Enter To Wind - Kapitola 7. - SPOLU x Každý sám?

Po pár šťastných společných týdnech se sensei s námi domluvil, že pojedeme na exkurzi.

"Vítám vás třído, mám pro vás dobrou zprávu…"

Jen na chvíli jsem odvrátil pohled od Killianovi tváře. Mohl bych se alespoň pokusit vnímat něco jiného, říkal jsem si.

"… V neděli odpoledne odjíždíme na 6 denní exkurzi a návštěvu Yokohamy." Všichni zakřičí radostí, ale pro mě to znamená víc. Budu s Killianem v cizím městě. Budeme tam moci být pravými milenci? Plánuji kam půjdeme z mého snění mě opět vytrhne Ueri-sensei.

"První 2 dny, tedy pondělí a úterý, budete muset podstoupit školní akce. Navštívíme muzeum a také zábavní park. Poté až do odjezdu budete mít volno, ale jen pod podmínkou, že se nikdo neopije a všichni budou do půlnoci tiše na pokojích. Ahh… málem bych zapomněl, potřebuji souhlas od vašich rodičů, pokud vám nebylo již 18." Můj pohled se zasekne, otec mě pustí, ten nic neví, ale co matka. Já jsem jí odpustil, ale ona od té doby se mnou nemluví…

Přicházím domů, otec mě zdraví a ptá se co je nového.

Pověděl jsem mu o našem výletě a on nadšeně souhlasil. Sám si takový výlet chtěl udělat, ale teď už nemá moc času.

"A co mamka?" ptám se velmi tázavě, až je to nápadné.

"Nemá důvod nesouhlasit…," vyschlo mi v hrdle "… a kdyby měla něco proti, zařídím to." Usmál se na mě a já jsem ho objal. "Tak dost! Jdi si uklidit pokoj, tímhle se tomu nevyhneš." Řekl s úšklebkem a já pádil do svého pokoje.

Je neděle, chystám si věci. Jedeme jen na 6 dní, nebudu to přehánět. Balím si jen ne příliš velkou sportovní tašku. Za dvě hodiny máme sraz před školou, přijede pro nás speciální bus. Dříve než půjdu ke škole, tak se stavím u Killiana. Mám ho vyzvednout. Beru si v kuchyni obento a chystám se vyjít ven.

"Buď na sebe opatrný." Zavolá na mě mamka zpoza schodů.

Otočím se na ni a vzájemně si vyměníme úsměv.

"Jen nedělej nic bolestivého…" hrkne ve mně, nic? Tento sarkasmus bych od ní nečekal. Ještě se nedovřely dveře a já jsem slyšel její poslední slova "Chudák Killian."

Co si o sobě myslí? Naštval jsem se jako hloupý puberťák. Nejdřív se s tím nemohla smířit a teď si ze mě utahuje! Nelíbí se mi o čem uvažuji, nemohu ani pomyslet, co by se stalo, kdyby věděla, jak daleko jsme v našem vztahu. S takovými myšlenkami jsem skončil až před Killianovým domem. Zazvonil jsem dole na Killianův byt a okamžitě jsem měl odpověď "Hned budu venku." Čekal jsem ani ne 3 minuty a z dveří vyběhl Kill. Koukám na něj, je nějak jiný. Hezčí. Moc mu to sluší. Zabrečím nad svým osudem… Já v tom ale pěkně lítám… pomyslím si. Stál jsem tam a koukal na Killiana jako na zázrak.

"Je něco špatně?" zeptá se starostlivě Kill.

"Nic." Vyhrknu a popadám Killiana za ruku.

"Musíme si pospíšit, jinak to schytáme od Ueri-senseie!"

"Počkej vždyť máme ještě skoro hodinu!" diví se Killian.

"Já vím..." zatáhnu ho do jedné z postraních uliček a tam ho něžně políbím. "Myslím, že máme ještě nějakou práci." Po několika nespecifikovaných minutách výměny náklonnosti, jsme se od sebe odtrhli a pospíchali na autobus.

Nasedám do autobusu, je jasné vedle koho. Ueri-sensei čte seznam žáku, aby zjistil jestli jsme všichni. Zdá se, že ano, tak vyrážíme na cestu. Nemohu se na Killiana ani podívat. Kdybych to udělal musel bych se ho dotknou a to by nebylo nejlepší mezi všemi tady. Moje ruka křečovitě mačká sedadlo, nevydržím to a jako omylem přejedu prsty po Killianově ruce. "Promiň." Řeknu omluvně, sice ne moc přesvědčivě, ale lepší zvuky se mi z úst nevydraly. Po několika takovýchto nápadných narážkách si se mnou Killian začne povídat, alespoň to na chvíli zastaví mé myšlenky. Po několika hodinách jízdy jsem natolik unaven, že usínám. Nedopatřením skončím na Killianově rameni. Při divném pošeptávání okolo se probudím a rychle zvedám hlavu zpět do narovnané polohy. Udělám to tak prudce, že se zastavím o sklo okna autobusu. Killian se mým panikařením nepříčetně baví. Po 5 hodinách únavné jízdy zastavujeme u velkého hotelu spojeného i s lázněmi. Od Yokohamy je to sice asi 50km, ale i tak mi připadá velmi luxusní. Vystupujeme na dvoře a vcházíme do recepce.

"Tak třído, rozdělíme si pokoje. Jeden pokoj má dvě postele a koupelnu. Je vás sudý počet a tak by neměli být problémy."

Jakmile to Ueri-sensei dořekne, všichni se začnou překřikovat kdo s kým a kde. Má volba? Killian… jak jinak.

"Kaeri-kun!!!" Ashima ke mně krkolomně přiskočí a popadne mě za ruku. "Kaeri-kune, mohu být s tebou na pokoji?"

"Cože???" Proč by to chtěl? Já chci být s Killianem. Chci s ním… To mu, ale nemůžu říct.

"Promiň Ashima-kune, ale já nemůžu." Nechci! Nechci! To mu, ale neřeknu.

"Proč ne? Vysvětli mi to!" ???????? co mám říct????????

Z bezvýchodné situace mě dostane až Yuri-kun.

"Ashima! Vždyť si říkal, že chceš být na pokoji se mnou!" Nějak se nám to zamotává…

"To jsem nikdy neřekl!" Brání se Ashima.

"Ale ano, když jsi spal." Povídá Yuri s pošklebkem.

"To se nedá brát vážně, když mluvím ze spaní." Naštvaně odpoví.

"Máš smůlu budeš se mnou!" Při té poslední Yuriově větě si odtáhne Ashimu pryč. Stojím zde jako přiškvařený. Co to bylo? Už na to nemyslím, teď se dostávám na pokoj, který jsem si vydobyl, s Killianem.

Slunce už zapadlo a my se vydáváme po večeři zpět na pokoj. Jsme oba vyčerpáni jízdou a tak končíme tento den letmým polibkem na dobrou noc.

Pondělí, den po příjezdu. V 9 hodin se vydáváme tamní dopravou do vojenského muzea. Je vzdálené asi 40 kilometrů a tak nám cesta bude trvat něco okolo hodiny. Při nástupu jsem si všiml, že hodně lidí jede do města za prací. Byl jsem poslední a málem se za mnou nezavřely dveře, jak byl autobus narvaný k prasknutí. Při každé zatáčce mě Killian přitiskl na dveře, těžko říci jestli schválně nebo ne. Každopádně jsem na sobě cítil i těch dvacet lidí stojících za ním a teď drtících mé končetiny o kovové dveře. Všichni byli k nám otočeni zády a tak při podobné dlouhé zatáčce mě Killian chytnul za košili a políbil. Pro mě to nebylo příliš příjemné, protože se stále na mě valilo těch dvacet lidí. Když jsem začal nepřirozeně rudnout, Kill přestal a začal se smát. Poslední dobou se smál často, byl jsem za to rád. Konečně vystupujeme před muzeem, mé odkrvené nohy a rozdrcená záda bolí. Chtěl bych se posadit. Před námi stojí přízemní budova, jen podle hrdého nápisu na dveřích jsem poznal, že to je muzeum japonské vojenské historie. Nebyl jsem nadšený z toho, že bych se měl hodiny dívat na makety bitevních lodí a filmových rekonstrukcí bitev. A navíc se budu muset pohybovat. Všichni chlapci byli nadšeni z modelů ponorek a letadel a blbli jak se dalo. Jen já se bezduše loudal za nimi. Zastavil jsem se v jedné expozici, až když tu nikdo nebyl. Bylo tu krásně ticho a klid. Rozhodl jsem se následovat třídu, ale v chodbě mě někdo zatáhl do místnosti s úklidovými prostředky. Měl jsem strach, ale když mě známé rty políbily oddal jsem se Killianovu "výkladu expozice". Asi po deseti minutách jsem opatrně vyklouzl z úkrytu a nenápadně se přidal ke zbytku třídy. Killian přišel o pár minut později. Netušil jsem, že nás někdo pozoroval…

Podívali jsem se ještě do jedné galerie a po poledni jsme se vrátili zpět do hotelu, kde jsme si až do pozdních hodin povídali o našich zážitcích. Všichni byly ještě ve válečném opojení když mě Killian chytl pod stolem pevně za ruku. Celá třída si na večeři objednala specialitu šéfkuchaře. Pár lidí mělo problémy s hůlkami, hlavně ti z lepších rodin. A tak bylo o zábavu postaráno. Kdo mohl tak si dal trochu saké a nebo pivo. Ueri-sensei dbal na to , aby neochutnávali někteří nezletilí. I přesto jsem si tajně od Killiana vychutnal pár doušků saké. Netušil jsem ovšem, že je tak silné , a proto mi tato dávka stačila k přiopití. S Killianovou pomocí jsem se dostal na pokoj. Dnes večer se mnou opět nic nebude, pomyslel jsem si a s upřímným "Gomen" mířeným ke Killianovi jsem usnul , ještě oblečený, na posteli.

Po půlnoci jsem se vzbudil a následky mého jednání jsem vyzvrátil na záchodě. Když jsem se vrátil do pokoje bylo mi už lépe. Killian tu není. To je jedno, nechci ho nějak omezovat, ale je to divné. Potřebuji na vzduch a tak jsem se vydal na procházku k blízké říčce, kterou jsem zahlédl z autobusu. V měsíční záři jsem procházel chladnou nocí a blízko jsem uslyšel hlasy. Šel jsem za nimi. Po pár metrech jsem zahlédl Killianovu klidnou tvář a Ashimovo rozčílení.

"Ashima? Killiane?" zarazil jsem se "Co tu děláte?"

"Vím o vás všechno!" Zakřičel na mě. "Viděl jsem vás spolu, už chápu proč jsi chtěl být s ním na pokoji." Povídá se znechuceným pohledem. Poklesl mi obličej.

"Řeknu o vás Ueri-senseovi!" dodává vítězně.

"On to ví." vyhrknul jsem. Ashima se zahleděl do země.

"Snaž se to pochopit, není na tom nic špatného. Ani jeden z nás to nevěděl dopředu. Když se mají dva lidi rádi, tak je jedno jestli jsou to dívky nebo chlapci." Můj přesvědčivý tón se mi zadrhl při pohledu na Killianovu tvář. Díval se křečovitě do země a nevypadal, že se mnou souhlasí.

"Nemám pravdu. Že ano?" Bylo mi jasné, že jsem řekl něco, co nemohla být pravda. Neodpovídal, ale já jsem cítil, že budu muset…

Rychle jsem odskočil ke se stromu a vyzvracel zbytky alkoholu i s večeří. Bylo mi špatně musel jsem se vrátit. Motala se mi hlava. Vydal jsem se na cestu zpět, nikdo na mě nezavolal, nikdo mě neobjal, šel jsem sám. Miluji Killiana, ať se rozhodne sám, co vlastně pro něj jsem. Tak nějak jsem věděl, že tohle přijde, tušil jsem to. Nemohl jsem usnout, žaludek mi plaval na vodě a hlava se pohybovala někde mezi nebem a peklem. Po pár minutách se Killian vrátil na pokoj, dělal jsem, že spím. Ráno jsem unaveně vstal a šel jsem se nasnídat jako kdyby se nic v noci nestalo. Scházeli mi Killianovi dotyky, ale jestli to už nechce. Nevím jestli mám dost sil držet náš vztah jen na jedné niti…

"Dobré ráno, Souru!" Zavolal na mě Ashima až nepřirozeně přátelsky. Řekl jsem si proč ne a posadil se vedle něho, po včerejšku jsem do sebe nemohl dostat ani sousto. Chvíli jsme vedle sebe seděli tiše a pak se ke mně přiklonil a pošeptal mi do ucha

"Chápu to, Fuisuri mi všechno vysvětlil." Co mohl vysvětlovat. Můj pohled byl zcela jistě otrávený.

"Co ti vysvětlil?" přemohl jsem se alespoň k nějaké reakci.

"On si nemyslí, že je homosexuál, ale ví, že tebe miluje. Prý je to s tebou jiné. Ale že nechce být považován za gaye." Co to je za kecy?! A tohle prý Ashima-kun chápe? Vždyť jsme se spolu milovali, jak se nemůže považovat za gaye. Ten se snad zbláznil. I když se mnou je to stejné, mohl bych milovat i dívku. Teď je v mém srdci jedině Killian. Je pravda, že jsem vždycky UKE, ale…

Baka! Doufám, že se dnes alespoň trochu uvolním. Jedeme do zábavního parku.

---