Enter To Wind - Kapitola 10. - Upřímnost přátelství, lásky

"Killiane, jak to myslíš?" povídám mu s husí kůží.

"Po pravdě bych to chtěl vyzkoušet a navíc se cítím trochu provinile, protože jsem se nikdy nezeptal, co chceš ty." Nějak ho poslední dobou nechápu.

"Ale já nevím jak. Mě se to líbilo, tak jak to bylo před tím." Snažím se ho přesvědčit, ale jeho postoj se nezměnil. Je sice pravda, že to docela bolelo, ale jen poprvé. Pak jsem to už nevnímal…

"To je dobré, nemusíš dělat nic. Já všechno udělám za tebe." Moje scvrklá dušička prosí o pomoc. Killian se mě snaží uklidnit laskavými polibky, ale jeho snaha vyjde na prázdno. Rudnu a mé tělo se třese, nemohu si pomoci. Mám opravdu strach. Je to divné, když takhle náhle změnil názor. Tohle nechci, mělo by to být pro mě přirozené, ale i tak …

"Killiane! Přestaň, prosím…" Nemohu, tolik se stydím. Všechno se změnilo.

"Co se děje Souru? Je ti něco, nebo to nechceš?" Pevně ho stisknu.

"Ne já to chci, ale…" Připadám si jako ze skla. Do očí se mi pomalu dostala nepatrná slza. I přesto si ji Killian všiml.

"Souru, nezáleží na tom, co uděláme, ale musíme to chtít oba." Tyto slova mě velmi uklidňují, jsem rád, že to Killian pochopil.

"Tak co bude?" Zeptal se s lehkým úsměvem.

Jen se na něj pousměji a podotýkám:

"Ale jako normálně, prosím." Nechci zkoušet nic nového.

S úsměvem se pouštíme do plnění našeho snu.

*****

Dnes je čtvrtek, zítra jedeme zpět. Nechce se mi odsud pryč, ale je na čase vrátit se zpět do reálného života. Slastně se protahuji v posteli, Killian leží tak blízko. Ohromný pocit. Z jeho těla vyzařuje nádherné teplo, dnes se mi nechce vůbec z postele. Někdo klepe na dveře. Killian se jen lehce pootočí a já jdu potichu otevřít. Rychle si oblékám kalhoty a košili, po chvilce opět slyším tiché klepání. Co nejrychleji otevírám dveře, překvapí mě Yuriho smutný úsměv.

"Ahoj Souru, máš na chvíli čas? Potřeboval bych si s tebou promluvit." Pokusí se usmát, ale nijak zvlášť mu to nejde. Jdeme pomalu po chodbě k němu do pokoje, Ashima je pryč. Jsem za to rád, nechci ho mít na očích.

"Ty víš, co má v úmyslu Ashima?" zeptá se mě okamžitě po zavření dveří.

"Ty o tom víš?" zeptám se podezřívavě.

"Popravdě jsem o jeho úmyslech věděl už od příjezdu, ale nechápu proč to dělá. Napadá tě něco?" zamyslím se… Vím, že mě chce dostat, ale netuším proč, ani jak to ve skutečnosti myslí. Dostat mě…

"Nic, co by mohla být pravda…." Řeknu odevzdaně. Opřu se o zeď a ještě jednou se ponořím do svých myšlenek, neznám důvod jeho jednání. Tázavě se podívám na Yuriho.

"No, nejsem si přesně jistý, ale zdá se, že to považuje za hru. Asi se snaží jen vyhrát. Každopádně je jasné, že vás chce rozdělit." A se starostlivým úsměvem se posazuje na postel.

"Myslím si, že by bylo dobré, kdyby si byl pořád s Killianem, i když nevíme, co má přesně v úmyslu, je to nebezpečné. Nevíme přesně čeho je schopen." Jsem rád, že mám takového přítele, jako je on. Na chvíli mou mysl přepadne myšlenka, proč to vlastně pro nás dělá.

"Yuri, děláš to pro nás jen z přátelství?" Yuri se mi zaraženě podívá do očí a pak uhne pohledem. Co přede mnou skrývá? Bylo bláhové si myslet, že by to dělal jen kvůli mně a Killianovi…. Po chvilce Yuri zvedne hlavu, jeho upřímný pohled mě vrátí zpět z mého přemýšlení.

"Víš, mám vás oba rád. Nikdy se ke mně takhle nikdo nechoval, většina lidí mě ignorovala, už proto, že je štvalo, že vím o mnoho víc věcí než oni sami. Nedokážu říct jak, ale prostě to vycítím. A proto nechci, aby vám někdo ublížil. Jste mí přátelé a to pro mě stačí."

Tak takhle to je, teď vím, že mi nelže. Je to můj přítel a jsem za to rád.

"Moc ti děkuji, za tvoji upřímnost. Moc to pro mě znamená. Ahoj, já už půjdu zpět na pokoj." Pomalu se za mnou zavřou dveře. Potichu se plížím po chodbě směrem k pokoji. Killian stále spí, nějak nechápu, jak může být tak klidný. Začne mi zvonit mobil.

"Ty máš mobil, Souru?" vyleká mě již probuzený Killian.

"Promiň, že jsem tě zbudil. Mamka mi půjčila svůj, jen pro jistotu." Říkám při hledání toho kusu plastu, který dělá takový kravál. Konečně jsem ho našel, samozřejmě mi volá otec. Rychle to zvedám…

"Ahoj tati, jak se máš?" začnu okamžitě po zvednutí příchozího hovoru.

*Jde to. A co vy? Jak se vám tam líbí?*

"Je tu moc pěkně. Celou dobu jsme měli pěkné počasí a byli jsme na spoustě exkurzích. Proč voláš?"

Killian mi při čekání na odpověď od táty, zajede rukou pod tričko. Lehce sebou škubnu. Neudržel jsem se a vydal ze sebe polekaný zvuk….

* Já volám kvůli tomu, kdy se vrátíte a tak… Co to bylo Souru? *

"Nic, to nic. My se vrátíme zítra na večer. Přijedeme ke škole a tak můžu dojít domů sám." Killian svýma rukama zajíždí níž… Rychle jsem se rozloučil s tátou a mírně se vyškubl z Killianova objetí.

"Co to mělo znamenat? Nemůžeš dělat takové věci, když mluvím s tátou." Ďábelský úsměv, který nasadil, mě docela překvapil. Odvážně jsem k němu přistoupil a podíval jsem se mu tázavě do očí.

Killian neví, co má ode mne čekat. Pomalu se k němu nakloním a surově ho naženu do koupelny.

"Souru?"

"Honem, připrav se. Jdeme do kina."

Killian nějak nepochytil, jak jsem na to přišel. Jednoduše si chci užít ty zbylé dva dny. A nechci si je nechat zkazit chováním Ashimy.

Jedeme spolu s Killianem do nejbližšího města. V průvodci, který jsme dostali od senseie, jsme si našli přesné místo, kde leží budova kina.

"Na co půjdeme? Komedii? Horor? Nebo romantiku?" navrhuje Killian možnosti. Přemýšlím docela dlouho, nakonec volím komedii. Killianovi se nápad zamlouvá a proto si můžeme koupit lístky a vydat se do kinosálu. Pomalu jsme se usadili do naší řady a čekali na začátek. Sotva co zhaslo světlo, Killian mi položil ruku na stehno. Byl jsem nervózní, stále jsem cítil vinu za chování Ashimy, přeci jen jsem to začal já. Po nějaké době uvažování jsem usoudil, že to nemohu stejně vrátit zpět, a tak se už dál tím nebudu zabývat. Při svém rozhodnutí jsem Killiana pevně chytil za ruku a snažil jsem se soustředit na film. Při malém ohlédnutí na letošní události si s povzdychem vzpomenu na svůj, do té doby bezstarostný život. Ještě na začátku školního roku jsem myslel, že mám skoro vše, co jsem si přál.

Teď si uvědomuji naši hlavní změnu. Můj život upadá v zapomnění, zatímco Killianův jen kvete. Ale jsem za to rád, jelikož Killian je člověk, který si to opravdu zaslouží. Se spokojeným úsměvem hledím na titulky po právě skončeném filmu. Jen tak jsme seděli mlčky vedle sebe. Po pár takto promarněných chvilkách jsem se rozhodl vstát. Killian mě, jak je jeho zvykem, bleskově stáhl zpět a políbil. Jen lehce, se skrytou touhou… Sice by nás mohl někdo vidět, ale naštěstí nás zde nikdo nezná. Při této myšlence se rozsvítí světla. Polekaně odskočím od Killiana, ten se jen pousměje a chytá mě za ruku. Zdá se, jakoby konečně pochopil, důvod mého panikaření. Není to tím, že bych se styděl. Já jen nerad ukazuji své pocity. Ani před rodiči to pořádně nedokáži. Killian se při pokusu vyjít ze sálu zastavil. Se šibalským úsměvem ho zarazil Ashima. Arogantně prošel okolo něj a vrazil mi do ruky papírek. Navíc, co mám od něj očekávat. Když opět zmizí, tiše čtu vzkaz.

"Dnes večer okolo 10 na hřišti, přijď sám jinak…" co to znamená, co mi chce? Dříve než se naději, Killian má vzkaz rovněž přečtený. "Víš, my jsme si chtěli udělat takový malý tajný zápas…" snažím se to vymluvit alespoň chabou výmluvou, ale Killian mě stejnak zastaví slovy, které mi opět vyrazí dech..

"Nemusíš mi lhát. Já vím, co má Ashima v úmyslu, řekl mi to už dávno. Buď si jistý, že tam půjdu s tebou." Oznámil mi neúprosně… Jemu to nevymluvím, ale proč mi to Ashima dal teď, když tu byl Killian. Vypadá to, jako kdyby chtěl uskutečnit to "jinak", možná něco chystá. Něco špatného. Bolestně se podívám na Killiana.

"Já mu tě nehodlám dát tak snadno." Jsem rád za tyto slova, jak později zjistím, bylo by lepší kdyby neexistovaly. Nervózně se vrátíme okolo 2 hodiny do hotelu, okamžitě zalézám do pokoje a přemýšlím. Proč mu to jen nemohu vymluvit? V skrytu duše doufám, že je vše jen sen. Moc se bojím večera. Chci být co nejblíže Killianovi, protože nevím, co se večer stane. Mám zlé tušení. Při tomto pomyšlení se silně otřesu, chtěl bych plakat, ale slz se mi nedostává. Killian se ke mně nakloní a se slovy "Neboj se, Souru. Ať se stane cokoliv, nikdy tě neopustím. Už nechci být sám." mě obejme. Nemohu se mu postavit, nemohu ho donutit zůstat. Někdo v mém srdci volá, že chce, aby šel Killian se mnou.

*****

Co se to tu děje? Killian i Souru vypadají ustaraně. Ale skoro celý pobyt to vypadalo, že se jim tu líbí. Nechápu to. Killian by se mi snad svěřil, kdyby se něco dělo.

"Proč jim to děláš, Ashimo?!"

"Jen ze zábavy. Chci prostě dostat Sourua a Killiana chci pokořit."

"Zábava? Lidské city jsou pro tebe zábava?! Neohlížíš se na lidi, co tě mají rádi."

"Ale, ale. Neříkej mi, že ty mě máš rád? Yuri?!"

"Já?! Možná kdysi, když si toho nevážíš, tak to nemá cenu. Ale to je jedno.Co…Co se jim chystáš udělat?"

"Až se s nimi dnes v 10 setkám na hřišti, uvidí to na vlastní oči."

"Ty jsi nechutný, nemáš srdce! Opovaž se je rozeštvat!"

Co je to tady za konverzaci? O čem si to povídají? Ashima chce něco udělat Souruovi a Killianovi? Musím se do toho vmísit.

"Co se to tu děje? Proč takový hluk. Buďte trochu ohleduplní k ostatním hostům." Zatvářím se, jako že nic nevím.

"Ahh, Ueri-sensei? Co tu děláte? My už budeme zticha." Ashima pyšně odchází, Yuri jen rozčíleně přešlapuje na místě. Po chvilce odběhne pryč. Nevím, co se děje, ale měl bych se večer ujistit, zda je vše v pořádku. Mám okolo toho divný pocit…

*****

Je 9:30 a já jsem skoro smířený s naším setkáním. Opatrně jdu před hotel, docela se třesu, Killian si toho všimne a chytne mě za ruku. "Opravdu by jsi se mnou neměl chodit, já to zvládnu sám." Killian se pokusí o úsměv a vezme mě kolem pasu. Připadám si jako dívka, ale teď je to jedno. Ashima tam už na nás čeká. Chápavě se usměje, když zahlédne i Killiana. Tiše čekám na svůj osud. Hodně věcí se změnilo a něco vždy zůstane stejné. Můžeme jen doufat, že se budoucnost změnit dá. Nebo je jen jedna?

---