Enter To Wind - Epilog

"Změnil jsi se." Povídá mi Killian až s přehnanou zdvořilostí. Provokativně se na mě usměje a já přistoupím blíž k němu.

"Zato ty jsi pořád stejný." Odpovídám na jeho vyzývavý pohled.Od té doby, co odešel jsem neměl žádný vztah. Párkrát jsem se pokusil zapomenout na Killiana strávením noci s nějakým neznámým chlapcem. Ale nikdy to nezacelilo to prázdno, které mě pohltilo po Killianově úprchu. Nikdy jsem mu to nevyčítal, dokonce jsem mu to i řekl, když jsme se naposled viděli . Jediná věc, kterou bych už nepřenesl přes srdce je, kdyby mě opravdu nenáviděl. Ale to my nikdy ani nenaznačil. Smutně jsem při vzpomínce na naše společně strávené chvíle sklopil hlavu.

"Tak co, chtěl bys sis ji poslechnout?" Opět upřu svůj zrak na Killiana. Má teď delší vlasy svázané vysoko na temeni hlavy. Jeho úsměv je stále stejný, ale já už necítím ani bolest, ani ten hřejivý pocit u srdce. Jen prázdnotu.

"Možná někdy jindy. Už musím jít." Pokouším se skončit náš rozhovor, ale Killian mě rychlým pohybem ukáže, že nezapomněl jak hrát svoji hru. Přitiskl se ke mně tak, že jsem se nemohl pohnout, ale už tu nebylo mé divoce tlučící srdce nebo mé červenající se tváře. Když si Killian uvědomil neúčinek svého jednání, opět mi povolil cestu.

"Pověz mi jediné, Souru. Miloval jsi mě?" Láska? Poznal jsem jí vůbec? Na tom už hodně dlouho nezáleží. Před pěti lety bych ho asi objal a začal všechno znova, jenže teď…

"Já už nejsem Souru, kterého jsi znal. Už nechci žádné city a bůh ví jestli jsem někdy nějaké skutečné měl. Co jsi ke mně cítil ty? Lásku? Nenávist? Vždyť je to jedno, hranice těchto citů je tak tenká, že by to vyšlo na stejno." Otáčím se a nehodlám už zastavit, nikdy. Jen říct poslední věc a je dokonáno.

"Můžeš přijít na svatbu. Beru si Keikoto." Neotočil jsem se, nebylo proč. Takhle je to lepší. Možná je to sobecké, ale takhle je to lepší pro mě.

Nezaujatě otevírám dveře do svého bytu. Při překročení prahu se ani neobtěžuji rozsvítit a nedbale za sebou přibouchávám dveře. Byt, který obývám déle než rok, zeje prázdnotou. Nikdy jsem si nemyslel, že bych dokázal přežít v takovém tichu. Na záznamníku mi bliká vzkaz. Bez obav vypustím bolestivá slova na povrch.

"Ahoj, to jsem já, Keikoto. Já vím, že tvoje matka chtěla, abychom se vzali, ale myslím, že to nemá cenu. Mám tě ráda, ale ty ke mně nechováš žádné city. Nemáš žádné přátele a s rodiči se taky pomalu nestýkáš. Má to co dočinění s tím, co se stalo před tím, než jsi přijel před pěti lety? Ptám se i když vím, že mi neodpovíš. Doufám, že jednou najdeš někoho koho budeš milovat a on tebe taky. Nehraj si na to, že to nedokážeš. Znám tě hodně dlouho, abych poznala, že máš ve svém srdci i místo pro jinou osobu, než jsi ty sám…"

Dál jsem poslouchat nepotřeboval. Vypnul jsem záznamník a obratně vytáhl ze skříňky jedinou láhev vodky, co jsem kdy měl. Po tmě s ní usedám ke zdi naproti oknu. V noci tu jsou krásně jasně vidět hvězdy. Po prvních krušných chvilkách s alkoholem už do sebe házím jednu skleničku za druhou. Na okamžik se zastavím při zjištění, že některé hvězdy se dvojí. Směji se sám pro sebe tomuto úkazu. Snad jen halucinace mě donutila dojít ke dveřím, na které už někdo dlouhou dobu klepe. Malátně otevřu dveře a padám přímo do Killianovy náruče.

"Souru musíme si promluvit." Zářivě se usměji, narovnám se a trošku nepřehledně mu povídám.

"Není potřeba mluvit. Klidně se vrať odkaď jsi přišel." Killian mě s nevěřícným pohledem, že bych mohl někdy propadnout alkoholu, táhne zpět do bytu. Při pokusu mě dostat do obýváku, shodím na zem záznamník, který okamžitě začne vyprávět příběh, který jsem já nedávno bezelstně vypnul. Killian, zaujat slovy, jen tiše poslouchá a zaslechne i pár vět na které jsem já neměl trpělivost.

"…Znám tě hodně dlouho, abych poznala, že máš ve svém srdci i místo pro jinou osobu, než jsi ty sám. I kdyby toto místo někdo zradil a třeba i tím, že by tě miloval. Nenech se tím pohltit. Tím nechci říct, abys se začal chovat jako před pěti lety. Jak dlouho jsi s nikým nepromluvil? Dva měsíce? Vím, že jsi bisexuál, ale ty věci, co jsi dělal před 5 lety, nebyly řešením žádné bolesti. Nezapomeň na to. Stále je spousta lidí, co tě má rádo. Někdy na viděnou."

Killian jen nechápavě pokládá záznamník na své místo. Má hlava po těchto slovech téměř vystřízlivěla.

"Co se stalo po tom, co jsem odešel?" Zeptá se Killian po chvíli. Pevně jsem se postavil , s trochu motavým krokem jsem došel k pohovce a uvolněně do ni zapadnul.

" Jak jsi slyšel. Byl jsem unavený ze slov. S nikým jsem 2 měsíce nepromluvil. Pak mě to nějak přestalo bavit a začal jsem opět žít. Tedy byla to alespoň náhražka života. No a pak jsem párkrát strávil noc s nějakými chlapy. Za peníze samozřejmě." Neměl jsem náladu vyprávět mu můj plán s názvem "nejrychlejší cesta na zapomenutí na Killiana".

I bez toho jsem na něj hodně dlouho myslel. Killian ke mně přistoupil a vrazil mi facku. Nic překvapivého.

Už toho mám dost.

"Vůbec si se nezměnil, stále se chováš k lidem stejně. Nejdřív pěsti pak slova. Víš pro někoho mohou být málo tvá slova útěchy. Ale když už jsi tady, musíme něco vyřešit. Vím, že jsem ti to řekl sám... Ale jak jsi přišel na to, že je to moje vina. Ty jsi věděl od začátku, co chce udělat. Ale nic jsi nedělal. A nakonec to všechno spadlo na mě. Ano, já jsem ho políbil. Jednou po lázni. Ale jak jsi se vlastně dopracoval k tomu, že je to moje vina?" celou dobu to říkám s naprostým klidem. Je mi jeho odpověď docela lhostejná, ale i tak mě zajímá. Killian se jen otočí k oknu. Hvězdy jsou skryté za mlžnými mraky.

"Neměl jsem sílu nic udělat. Nechtěl jsem s tím nic dělat. Jen se mi hodilo, že jsi se k tomu přiznal, možná kdybys to neudělal, nestalo by se tolik věcí…" Tenhle člověk je opravdu neuvěřitelný. Někdy mám pocit, že mám co dočinění se zabedněncem.

"Jak se má sensei?" Jediná otázka mě mohla vyvést z toho myšlení. Killian na mě nedbal, otevřel okno a zapálil si. Bylo mi to jedno, jeho zdraví… Přišoupnul jsem mu po stole popelník.

"Vzal si jednu studentku Harvardu v Bostonu. Jsou tomu 3 roky, mají syna. Jmenuje se Tatsuha. Jako můj otec. Jo a ten vrah zemřel. Zabil se ve vězení. Už to taky bude něco přes rok." Docela se divím jak nezaujatě mi to povídá. Občas se ale mezi slovem zakucká. Vždy se na něj podívám, ale on jen uhne pohledem. Mám stále docela veselou náladu a tak mi doufám nebude zazlívat otázku, která v mé mysli přetrvávala přes 5 let.

"Killiane, proč jsi mě vlastně opustil? Bylo to proto, že jsem nikomu nedokázal říct své pocity, jen tobě? Nebo v tom bylo i něco jiného?" On se jen tiše otočí a přisedne si ke mně.

"Popravdě mi bylo docela jedno, jestli si mě miloval nebo ne. Mě stačil ten pocit, co jsem měl já. Docela sobecké, ale bylo to tak." Příkývl jsem hlavou jako, že mu opravdu rozumím.

"Každopádně, kvůli čemu jsi vlastně přišel?" velmi těžkopádně jsem hledal na dně láhve vodky nějaký zbytek alkoholu, ale výsledek se nedostával.

"Jen jsem chtěl něco zjistit." Nechtěl mluvit? Jak jednoduché na pochopení. Killian by nebyl schopen si rozumně o něčem promluvit.

"A co to bylo?" Už bych chtěl docela slyšet přímou odpověď. Při vyklouznutí láhve z ruky mě Killian prudce otočí zpátky. Jen jsem se leknul a zbytek tekutiny vylil na koberec, jak bych byl rád v tomhle okamžiku opilý. On se jen usmál a konečky prstů mi přejel po rtech. Už jsem to pochopil, snaží se mě vrátit zpátky. To já nechci, nechci být takový jako před 5 lety. Vím, že jsem za to nemohl já. Řekl jsem to jen, aby Killian necítil vinu. Jsem strašně naivní. Ale co je tohle za pocit? Já ho neznám. Neznám tenhle štiplavý pocit na hrudi. Je možné, že teď…

Sundávám jeho ruku z mé tváře. Sklopuji hlavu a tiše přemýšlím. Je možné abych ho teprve teď miloval?! Ne to nepřipustím.

"Jdi pryč. Prosím. Odejdi a už se nevracej." Killian mě přidrží na pohovce. Začnu se chvět. Ne, znova ne. Chyba, tohle není znova. Tohle je poprvé. A právě z toho mám ještě větší strach.

"Já nikam nepůjdu Souru, ani teď, ani později. Už nikdy." S rudými tvářemi ho posměšně nazvu lhářem. Jemu je snad už všechno jedno. Pevně mě chytá do náruče a zvedá.

"Co to sakra děláš! Nech mě být!!!" Neslyší, jen se poněkud zmateně rozhlíží po okolí. Po chvíli se na mě zoufale podívá.

"Kde máš ložnici?" To snad nemyslí vážně. Viděli jsme se poprvé po 5-ti letech, bezmála před třemi hodinami. Na moje mlčení on jen odpoví, že si to klidně najde sám. Tohle není Killian. Než si stačím uvědomit, kde jsem, Killian mě háže na postel. Lehce mě políbí a zajede mi rukou pod triko.

"Killiane! Přestaň!" Na chvilku toho nechá, ale po chvilce se jen usměje. A pokračuje tímto způsobem po krku. Třesu se, připadá mi, jako kdybych to nikdy nezažil. Jako kdyby to bylo opravdu poprvé. Pomalu zvedne hlavu a mě se z toho zamlží před očima. Moc blízko, je až moc blízko.

"Opravdu to tak moc nechceš?" zatváří se jen na první pohled zraněně. Nemám, co říct. Nemohu mu to odepřít. Chci to? Nevím… Jak bych mohl, moje mysl vyprchává v rytmu jeho polibků.

"Souru, nepřemýšlej. Jen na chvilku. Nebudeme spolu napořád, chci být s tebou dokud to půjde. To ale neznamená, že zítra zase odejdu. Budu tady tak dlouho, jak ty mě budeš chtít mít po svém boku." Ano, to je to jediné, co jsem od něj nikdy nečekal. Čekal jsem jeho pocity. Čekal jsem, že mě nebude nenávidět, ale nikdy jsem nechtěl, aby zůstal se mnou. Možná, že jsem nevěděl, jak ho to bolí. Já vím jen to, že jestli Killian bude někdy chtít znovu odejít, nenechám ho tak snadno. Protože jen díky němu jsem se změnil. Už nejsem ten Souru, co všechno nechá plavat. Teď když se mě pokusí opustit. Bude litovat víc on.