít." Tyto slova mě alespoň částečně uklidňují, můj úsměv ještě ani nevyprchal a sensei mi položil otázku…

"Miluješ ho taky tak jako on tebe?" Zarazil jsem se. Říct to Killianovi je mnohem lehčí než někomu cizímu.

"Já…" bojím se odpovědi, sám nevím jestli lžu anebo ne. Je to pravá láska? Zachránil mě až probouzející se Killian.

"Co tu děláš, Ueri-san?" Zněla jeho první otázka.

"Přišel jsem se podívat na tebe a poděkovat ti za to, že si ten hrob nakonec navštívil." řekl s ještě vřelejším úsměvem.

"Ale jak jsi to mohl poznat?" vyděsil se Killian.

"Dal jsi tam přeci kytici bílých růží." Moje mysl se mezitím scvrkla v hrášek. Připadal jsem si zakopaný do země…

"To já jsem je tam dal." vypadlo ze mě bez rozmyšlení. Kill naštvaně vstal a se zataženou pěstí šel ke mně. Lekl jsem se tohoto postoje. Dříve, než jsem stačil odříkat poslední modlitbičku, tak mě s upřímným "Děkuji."objal. Ulevilo se mi, přeci jen rány od Killiana jsou docela bolestivé.

Ueri-sensei si mezitím zapálil cigaretu, cítil jsem se trapně. Ale Killianovo objetí mě lákalo více…

Killian můj úmysl poznal.

"Už je pozdě, myslím, že by jsi měl jít domů.Dík za to, že jsi přišel." Řekl senseovi a nepříliš jemným způsobem ho vyhodil za dveře. Nestačil se ani rozloučit.

Jakmile se zavřely dveře Killian se o ně opřel, až po té se na mě tajemně usmál. Šel přímo ke mně, natlačil mě na stůl za mnou a rozehrál svou hru. Jeho dech na krku se pomalu mění v chtivé polibky. Chci toho víc, potřebuji víc… Oddávám se jeho dotekům, které pronikají až k mému srdci. S každým dotykem se zachvěji. Nevnímám okolí, nevnímám, kde jsem, vnímám jen jeho polibky a ruce hledající mé srdce…

Snažím se ho alespoň na chvíli zastavit. Je to strašně rychlé i přesto to chci, znovu. Navrhuji přesunout se na postel, která je ještě vyhřátá od Killianova klidného spánku. Ale Kill mě jen strhne na zem, až teď si všímám jak má měkký a hustý koberec… Nevadí mi to zas až tak moc, ale i přesto unikám před ním směrem k posteli, při té příležitosti mi sundá kalhoty. Stydím se, je tu příliš světla. Slunce ještě nezapadlo a zbytky jeho paprsků pronikají okolo našich těl. Killian si všimne mého polekaného obličeje. Také si myslím, že na stud je trochu pozdě… Pomalu se ke mně přiblíží a do ucha mi pošeptá

"Chtěl bych vidět tvůj roztomilý obličej, tvé oči." Mé tváře nemohou zapřít užaslý výraz. Dávám mu jednu podmínku.

"Jestli se mi chceš dívat do očí, tak leda na posteli." Šibalsky se na něj usměji. Nepříliš nadšený představou, že jsme stále na zemi, přebírám kontrolu. Při následování mého polibku ho pomalu zvednu a přesunu na postel. Zapojuji fantazii a nechávám Killiana si sednout na okraj postele. Stahuji zněj kalhoty a líbám ho po celém těle. Nepatrně se červená, ale přece. Lehce si na něj klekám a konečně pociťuji, alespoň trochu známé pocity… V tichu večera se můj obličej vyhýbá Killianovým pohledům, jen v jeden okamžik se naše oči střetnou. V tento okamžik bych mohl i zemřít.. Ano udělal bych pro něj cokoliv,

_________… COKOLIV…

---