Enter To Wind - Kapitola 12. - Co všechno končí...

"I když už to nemohu vrátit, i když už nezměním své chyby, chtěl bych abys věděl, že jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Ani nikomu jinému." Sklopím potutelně hlavu.

"Můžeš mě opustit, můžeš na mě zapomenout, ale nechci být tebou nenáviděn." Ano, toho se opravdu bojím. Představa, něčeho takového, mi bere dech. Jen stěží dokážu pochopit, proč mu to vlastně všechno říkám.

"Přesto všechno,co jsem ti udělal, tě mám stále moc rád…" V tento nestřežený okamžik, kdy moje víčka potutelně smeknou, se Killian dostal ke mně tak blízko, až mi naběhla husí kůže. Jako kdyby byl mimo smysly, mě Killian natlačí na strom stojící za mnou.

"Proč mi říkáš, že je to tvoje chyba? Proč se mi omlouváš? Já to už vím dávno. Všechno JE tvoje vina!" zaseknu se. Má pravdu, ale proč to říká takhle bezcitně. Já toho lituji, moc. Proč teď pláču já?

"Ale já ti už nedovolím znovu ublížit někomu dalšímu …"

Znovu? Vždyť….. nedokončím myšlenku a Killian mi pevně semkne krk ve svých dlaních. Co se to děje? Nedostává se mi dechu. Proč? Proč znovu? Vzpomněl si snad na něco? Nebo je to jen mnou?

"Killiane…" po tváři mi stékají slzy, Killian je ignoruje. Už to nevydržím stisk je příliš pevný… V poslední chvíli už nedoufám v mou záchranu a snažím se dokončit, alespoň řeč, kterou jsem začal.

"Vždyť, ty jsi už nikdy nechtěl být sám. Chtěl jsi být jen . . ." Killian mi polekaně povolil můj pošramocený krk a já se skolil na kolena.

" . . . se mnou." Dodal jsem posledním dechem. Ohlídl jsem se za Killianem, utíkal pryč, ale těsně před tím, než propadl do zoufalého útěku se mi omluvil, jen tak spěšně… nemohl se mi podívat ani na tvář. Oba jsme věděli, že je to naposled…

Jen jedny slova by to všechno daly zpět do pořádku, ale nikdo z nás je nechtěl vyslovit, protože by si nebyl jist jestli by byly pravdivé. My vlastně ani nevíme, jestli byly pravdivé před tím. Slova jako "Miluji tě." a "Chci být s tebou." …

To bylo naposled, co jsem Killiana viděl. Teď je tomu skoro 5 let, co jsem zažil tento příběh. Člověk stále doufá v zázraky, ale vždy to skončí stejně. Jediná cesta jak být šťastný vede přes neštěstí ostatních. A kdo by chtěl něco takového… Slyšel jsem, že když se sensei uzdravil, vrátili se i spolu s Killianem do Ameriky. I já teď mám úplně jiný život. Ještě v létě jsme se odstěhovali zpět k mé předchozí škole a Keikoto. Pomalu jsem chtěl zapomenout na můj život s Killianem, časem se to pro mě stal jen neskutečný sen. Nikdy se nedozvím své skutečné pocity. Nikdy po té jsem je nezažil. Bylo to moje jediné světlo v přístavu a já ho stejnak ztratil z dohledu. Nezasloužil jsem si ho, ale i tak jsem mohl doufat, ne? Jen vědět sice nestačí, ale mě by Killianovy pocity vyvedly z bídy, kdyby by mi je řekl. I když je to dávno, nikdy nezapomenu, nemohu. Už si sice skoro nevybavím jeho tvář nebo hlas, ale co mi v paměti utkvělo je jeho úsměv a jeho dotyky. To je to jediné, co si chci uchovat v srdci. Asi bych měl poslechnout matku a vzít si konečně Keikoto. Myslím, že by to nemusel být až tak špatný nápad…

"Souru…" někdo mě volá, otáčím se…

"Killiane?!"

"Chtěl by sis poslechnout Goodbye Julii?"

_________________________Ano, tento úsměv, poznal bych ho kdekoliv…