Pár dní před Silvestrem, krátce po Vánocích

V posledních dnech tohoto roku jsem měla dost času k zhodnocení jeho průběhu. Věcí, které jsem mohla udělat líp. Lidí, kterých jsem si měla víc vážit. Okamžiky, které jsem dostatečně neprožila. Nebo naopak, vše, co jsem nadhodnotila. Ale takové chyby snad dělá každý.

            Je pár dní před Silvestrem, posledním dnem v roce. Nedokážu říct, co mě čeká v tom dalším. Vím jen, že letos mám víc, než jsem si kdy myslela a přála. Jenže zároveň o nejdůležitější věc míň.

            Srdce.

            Asi to zní dost divně, ale ono to tak vážně je. Když člověk miluje, ztratí ho. Věnuje ho tomu druhému. Ale touto ztrátou získává mnoho jiného.

            Na půlnoční mši jsem letos nešla proto, že jsem chtěla okusit vše, co k Vánocům patří. Šla jsem poděkovat té bytosti, které mnozí říkají Bůh, poděkovat za to, že mi dala možnost milovat a cítit, že jsem milována.

            Uplynulo už několik let, kdy jsem prožívala něco podobného. Ale tehdy jsem byla dětsky zamilovaná do své představy, která se nakonec stejně rozplynula.

            No, nic nebylo tak růžové, jak jsem si myslela. Ba naopak. Spíš jsem se celou dobu obelhávala.

            Netvrdím, že jsem k Tomovi nikdy nic necítila. To bych lhala. Cítila jsem a cítím. Jenže on je rozdíl milovat sobecky, sebestředně. A milovat z hloubi duše. Nečekat, že se ti vložené úsilí vrátí. Kdy děláš a snažíš se dělat šťastného toho druhého. Ale ne na úkor sebe, to ne.

            Chvíle, kdy mu vrátíš úsměv na tvář, jas do očí. Okamžiky radosti. To má daleko větší sílu a cenu než to, že vám pak řekne miluju tě a koupí nějaký dárek.

            Láska je složitý cit. Dává i bere. Zoceluje i oslabuje. Obšťastňuje, ale i zraňuje.

            Na každém z nás je, jak se s ní vyrovnáme. Jak moc si jí budeme vážit. Zda ji časem necháme ochladnou, protože se o ní nestaráme a bereme ji jako samozřejmost. Nebo zda se každý nový den budeme podivovat, že s námi někdo vydrží i přes to, že máme časté změny nálad, nerozumíme politice a neumíme skvěle vařit. Budeme děkovat za každé nové ráno, kdy se vedle toho druhého probudíte. A za to všechno nebo lépe řečeno pro to všechno se budete snažit vztah oživovat. Hýčkat. Vážit si ho.

            A hlavně prožívat každý okamžik do posledního dechu. Každým pórem své kůže. Každým nervem v těle. Protože až pak nastane chvíle, kdy všechno ztratíte, nebudete muset brečet nad tím, že jste to dostatečně neprožili. Že jste to mohli udělat jinak. Že jste dostatečně neocenili jeho pohled. Pohlazení. Polibek. Ty dvě slova – miluji tě.

            Ale budete mít v srdci klid.

            On vás nepřipravil o nejlepší roky vašeho života. On vám jen každou chvíli dokazoval, jak jste pro něj krásná. Že jste aspoň chvíli byla pro někoho středem jeho světa.