Poměr

Jako každou sobotu, touto dobou, sedím u počítače a píšu si s lidmi na chatu. Jako každou sobotu, touto dobou, sedím v bytě sama. A jako každou sobotu se užírám svými pocity.

            Kdekdo by řekl, že to není nic neobvyklého a proč o tom vůbec píšu. Odpověď je celkem jednoduchá.

            Před půl rokem jsem si zvolila cestu, po které jsem se vydala. Vlastně jsem si ji ani tak nezvolila – nešlo jinak. Příliš jsme si rozuměli. Vídali se téměř každý den. A trávili spolu osm hodin.

            Jenže tohle všechno dohromady nechtěně způsobilo, že mé srdce je teď obnažené a bojí se chvíle, kdy opět dostane zásah bolesti.

            Ale nestěžuju si. Můžu si za to sama. Nikdo mě do ničeho nenutil. Měla jsem možnost volby. A já si zvolila…

 

            Všichni mě varovali. Radili. Ale nic nepomohlo.

            Dokonce mi v tu chvíli bylo jedno, že má přítelkyni. Věděla jsem o ní od první chvíle. Dokonce s ní občas jezdím i autobusem ze školy.

           

            Ale teď mi to vadí. Vím, že jsem se před půl rokem nezachovala správně. Ale nehodlám se ospravedlňovat, či se dokonce litovat.

            Prožila jsem s ním plno nádherných chvil.

            Naučil mě milovat.

            Nikdy nekritizoval mé chování.

Poslouchal moje názory.

 

Nejsem svatá. Dokonce mám plno chyb. Máme je však všichni.

Mrzí mě, že až se to Bára dozví, budu já ta špatná. Ta, která jí na nějakou dobu ukradla přítele. Ta, která jí brala jeho lásku.

Chyba je na všech stranách.

Ona ho neposlouchala. Nevnímala, co říká. Nerespektovala jeho názory, či způsob života. Snaží se ho přetvořit k obrazu svému. A když něco nebylo po jejím, strhla se hádka.

On si jí nevšímal. Respektoval její názory, ale neměl potřebu s ní komunikovat. Pro „blaho“ všech jí neodporoval.

Chtěl se bavit, chodit do společnosti. Bára by radši byla doma.

On miluje divoký sex. Ona dává přednost dlouhé předehře a ještě delšímu milování. Něžné mazlení. Ne žádné orgie.

Vím, že teď to zní tak, že se vymlouvám. Zdůvodňuju své chování. Ale není to tak. Jen si přeji, aby jste nahlédli do jejich vztahu. Viděli to tak, jak mně to bylo vysvětleno…

 

Plynuly měsíce.

Náš vztah přežil menší i delší krize.

Před dvěma dny jsem to chtěla skončit. Přísahám, že jsem chtěla. Ale nedokázala jsem to. Bohužel.

Přiznal mi sice, že je se mnou na půl jen kvůli tomu, protože nedokážu být jen kamarádka. Ale taky mluvil o tom, že nechce a nemůže mě ztratit. Prý by to možná bylo víc, než dokáže unést…

 

Jsem bláhová.

Špatná mladá dívka. Člověk, který má své sny a představy.

Nedělám správné věci. Ani se pořádně nedokážu chovat ve společnosti. Ale není to tak, že pravidla etikety neznám. Ba naopak, byly mi do hlavy vštěpovány po celý život. Možná právě proto je tak nenávidím a ignoruju je.

Nesnáším autority. Slova jako „dobrý den, pane. Rozkaz, generále.“ Se mi ze srdce protiví.

Nemůžu vystát pokrytectví dnešní společnosti.

Tímhle vším pohrdám.

 

            Doufala a snila jsem o tom, že jednou… třeba….

            Že bychom mohli spolu časem být. Oficiálně. Už žádné skrývání a neustálé ohlížení se na Báru a na to, kdy si můžeme psát a kdy ne.

           

            Miluju ho.

            Jak recituje Leoš Mareš ve své písni miluju.

            Přesně takto a mnohem víc.

            Když se cítí mizerně, snažím se ho rozveselit. Jestliže má problémy, vyslechnu ho. Poradím mu. Eventuálně i pomůžu.

            Udělám si na něj čas vždy, když se ozve. Je jedno, že zítra mám dvě zkoušky a ani na jednu nejsem připravená. Prostě on je ten důležitější.

            Snažím se vymýšlet nové věci, aby se náš vztah nikdy nestal nudou. Obyčejným zvykem.

            Přesto jsem to já, kdo prohrává…

            Proč vlastně?

 

Vždyť on ani sám neví, zda ji miluje. Ale nedokáže jí opustit.

Je ochoten mě ztratit na úrovni partnerky. Ale jeho představa kamarádství a přátelství mezi námi zahrnuje občasné návštěvy, výlety do společnosti. Příležitostný sex. A možnost si kdykoliv promluvit.

Dokáže mě opustit jako partnerku. Jen mu nesmím zmizet ze života.

Nerozumím mu.

Co vlastně čekám, když ani nevím, co se děje uvnitř mě?

Teď lžu. Vím to až moc dobře.

Spaluje mě žárlivost. Můžu ho vídat jednou týdně, asi dvě hodiny – ničí mě to. Neustále se schováváme, aby se Bára o ničem nedozvěděla.

 

Chci něco víc. Od života. Od sebe. Od něj.

Dokážu to?

---