Enter To Wind - Kapitola 8. - Nesmyslnost válek, bolesti…

Opět nastupujeme do autobusu mířící do asi půl hodiny vzdáleného zábavního parku. Tyto povinné výlety mi připadají příliš nudné. Ještě před tím než, jsme vystoupili, všichni byli úplně vyvedení z míry. Připadá mi, jako by v životě nic takového neviděli. Po výstupu nám Ueri-sensei radostně oznamuje, že se ještě podíváme do nedaleké galerie. Pár jedinců, při těchto slovech, ztratilo svoji životní sílu. Nechápou, proč je sensei dělí od jejich vysněných atrakcí, zato mě se tento nápad docela zamlouvá. Při pohledu na skleslé obličeje sensei rychle dodává, že po zbytek dne až do odjezdu budeme mít volno. Autobus odsud odjíždí v 15:00, kdo se opozdí jde do hotelu pěšky.

Procházel jsem se mezi pestrými i depresivními obrazy a rozhlížel jsem se pořádně okolo, Killiana jsem nikde neviděl. No co, když mě nechce vidět nic s tím nenadělám… Až teď si začínám uvědomovat, že jsem se změnil. Až moc. Jsem drzejší a i trochu namyšlený, ale to neznamená, že mě to nebaví…

Zaujal mě zde barevný obraz, vypadalo to jako dvě osoby stojící vedle sebe, plné barev… Po pár minutách strávených u tohoto podivuhodného díla, jsem si přečetl název. "Zakázaná láska" bylo zvláštní, že mě ten obraz zaujal dříve, než jsem zjistil, jak se jmenuje. Odtrhl jsme oči od obrazu a rychle jsem prošel okolo ostatních, abych dohonil svoji školní skupinu.

Vyšli jsem z galerie a při senseiových slovech "Rozchod." se všichni někam rozeběhli. Měl jsem hodně času, ale nevěděl jsem, co dělat. Moji pozornost upoutalo ruské kolo, které bylo největší, jaké jsem kdy viděl. Nemohl jsem odolat a stoupl jsem si do fronty. Po pár minutách jsem přišel na řadu a když viděli, že jsem sám, nechtěli mě pustit, prý se do kabinek chodí jen ve dvou. Už jsem chtěl odejít, ale Killian mě náhle chytil za ruku a vtáhl do kabinky, zavřely se za námi dveře a já jen poraženě mlčel. Když jsme pomalu stoupali, Killian řekl

"Promiň, dříve to nešlo." Usmál se na mě a začal vnímat nádherný výhled, který se nám naskytl. Pomalu jsme se blížili nejvýše postavenému místu, až teď jsem si uvědomil, že jsme tak blízko vedle sebe. Vzpomněl jsem si na příběh, který mi vyprávěli rodiče, když jsem byl malý. Prý když je člověk nejblíže nebi, měl by políbit milovanou osobu. Nevím proč, ale otočil jsem se na Killiana. Zarazilo mě to, že on mě vůbec nevnímá. Ne, tohohle člověka já nepolíbím, když si mě nevšímá. Killian se na mě otočí jako kdyby se nic nedělo a s úsměvem povídá

"Souru, znáš ten příběh s nebem a milenci?"

Milenci? Je to ten, co znám od rodičů? I kdyby ano, nenechám se vytočit. "Nic takového neznám." Dodávám s přesvědčivým pohledem. Killian se nakloní a políbí mě. Pomalu dojíždíme dolů a naše obětují povoluje. Oba jsme se změnili, už to není jako dřív. Vycházíme ruku v ruce z kabinky. Jdeme po úzké cestě mezi stromy, na rozcestí potkáváme Ashima-kuna a Yuri-kuna. Okamžitě pouštím Killianovu ruku a tvářím se nezúčastněně. Killian nepoznal význam mého posunku a chytl mě za rameno. Už je pozdě už nemůžu nic dělat, míjíme je a za zády slyším štiplavou poznámku

"Ti milenci se už vervou kamkoliv." Moje tvář je zaseklá v nechápavém tiku. Killian si schválně nevšímá jakéhokoliv náznaku mé nespokojenosti a zve mě na cukrovou vatu. Při první ochutnávce se začínám zamotávat do sladkých chuchvalců vaty. Zápasím s touto pouťovou pochoutkou dokud se mi Killian nezačne smát. Zastavím se, jen na okamžik se mu podívám do očí vyčítavě. Tohle Killian nedovedl ignorovat.

"Stalo se něco?" ptá se lehce naštvaně. Vadí mi to. Vadí mi, když mě ignoruje, i když se mi směje. V čem je problém?

S falešným úsměvem se na něj opět podívám a zeptám se ho

"Kam půjdeme teď ?"

"Co takhle do "Zámku hrůzy" ?" Navrhuje uvolněným hlasem. Tento nápad mi sice připadá nudný, avšak pokusím se Killianovi nahradit moji nevrlost. Souhlasím tedy a rychle pospíchám za natěšeným Killianem. Po dlouhé frontě vstupuji do "Zámku hrůzy". Tato budova je větší než jsem si myslel, všude slyším podivné zvuky. Při vyskočení nějaké nevábně vypadající věci zpoza zdi se leknu a chytám Killiana za ruku. Po chvilce bloudění se ho chci opět pustit, ale Killian si toho nevšímá a drží mě dál. Jsme skoro u konce naší procházky v této atrakci, když se ozve hlášení…

"Děkujeme vám za návštěvu této atrakce, prosíme, přesuňte se co nejdříve k východu. "Zámek hrůzy" bude po dobu polední přestávky uzavřen. Děkujeme." Když Killian toto zbystřil zatáhl mě hlouběji do budovy.

"Killiane, východ je na druhou stranu." Povídám poněkud zděšeně. Killian se jen pousměje a zastaví se na nejtemnějším místě. Začíná opět svou hru, pomalu mi vyhrnuje triko. Nechci to! Ne, tady a ne, teď. Drze jsem ho odstrčil a co nejrychleji jsem vyběhl ven.

Po tomto mém zběsilém útěku jsem neměl náladu někam jít. Čekal jsem tedy na zastávce už téměř od poledne. Docela mě mrzí Killianovo přesvědčení, že jsem jen hračka na sex. Kolem půl třetí začali přicházet i ostatní. Všichni zářili, tolik zábavy si nikdo za poslední dobu neužil. Killian tu stále není. Těsně před nástupem do autobusu se okolo sebe naposledy rozhlédnu. V dálce tiše prochází Killian, chtěl bych na něj zavolat, ale Ueri-sensei mě předběhne. Killianovy reakce jsou pomalé, nastupuje těsně za mnou. Nic neříká, nepoznám na co myslí. -Jako, kdyby to někdy šlo.- V autobuse je spousty volných míst, ale já nemám chuť se posadit. Chtěl bych si zbytek týdne užít bez ohledu na Killiana. Tento způsob mi sice připadá docela krutý, ale nic jiného s tím nemohu udělat. Ashima-kun ke mně přistupuje…

"Souru-kune, nechtěl bys si s námi zahrát basketbal, až budeme mít volno?" Musím se nějak rozptýlit a tak souhlasím.

"Tak v 5 na hřišti za hotelem." Volá na mě těsně před tím než hledá další zájemce. Basketbal jsem dlouho nehrál, doufám, že mi to půjde. Za půl hodiny jsme zastavili před hotelem. Byl jsem unavený. Od pondělí se mi nic nevede a přenáším to i na Killiana. Ueri-sensei si s námi chce udělat jednu hodinu historie tohoto kraje a války v Japonsku všeobecně, abychom navázali na včerejší návštěvu muzea. Až do půl páté vášnivě debatují o válce. Nechápu je, proč je tak fascinuje násilí? Vždyť při tom umírají lidé, mnoho lidí. Jako Killianovi rodiče, také umřeli, sice ne ve válce, ale i tak by to pro něj mohlo být bolestivé. Celou dobu se Ueri-sensei vyhýbal povídání o střelných zbraních. Do vzduchu náhle vylétla otázka…

"A co střelné zbraně? Já jsem slyšel…." Ostatní slova jsem už vnímat nepotřeboval. Otočím se a zmateně se dívám na Killiana. Nic nedělá, nevnímá okolní ruch ani bolestivá slova. Vadí mi, že není raněný. Proč je tomu tak? Těsně před pátou nás sensei pouští ven, okamžitě se přemísťuji k hřišti. Po cestě s sebou nabírám Mori-kuna a Yuri-kuna.

"Je nás málo, jdu ještě někoho sehnat." Povídá Yuri-kun a odbíhá pryč. Mezitím se s Mori-kunem domlouváme, že budeme hrát spolu. Když se Yuri-kun vrátí mé oči dostanou ledový výraz. Vzal s sebou Killiana, budou hrát spolu. Při této představě se lehce otřesu. Začínáme hrát, po pár minutách to začínám brát příliš vážně. Začíná boj skoro jako na život a na smrt. Hrajeme už dobrou půlhodinu, naše skóre stále dorovnáváme do stejných čísel. Momentálně je to 21:18 pro Killiana a Yuri-kuna. Přidávám do toho maximum svých sil, rozeběhnu se a vyhazuji míč na koš. Killian, který nestačil zabrzdit, mě prudce sráží na zeď. Bolestí se mi do očí dostanou slzy. Míč dopadl do koše, je vyrovnáno, 21:21, čistý zásah. Pomalu se sunu po zdi na zem. Nemohu se opět postavit.

"Souru, promiň, já jsem nechtěl. Promiň." Jeho zoufalý pohled mě teď děsí více než mé naražené a odřené rameno.

"Zavolám Ueri-senseie." Navrhuje Ashima-kun.

"Ne, to je dobré." Snažím se ho zastavit, ale mému falešnému úsměvu nikdo nevěří. Pomalu se zvedám, začínám se smát jejich vystrašeným pohledům.

"Já, asi už půjdu na pokoj. Jsem unavený." Otočím se a dělám první krok. Zatraceně! Mé nohy nejsou schopné chůze padám do Killianova náručí. A ještě v polospánku slyším jeho hlas

" Já ho  raději odnesu." S posledními silami se ohlížím, Yuri-kun souhlasně přikyvuje a Ashima?! Je to jen můj sen? Jeho lhostejně pohrdavý pohled mi bere ty poslední kapky soustředění, usínám- tak unaveně - tak osamoceně.