Kouzelná žába

***Věř a víra tvá zachrání tě***

Když jsem nastoupila na gymnázium v malém městečku nedaleko od domova, poznala jsem mnoho velmi neobvyklých věcí. A poprvé uviděla opravdového, nefalšovaného a živého gaye.

Jmenoval se Dominik, vypadal jako anděl a chodil se mnou do školy.

Naše třída byla téměř ryze dívčí záležitost, navštěvovali ji jen čtyři kluci a z toho byl ještě jeden homosexuální. K zármutku všech místních holek, protože Domča alias Niky vypadal vážně úžasně: měl dlouhé blond vlasy, velké modré oči, nevinnou tvářičku, štíhlou vysokou postavu a velmi milou povahu. Takové naše sluníčko. Dominik se se svou orientací netajil a zdálo se, že to téměř nikomu nevadilo. Zbylí tři jeho spolužáci k němu sice na začátku přistupovali jak k nakaženému morem, ale rychle si zvykli, zvláště proto, že Domeček byl bezkonkurenční premiant a víc než ochotně nechával opisovat a dělil se o domácí úkoly. Zejména v matematice a chemii jsme si to všichni nemohli vynachválit.

Holky ho naopak všeobecně milovaly od první vteřiny, protože co může být lepšího, než kluk, který se vás nepokouší permanentně dostat do postele a dá se s ním promluvit třeba o výběru nových šatů nebo o netradičním receptu na omáčku z hub? Zbylí tři zástupci mužského pohlaví v naší třídě ho záhy zařadili do kolonky "neškodný" a zejména ve vyšších ročnících velmi oceňovali, že jim Niky neleze do zelí. Prostě pohoda.

Všichni lidé v městečku nebyli stejně tolerantní, pravda, ale Domča měl na své straně několik nesporných výhod. První byla jeho rodina, maloměstská honorace: otec místní a velmi uznávaný lékař, matka špičková kadeřnice (a kdo je z venkova, tak ví, jak se tam taková profese cení), nejstarší bratr vedl prosperující právnickou firmu v Praze, mladší učil na našem gymnáziu (fyzika-biologie, i když zrovna nás na nic neměl), a nejmladší studoval po otcově vzoru medicínu v Brně.

Nikovi rodiče nesli orientaci svého benjamínka už vzhledem k počtu dětí statečně, taky proto, že jejich první potomek je obdařil již třemi vnoučaty, druhý postupně dvěma (první se narodilo v průběhu prváku a druhé ve čtvrťáku) a třetí měl dlouhodobou vážnou známost, i když se založením rodiny tehdy rozhodně nespěchal. Dominikova maminka, hrozně fajn ženská a bez diskuse skutečná dáma, vždycky říkala, že napočtvrté už opravdu chtěli holčičku a no a dostali Domču. Takže se to vlastně částečně vyplnilo, ne?

Jeho tatínek zase už díky svému vzdělání věděl, že homosexualita není ani rozmar, ani vada, a zapáleně to šířil dál. A kdo by si na malém městě dovolil nesouhlasit s PANEM DOKTOREM? A s PANÍ HOLIČKOU, vítanou vrbou širokého okolí?

Z místních dospělých určitě nikdo. Některé starší učitelky na něj sice občas koukaly jak na těžce postiženého ("takový hezký kluk, a takové neštěstí..."), Domeček ale jejich účastné pohledy okázale ignoroval a je to po čase přestalo bavit. Pár incidentů s kluky s jiných tříd se sice stalo, ovšem protože Niky chodil pořád v početném dívčím doprovodu, rychle se to vyjasnilo, zejména poté, co Šáryna, přirozená vůdkyně našeho kroužku jednoho drzouna, co si dovolil trousit posměšné poznámky o teplouškých buzerantech, docela citelně poškrábala. Mimochodem, s týmž pak o dva roky později začala chodit a dnes mají dvě krásné holčičky. Ale to sem nepatří, leda snad v tom smyslu, že se na našeho Domču nesměl nikdo ani křivě podívat. Užíval si tedy ničím nerušené pohody a všechno probíhalo bez nejmenších problémů.

Jenomže jak šel čas, čím dál víc se zdálo, že Domeček je patrně jediný gay v celém kraji a přilehlých končinách. Ačkoliv kdyby homosexuálů měla být jenom ta pověstná čtyři procenta, musel by už dávno na někoho narazit.

I v době, kdy už byl zadaný snad naprosto každý, zůstával Niky sám a sám jako kůl v plotě. Což bylo velmi přiléhavé přirovnání, protože kůl je sám a zároveň spolu s jinými kůly a Dominik se také vlastně neustále pohyboval v přítomnosti přátel, kteří ho měli nesmírně rádi. Jenomže na někoho, kdo by ho miloval, ne a ne narazit.

Ne že by bylo málo zájemkyň, ale ty Domeček bohužel musel zklamat. Kluci o něm znalecky tvrdili, že kdyby byl holka, musí ctitele odhánět kanónem. Jenže smůla spočívala právě v tom, že Niky dívkou skutečně nebyl ani v nejmenším. Sice se dost často se stávalo, že na zábavě i jinde za ním někdo cizí přišel s nabídkou typu "Slečno, smím prosit?", ovšem hned zase odpálil takřka nadzvukovou rychlostí, jakmile pochopil, že Domča není lepou dívčinou. Dominikovi rodiče mu v tomhle nijak nepomohli, drželi se staromódních názorů, že na lásku má v jeho věku ještě dost času a ve skutečnosti byli i rádi, že mu aspoň nikdo "neplete hlavu" a neodvádí ho od učení.

A tehdy do našeho příběhu vstoupila žába.

Byla jasně zelená s bílým bříškem a legračními bambulkami na nožičkách, pocházela z Austrálie a pyšnila se hrdým názvem rosnička sinná.

Tedy přesněji řečeno šlo o žabáka. Dominik ho dostal od nejstaršího bratra (v pražských zverimexech se dá prostě sehnat ledacos) a pojmenoval ho Korálek. Domča stejně jako všichni členové jeho rodiny miloval zvířata, doma měli hotové zoo, chovali hady, pavouky, štíry, potkany, dokonce norky, psy, kočky, králíky, rybičky, andulky a křečky ani nepočítaje. Takže na darované žábě nebylo celkem nic zvláštního, třeba mne u nich doma mnohem víc děsil a zároveň fascinoval obrovský modronohý sklípkan. Ovšem potměšilý bratříček milou žábu obestřel pohádkou o tom, že jde o posvátné zvíře australských domorodců, kterým dokáže svému majiteli vyplnit všechna jeho přání. Nekonečně důvěřivý Domeček mu to zbaštil i s navijákem. Obdivované žábě nejen zařídil ohromné akvárko s bazénkem a exotickými rostlinkami, ale i šest žabích kamarádek. Těch si ovšem Korálek okázale nevšímal a tak se na účet chudáka Dominika sypaly vtípky o tom, že milý hoch negativně ovlivňuje dokonce i žáby. Domča moudře mínil, že rosničky se páří jen jednou do roka a bude patrně nutné počkat na jaro. Leč ani na jaře nevykazovala žádná ze žab jakoukoliv rozmnožovací aktivitu a tak Niky marně pátral po tom, co asi dělá špatně. Jinak se ale všichni obojživelníci těšili skvělému zdraví, pořádali celá mračna cvrčků a utěšeně prospívali.

Aby se s milovaným mazlíčkem, který si ho (na rozdíl od žabích dam) nesmírně oblíbil a dobrovolně mu lezl na dlaň, nemusel Niky loučit ani během cest třeba za příbuznými, vyrobil mu z velké sklenice od okurek jakési miniakvárko rozdělené mnoha příhrádečkami, které Korálek zbožňoval více než své prostorné terárium. Jednou v pátek ho náhodou vzal do školy, protože hned po vyučování odjížděl s rodiči k babičce. A zvláštní věc, měl takové štěstí, že ho už dlouho nepamatoval! Domeček vzpomněl na řeči o posvátném zvířeti australských domorodců a od té doby tahal žabáka do školy každodenně. My tomu samozřejmě nevěřili ani za mák, jenže to vážně bylo zvláštní: kdykoliv totiž Niky Korálka nechal doma, přihodila se mu nějaká pohroma, zatímco jestliže ho přivlekl s sebou, obvykle nenápadně ukrytého v igelitce, vydařil se mu den jako malovaný. Na kolorit sklenice s žábou jsme si brzy zvykli a ve čtvrťáku už bychom se cítili divně, kdyby u Domči chyběla. Korálek tedy získal pověst kouzelné žáby a Dominik "toho kluka s žabákem".

Jeho osamělost byla však čím dál tím tristnější. Domeček se trápil tiše, nestěžoval si, ale tím víc nás to štvalo. Takoví krásný a milý kluk přece nemůže zůstat sám!

Zejména Šáryna se s tím odmítala smířit. Šárka byla jedináček a svým založením rozený generál, ta velet za války německým jednotkám, tak dnes žijeme ve Třetí říši. Vždycky měla všechno na povel a neuznávala, že by něco nešlo, naprostý Dominikův protiklad. Kdyby Niky nebyl homosexuál, asi by si ho vzala, protože jí se na něm líbilo snad úplně všechno a zejména jeho mírnost a povolnost, takhle k němu přistupovala zhruba jako ke kombinaci mladšího bratra a dospívajícího syna. A jednoduše se rozhodla, že se o něj postará.

Nejprve ho nutila chodit s námi na zábavy. To nebylo snadné, protože plachý Domča se společenským událostem vyhýbal jako čert kříži. Měl hrozně milou povahu, ale cizích lidí se obával a na tancovačkách se navíc nudil. Šáryna však nepovolila. Ovšem, jak už jsem řekla výše, skončilo to vždycky naprostým fiaskem. Jednou ho dokonce vnutila našim třem klukům, jenomže Niky ve svém blankytně modrém kalhotovém kostýmku a coby abstinent ucucávající limonádu sice vzbudil pozornost téměř okamžitě, avšak opět tím nežádoucím směrem. Jeden z jeho ctitelů se mu po zjištění jeho pohlaví dokonce pokusil poněkud upravit vzhled. Naštěstí se napoprvé netrefil a napodruhé už mu kluci vysvětlili, jak se má k jejich příteli chovat, ale Dominika to hrozně vyděsilo a odmítal pak už na tancovačky chodit. Tím tedy skončila první fáze Šárčina pokusu, kterak sehnat Nikymu partnera.

Pak Šáryna celkem rozumně usoudila, že asi bude vhodné vyhledat někoho, kdo má stejnou orientaci jako náš kamarád. I podaly jsme za něj tajně seznamenovací inzerát. No ještě že jsme to udělaly bez jeho vědomí! Víte, kdo se ozval na seznámení se "sedmnáctiletým nesmělým klukem, značka ´jen vážné´"? Samí padesátníci a starší! Prý rádi zajíčka zaučí...

Šárka skřípala zuby. Vzdát se však nechtěla. Místo toho vymyslela jiný geniální plán: když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře! Jestliže nejsou v našem městečku a okolních vesnicích žádní homosexuálové, v krajském městě se nějací nepochybně najít dají. A skutečně, objevila tam jeden gay klub. Zjistila všechny podrobnosti, zajistila na neděli dvě auta, sestavila elitní tým Nikyho ochránkyň z těch z nás, které byly v horních partiích nejplošší, pro jistotu převlečených za kluky, utnula protesty vyděšeného Dominika, který by do podobného podniku sám dobrovolně nikdy nevkročil, a jelo se. Ochranka nepoznala, že je to šest holek a jeden kluk, jediný podezřelý jim byl právě Domča, což nás hrozně rozveselilo, a tak naše dívčí doprovodné komando proniklo do zakázaného území hladce a nepozorovaně. Tím ovšem naše úspěchy toho večera skončily. Andělsky vyhlížejícího Nikyho si nikdo ani nevšiml, ačkoliv mladých kluků tam bylo spousta. Zato se jeden hezoun pokusil zbalit Šárynu a nechápal, proč se ten přitažlivý klučík vzteká. Suma sumárum: totální fiasko.

Leč Šárka se nevzdávala. Niky vždycky chodil hezky oblečený, ne draze, na to jich bylo doma trošku moc a taky zvířátka nejsou právě nejlevnější koníček, ale vkusně a s ohledem na možnosti i moderně. Šáryna se ale rozhodla, že když se má seznámit, musí vypadat víc než dokonale. Uspořádala manévry, které širé okolí nepamatovalo, a sehnala to nejluxusnější a nejdražší značkové oblečení, jaké jen bylo možné, taky naprosto fantastickou kadeřnici (Domečkova maminka o tom nesměla vědět, asi by ji trefilo, že její vlastní syn se nechal česat u konkurence), která Dominika mučila přes čtyři hodiny, než mu vytvořila na hlavě cosi úchvatného, a dokonce ho přes zoufalé pokusy o odpor našminkovala, čímž zakryla neposedné pihy a taky vytvořila iluzi intenzivně opálené pokožky, jak kdyby se vrátil odněkud z Afriky či dlouhodobě navštěvoval solárko. Výsledek byl naprosto ohromující: Domča vypadal, že by mohl jít rovnou na nějakou renomovanou módní přehlídku. Strašlivě mu to slušelo, slintaly jsme nad ním úplně všechny, i když jsme věděly, že tahle krása bohužel není pro nás. A zase je jelo do krajského města. No to by v tom tentokrát byl čert...

Ale asi byl, nebo spíš těch rarachů musela být celá tlupa. Dominik sice ozařoval prostor jak rozsvícený vánoční stromeček, jenomže ostatní návštěvníci gay klubu se chovali, jako kdyby byl neviditelný. Šárka si rvala vlasy.

Pak ji napadlo, jestli třeba neodrazuje případné ctitele naše přítomnost. A tak jsme Nikyho přestěhovaly k prázdnému stolu a číhaly, kdo zabere...

Takovou katastrofu si ani neumíte představit!

Zájemců sice přišlo asi osm, všechno docela sympaťáci, jenomže k NAŠEMU stolu. Nejvíc pozornosti budila opět Šáryna. Ta už prskala vzteky jak divoká kočka. Pokoušela se nevítané nápadníky poslat za Domečkem, ovšem bez úspěchu: že prý o takovou padavku nikdo nemá zájem. Šárka vypadala, že asi bude škrtit...

Konečně jsme zaznamenaly jakýsi pohyb směrem k Dominikovi a úlevně jsme vvydechly.

Předčasně.

Tomu individuu bylo asi sto let, no dobře, přeháním, ale míň než sedmdesát určitě ne, vypadalo vyžile a navíc dosti podnapile. A zapředlo, za kolik by s ním miláček asi šel? Zrudlý Domča vyletěl, jak by ho něco kouslo, a vyřítil se z klubu. V autě se pak rozbrečel a rezolutně tam odmítl ještě někdy vkročit. Chápaly jsme ho a v hodně neveselé náladě všichni dojeli domů.

Šárynu chytaly silně homofobní nálady a polohlasně proklínala všechny gaye s jedinou výjimkou našeho drahého Domečka. Byly jsme úplně na dně, líp než ten večer Niky už vypadat prostě nemohl, takže jsme netušily, co dělat dál.

Dominik byl následující týden hodně zamlklý. Přičítaly jsme to seznamovacímu fiasku a neodvážily jsme se ho rušit, avšak mýlili jsme se, protože Niky ve skutečnosti intenzivně přemýšlel o jedné velmi nezvyklé možnosti.

Následující sobotu nás šokoval dotazem, jestli v neděli zase pojedeme do krajského města. Sice jsme nechápaly, kam tím vlastně míří, ale nadšeně jsme souhlasily, že se to zkusí ještě jednou. Veškerou pomoc při oblékání však odmítl a tak jsme očekávaly, že dorazí ve svém oblíbenén blankytně modrém kalhotovém kostýmku, který mu moc slušel. Zmýlily jsme se však. Když Domča dorazil, pokoušely se o nás všechny mrákoty. Vypadal... příšerně. Možná ještě hůř než to. Měl na sobě vytahanou teplákovou soupravu, očividně ne po jednom, ale všech svých sourozencích. Jinak byl absolutně neupravený, sotva se lehce přičísnul. A v ruce igelitku s žábou.

Sveřepě pravil, že jestli je Korálek kouzelný tvor, přinese mu štěstí i tak. A tak jsme opět vyrazili za hranice všedních dnů.

Do gay klubu nás nejdřív ani pustit nechtěli, ale Šárčin šarm je znovu odzbrojil a tak jsme byli zase tam, kde před týdnem, jen navíc se žábou, vykukující zvědavě ze horních příček sklenice od okurek ukryté v igelitce.

Ovšem jak se ukázalo jen o chvíli později, nikoliv přesně tam, kde minule.

Netrvalo ani pět minut a k našemu stolu zamířil pohledný asi dvacetiletý mladík. Šáryna se už se předem napružila, ale on ji přehlédl jak šafářův dvoreček a zeptal se nesměle Domči, jestli si nechce na chvíli přisednout k němu.

Stalo se a zbytek večera strávil náš kamarád v družném hovoru. Ukázalo se, že jeho nový známý je v gay klubu poprvé a hledá někoho na vážnou známost. Korálek ho okouzlil, on sám choval jakési žebrovníky, prý cosi jako čolky, a uvažoval, že jim koupí nějaké žabky jako společnost. Vydrželi o svých miláčcích konverzovat celé hodiny. Šárka jen doufala, že to neskončí pouze u řečí o obojživelnících.

Neskončilo. Příšerné tepláky byly velkoryse přehlédnuty, kluci si vyměnily adresy a dál už se přátelili bez prostřednictví gay klubu. Ukázalo se, že Pavel, jak se mladík jmenoval, studuje vysokou školu v krajském městě, ale jinak žije na vesnici kousíček od našeho městečka. Jenom se prostě nikdy nepotkali... Žebrovníci se brzy nastěhovali do Dominikova žabího terária a to se posléze naopak přemístilo do malého bytu, který si oba spolu pořídili. Vyřešila se i záhada žabí neplodnosti: tyhle rosničky musí mít před obdobím rozmožování aspoň šest týdnů udělanou "zimu", respektive období dešťů... Následovalo pak velmi mnoho malých pulečků a Dominik s Pavlem zásobovali minižabkami zverimexy po celém okolí. Tedy happyend po všech stránkách.

Nedávno jsme měli sraz ze střední školy a tak vím nejžhavější novinky. Korálek dnes již přináší štěstí někomu v žabím nebi, ale dožil se úctyhodného věku a jeho potomstvo stále nese jeho výjimečné "štískovské" schopnosti. Domča tvoří s Pavlem pořád harmonický pár a oběma to mimochodem pořád až hříšně sluší, když to tak srovnám se situací u nás a mých kamarádek. Teď po přijetí zákona o registravaném partnerství se chtějí vzít. Na svatbu se jim chystá celá naše bývalá třída a vůbec většina těch, co v městečku něco znamenají, protože Dominik teď sám učí na gymnáziu matematiku-chemii a přiřadil se tím k městské smetánce, zatímco Pavel se jakožto dentista také těší zaslouženému respektu. Moc jim jejich štěstí přejeme, i když příčiny "efektu kouzelné žáby" pro nás dodnes zůstávají záhadou.

Když mne ale poslední dobou vytáčí manžel, děti nebo kolegové v práci, přemýšlím čím dál víc o tom, že si asi tu australskou rosničku sinnou přece jen zkusím pořídit...

---