Enter To Wind - Kapitola 11. - Přítel s nenávistí II. část

"Tak jsi se tu přeci jen objevil." Povídá Ashima spokojeně jakmile k němu dojdeme blíže.

"Chtěl si, abych přišel, tak tu jsem." Neměl jsem jinou možnost, jak odpovědět. Když se Ashima opět rozesmál, Killian mě stiskl ještě pevněji a tiše mi povídá do ucha.

"Ať se stane cokoliv, nechoď ode mě ani na krok, je to nebezpečné." Tiše přikyvuji a Ashima zaujatý naším rozhovorem pokračuje směrem ke Killianovi.

"Ty jsi tu taky? Jak předvídatelné. Pak tedy dostaneš, co si zasloužíš." Při těchto slovech se zatváří naštvaně, něco křečovitě mačká v kapse. Vypadá docela nervózně, najednou neví, co má říci. Tázavě se na mě podívá a s tváří ztraceného děcka se mě zeptá.

"Proč si nemohl mít rád mě? Fuisuriho má určitě rád ještě někdo jiný, ale mě…" sklopí hlavu a zatřese se. Leknu se, najednou je úplně jiný. Killian se nenápadně přesouvá přede mě.

"No nevadí, já se s tím smířím, ale Killian asi ne…" Při těchto slovech vytáhne z kapsy zbraň. Killiana nenapadne nic lepšího, než si stoupnout přímo přede mě. Snažím se ho odstrčit, ale on mě chrání svým tělem. Je to moje vina, jak jsem čekal. Proč se mi zdá, že je to moje vina? Ashima se jen upřímně zasměje a odjišťuje zbraň. Bojím se, nechci Killianovi nic takového udělat. Co mám dělat?! Co mám dělat?! V nestřeženou chvíli, těsně před tím než Ashima vystřelil, jsem poslední silou Killiana odstrčil, byl jsem smířený s mým osudem. Zavřel jsem oči a čekal…
_________________________…ozvala se rána, ale žádná bolest…

Cítím jen něčí pevné objetí, otevřu oči.

Ueri-sensei?! Proč? Proč mě chránil? Proč nechránil Killiana? Do očí se mi hrnou slzy. Killian se jen zoufale podívá a zvedá se ke mně. Sensei se usměje a padá do mého objetí. Rána nevypadá zas tak vážně, prošla přímo do ramene. Nevím, kam byl Ashimův zásah mířen, každopádně to zhoršil ještě tím, že zavřel oči. Ashima si pomalu uvědomuje, co dělal. Nejdřív se jen smál, ale pak se zasekl. Začal plakat, pomalu se sesunul k zemi.

"To není moje vina! Není! Já jen chtěl, aby mě někdo měl rád. Kdokoliv…" Ještě jednou zvedne zbraň, ale ji tentokrát zvednul proti sobě.

V tu chvíli se přiřítí Yuri.

"Ne, Ashimo, to stačí. Já tě mám rád, i když uděláš takovou věc, mám tě rád. Prosím, tak už s tím přestaň." Ashima nechápe. Jak ho může mít někdo rád?

Yuri ho obejme tak, aby se nemohl dostat zpět ke zbrani. Byli jsme tam všichni. Já milující Killiana, Killian milující Ueri-senseie a možná i mě? Yuri s city k Ashimovi a Ashima se svou lítostí a zármutkem…

Už ani nevím, jak se dostal sensei do nemocnice. Seděl jsem zaraženě před nemocničním pokojem a čekal, co se stane. Já vím, že je to moje vina. Ale jak mám přesvědčit Killiana, aby mi odpustil. Ale je tu jedna věc, kterou musím vyřídit dříve. Musím se zeptat senseie, proč to pro mě udělal. Nedivil bych se, kdyby pro Killiana, ale já. Já jsem k ničemu. Mě už nikdo dlouhou dobu nepotřebuje. Cítím se jako parazit, jako nějaká bakterie. Killian najednou vyletí z pokoje a se slovy

"Za deset minut jsem zpět." mi zmizí z očí. Asi už nebudu mít jinou možnost, jak si se senseiem promluvit, a proto tiše vcházím do teď opuštěného pokoje. Sensei se na mě podívá a usměje. Teď mi dochází, že mají podobný úsměv. Bojím se promluvit a tak se jen na senseie tázavě podívám.

"Asi jsi se podivil, když jsem skočil před tebe, ale měl jsem svůj důvod." Sklopím hlavu a přemýšlí, co by ho donutilo mě zachránit.

" Killian by bez tebe už nemohl žít, nepřežil by tvé zranění. Myslel by si, že je to jeho vina a s tím by už nedokázal přežít. Ne znovu." Znovu?! Polekám se a rychle zvedám hlavu.

"Cítil by se podobně, jako když mu umřeli rodiče. A to bych už nespravil ani já. Ale musím ti ještě něco vysvětlit."

Už jsem připraven na cokoliv. Teď už nemám, co ztratit.

"Killian je můj bratr."

"Bratr?! Ale jak? To by si snad pamatoval…" jak je tohle možné?

Najednou mi dochází, že se sensei ke Killianovi vždy choval, jako kdyby to bylo něco víc. Musím uznat, že jsem na ně žárlil, ale tímhle se to vysvětluje. A navíc si jsou tak strašně podobní, až se divím, jak to že mě to nenapadlo dřív.

"Matka, co mě vychovala, nemohla mít biologického potomka. Kvůli vážné nemoci měla zničené vaječníky. A tak se její sestra nabídla, že jí dítě odnosí a porodí. Sestra mé matky byla Killianova matka. Zjistil jsem to až po její smrti. A v tu chvíli jsem si uvědomil i to, že se už asi nikdy nebudu moci podívat na Killiana jako na bratra, protože on stále ležel v nemocnici s vážným zraněním a nikdo nedoufal v jeho záchranu. Jen já." Sensei by možná i pokračoval, kdyby si nevšimnul Killiana stojícího mezi dveřmi.Podle jeho výrazu se dalo usoudit, že slyšel většinu z našeho rozhovoru. Jediné, co se z jeho úst vydralo, bylo zmatené zvolání "Bratr?"

Při této otázce jsem ustoupil Killianovi z cesty. On se okamžitě přemístil vedle postele a chtěl znát všechny podrobnosti.

"Ale jak? Jak jsi mi to mohl zatajit. Ty jsi sice byl vždy pro mě jediná rodina, ale i tak by pro mě tohle znamenalo ještě víc." Killian se zmatením nemůže ani senseiovi podívat do očí.

Usmál jsem se na Ueri-senseie, on mi úsměv opětoval a bez čekání na Killianovu další reakci, jsem odešel.Mají si toho asi ještě hodně, co vysvětlit. Nevím, kam mám jít. Vracím se autobusem do hotelu. Dnes je oficiální den odjezdu, ale jelikož je sensei v nemocnici přijedou pro nás rodiče. Killian pojede s Ueri-senseiem sanitkou. Musejí ho totiž převést zpět k nám. Zaslechl jsem, že Ashimu okamžitě převezli do psychiatrické léčebny a že se od tam tud jen tak nedostane. Zbraň prý vzal svému otci, je totiž městský strážník. Těsně před odjezdem jsem letmo zahlídl Yuri-kuna, nesmál se, hleděl někam do neznáma a poslušně následoval své rodiče.Všechno jsem zničil, za vše můžu já, ale i přesto, že si to uvědomuji, nikdy to nevrátím zpět. Nasedám do auta, matka vedle mě a otec řídí. Matka se na mě chvíli kouká vyčítavě. Tuší, že s tím budu mít něco společného. Ještě se docela dobře ovládám, ale když se pohrdavě otočí, žádám otce, aby zastavil, je mi špatně. Otec jen přikývne a zastavuje na nejbližším odpočívadle. Jakmile auto stojí na místě, vyběhnu z něho a mířím si to co nejdál. Zastavuji se až u zábradlí nad útesem, matka mě nechtěně následuje. Už to nevydržím, mám toho dost. "Jsi spokojená? Máš, co jsi chtěla. A nejlepší pro tebe je, že je to všechno moje chyba!" Ona se na mě jen nechápavě usměje.

"Nemusíš nic předstírat. Ty jsi chtěla už dávno, aby to skončilo. A teď je to všechno kvůli mně." Už nemůžu, pláču… Táta ke mně přistoupí a obejme mě. Odtrhnu se od něj. Co on může vědět!

"Není to ničí chyba. Není tvoje chyba, že tě má Killian rád, nebo že tě chtěl Ueri-sensei ochránit. A už vůbec není tvoje chyba, že Ashima nedokázal oplácet lásku." Poslouchám jeho slova a přemýšlím, jak to všechno ví. Pověděla mu to mamka nebo to nějak vytušil? Teď je to jedno, potřebuji se někoho držet. Chtěl bych, aby to byl Killian, ale to se mi asi nepovede. Zoufale se chytám otce kolem krku a nepřestávám plakat. Když se trochu uklidním, vydáváme se opět na cestu. Až dorazíme zpět, musím si s Killianem promluvit. Musím si to ujasnit, nemohu už dále tápat v temnotě.

K večeru zastavujeme před naším domem. Jako bez duše vcházím do neútulného pokoje a bez náznaku zájmu pokládám své tělo na postel. Na spaní nemám ani pomyšlení. I po tom všem, co se stalo, chtěl bych vědět proč? Proč se Ashima choval takhle. A proč ho dokázal zastavit jen Yuri? Už vůbec nic nechápu, teď si uvědomuji, že nechci porozumět. Nechci znát pravdu, protože je moc krutá. I když už je skoro 9 hodin, stále slunce nezapadlo. Nevím, co bych mohl dělat, snad jen přemýšlet a to je to jediné, co mě teď momentálně nejvíce bolí. Jediný můj nápad spočívá v návštěvě Killiana. Dlouho se odhodlávám, ale nemohu jinak. Zastavuji se před budovou, kde se možná za chvíli bude odvíjet můj osud. Pravděpodobně někdo z obyvatelů nezamkl vchodové dveře a tak jsem se mohl pohodlně dostat až před Killianův byt. Několikrát jsem lehce zaklepal, ale nikdo se neozýval. Až asi po 10 minutách jsem zaznamenal uvnitř bytu šramot. Teď nebylo pochyb, že Killian je za dveřmi. Nadechl jsem se a začal mluvit…

"Killiane, prosím. Potřeboval bych si s tebou promluvit. Je to opravdu nutné. Prosím neignoruj mě. Mohl by jsi asi za hodinu přijít k parčíku před školou?" Na chvíli jsem se odmlčel, žádna reakce, žádný náznak zájmu. Jen ticho…

"Mohl by jsi prosím přijít?" Povídal jsem mu už trochu zoufalým hlasem. Odstoupil jsem ode dveří a šel rovnou na místo určení naší schůzky. Loudal jsem se, díky tomuto faktu jsem přišel ke školní bráně součastně se setměním. Líně jsem přes ní přelezl a očekával příchod Killiana. Dlouho se neukazoval a tak jsem nabyl dojmu, že už nepřijde. Zvednul jsem s lavičky, kterou až do teď těšila má přízeň. Už s lehce těžkými víčky jsem zpozoroval Killiana, kráčejícího suveréně ke mně. Musel jsem okamžitě začít hovořit, neboť bych se později už neodhodlal.

"Killiane, já vím, že je všechno moje vina." Killian se mi poněkud nechápavě podívá do očí, uhnu mu z pohledu. Teď nesmím přestat, mám toho ještě tolik, co říci…