AUTO

Tato povídka volně navazuje na předchozí povídku Výbuch.

            Tondovi se ještě téhož dne, kdy tragicky zahynula matka jeho bývalé slečny, donesla tato smutná, pro něj však spíše radostná zpráva.

            „No super! Konečně snad ta kravka přestane otravovat!“, řekl radostně.

            Lukáš, Tondův kamarád, jenž mu sdělil tuto novinu, zůstal stát, zmrazen Tondovou reakcí. Pravda, Tonda se v takovýchto věcech vždy choval rádoby frajersky, pro slovo si nešel daleko, ale teď už to, alespoň v Lukášových očích, přehnal.

            „Jak to můžeš sakra říct?“, ptal se překvapeně.

            „No jak vole, asi hubou, né?“, odpověděl posměšně.

            I když Lukáš paní Milenu (a v podstatě ani její dceru Štěpánku) neznal, neudržel své nervy na uzdě a automaticky se jeho přikrčená pravá ruka zvedla, napřáhla a s absolutní přesností se rázně otřela o Tondovu nosní kůstku. Tonda v té rychlosti ani nestihl jakkoli zareagovat a tak šla rána nevykrytá a pěkně zpříma. V tichu, v němž ke konfliktu došlo, bylo jen slyšet křupnutí nosní kůstky, které neomylně signalizovalo Tondův zlomený nos. Spustilo se mu z něj kvantum krve.

            „Co kurva je?!“, divil se, přikládaje si ruku ke krvácejícímu nosu.

            „Sorry, kámo, ale nasral jsi mě. O mrtvých se mluví jenom v dobrém. A ty to máš hned jako záminku k různým blbým kecům.“

            „Zmiz, než se kurva naseru. Byls‘ kámoš, ale zlomil jsi mi nos, a to si kámoši nedělaj‘! Ještě chvilku tady stůj a naseru se!“, pohrozil Tonda Lukášovi.

            Jelikož byl Lukáš vždy na poměrně odlišné vlně než Tonda, jen se na něj nechápavě podíval a na důkaz znechucení plivl na zem, těsně vedle jeho boty. Otočil se a odešel.

            Tonda zůstal stát sám, úplně sám, poprvé v životě se cítil ponížen. Ještě nikdy se nestalo, že by mu někdo něco vytkl nebo mu odporoval. A nikdy venku nestál sám. Dnes poprvé.

            „Vrať se!“, volal Tonda za Lukášem skoro výhrůžně.

            Lukáš však vůbec nereagoval, pokračoval v započaté cestě, zcela ignoruje Tondova vůdcovská slova.

            „Slyšíš?! Vrať se!“, křičel už skoro zoufale.

            Lukáš stále kráčel dál, Tonda jako by vůbec nebyl. Jen v duchu doufal ve zbytky mužské cti skryté v Tondovi a doufal taky, že se za ním Tonda nevydá a zákeřně na něj zezadu nezaútočí.

            „Debile! Však ty zase jednou přilezeš!“, křičel za Lukášem, snad ve snaze probudit v něm ospalky pokory.

            Ale Lukáš stále svéhlavě střídal kroky, ani ne moc rychle, ani ne moc pomalu. Zhruba asi takovou rychlostí, kdy předpokládal, že si Tonda ještě uvědomí hloupost svého jednání, jakmile už bude mizet z dosahu jeho pohledu.

            Tonda se však, ostatně jako vždy, zachoval po svém a spíše, než se omluvil, se urazil.

            „Čuráku!“, zvolal naposledy. Na silnější argument se už nezmohl.

            Lukáš odešel neznámo kam, objevil se až následujícího dne.

            Tonda se vydal za Markétou, svou novou přítelkyní. Řekl si, že by mohl jít ven s ní, když se na něj Lukáš vykašlal.

            Ocitl se u panelákového vchodu a z několika desítek zvonků hledal ten správný. Zazvonil. Nervózně přešlapoval, čekal, až se někdo ozve. Nic. Ticho jako v hrobě. Zazvonil ještě jednou, stále přešlapoval. Opět nic.

            „Do prdele,“ zaklel, uhodiv pěstí do plastového krytu reproduktoru. Cítil se zrazen. Jeden kamarád se na něj otevřeně vybodl, přítelkyně není doma, když ji potřebuje.

            Tonda zapřemýšlel a nenapadlo jej nic lepšího, než si jít sednout do hospůdky a osvěžit se vychlazeným čepovaným pivem.

            V hospodě sedělo všehovšudy deset lidí, zřejmě štamgastů. Tři seděli u stolu napravo, nejblíže u dveří a hráli karty. Všichni mohli mít tak kolem padesátky. Jeden z nich zvedl oči od karet a rentgenově si projel Tondu od hlavy až ku patě. Na vteřinku se zapřemýšlel a potom pod stolem jemně kopl do štamgasta po své pravici.

            „Hou, co je?“, tázal se podrážděně. Jeho tváře skoro neartikulovaly, ústa byla dokonale kryta pěstěným hustým černým knírem. Vysoké čelo a výrazná kolena zasahující do jeho prořídlé černé kštice se šedinami mu přidávaly na vážnosti.

            „Podívej se, ten tu ještě nebyl,“ pobídl kolegu, nenápadně ukazujíc na Tondu. „Vypadá, že bude mít,“ pravil přesvědčeně.

            „Myslíš?“, ptal se nejistě, s tázavým pohledem, muži s knírem. Otočil hlavu na Tondu a zavolal na něj: „Mladej!“

            Tonda se za nimi otočil a viděl, jak mu pán s knírem rukou a mimikou naznačuje, aby přišel k jejich stolu.

            „Zdravím, co je?“, ptal se Tonda.

            „Hraješ?“, zeptal se ho muž, jenž seděl čelem proti Tondovi, klopiv střídavě zrak na karty a na Tondu.

            „Jo, hraju. Proč?“

            „A prachy ňáký… máš?“, ptal se třetí.

            Tonda z kapsy vytáhl dva a půl tisíce v hotovosti a zamával jimi štamgastovi před obličejem.

            „Dáš si s náma jednu hru?“, zeptal se muž s knírem.

            „Jednu si dám vždycky,“ odpověděl sebejistě.

            Pánové na sebe uznale pohlédli a jali se promíchat a rozdat karty. Tonda, jakožto host, měl možnost zahájit hru. Počáteční vklad dvě stě, moc svým kartám nevěřil.

            „To se držíš dost při zdi,“ podotkl jeden z hráčů.

            „Nemám dneska svůj den, tak se jistím,“ opáčil Tonda.

            Zpočátku prohrál rovnou tisícovku, pročež se rozhodl zavčasu skončit. Nakonec se ale nechal přesvědčit a dal si s pány ještě jednu hru. Štěstí se na něj ihned usmálo, dostal karty, kterými si byl stoprocentně jistý a všanc dal zbylých patnáct stovek. Pány Tondovo gesto lehce zvedlo ze židle, avšak se i přesto zachovali statečně a nakonec se hrálo o šest tisíc a šest set korun k tomu.

            Tondovi se rozbušilo srdce. Už se nemohl dočkat, až jim na stůl vyloží své šťastné karty. Provokativně se pousmál, odtáhl ruce s kartami od těla a karty nonšalantně rozložil na hromádku bankovek. Pánové zbledli do barvy kopretin. Postupně vyložili své karty a najednou nebyli schopni ze sebe vydat jedinou hlásku.

            „Děkuji, pánové, za pozvání, přeju hezkej den,“ řekl jim, když se natahoval pro svou výhru.

            Štamgast se však zamračil a chytil Tondu za zápěstí. „Počkej,“ řekl téměř žebrácky, „aspoň čtyři stovečky nám tu nech,“ žadonil.

            V Tondovi se teď probudil jeho charakteristický chamtivý duch, vidina dobře zužitkované výhry mu neumožnila podělit se alespoň o zlomek peněz s těmi čestnými hráči, kteří se vší úctou k vítězi uznali prohru a sklopili uši.

            „Nedám, to jsem poctivě vyhrál!“, bránil se Tonda, „Nebudu se s nikým dělit!“

            Žádné vlídné slovo, žádné city, vůbec nic. Jen on a jeho peníze. Peníze jsou občas k užitku, ale láska a vlídné jednání jsou s penězi nesrovnatelné. Peníze nemají takovou hodnotu. Tedy pro většinu lidí, mezi něž ale Tonda rozhodně nepatřil.

            Cestou z hospody narazil na bratra své nové dívky. Pozdravili se.

            „Slyšel jsi už o tom, co se stalo?“, ptal se Tondy.

            „Víš, kolik se toho zrovna dneska semlelo? Kámoš mi zlomil nos, Markéta není doma a v kartách jsem vyhrál šest táců,“ reagoval podrážděně.

            „Tak nic, asi nevíš. Bouchl sporák v kuchyni té tvé bývalé. Její mamka to odnesla nejhůř, mladá je ve špitále,“ informoval Tondu.

            „A co já s tím do prdele?!“, vztekal se Tonda, „Už s ní nemám nic společnýho. Spíš mně řekni, kde je Markéta!“

            „Jela nakupovat s máti, vrátí se v pět,“ řekl neutrálně Markétin bratr.

            „Dík, čau,“ řekl a zmizel.

            Ve čtvrt na šest přijel v mírně podroušeném stavu pro Markétu. Vystoupil z auta a přískokem vpřed se objevil u zvonků. Zazvonil a výjimečně trpělivě čekal.

            „Kdo je?“, ozval se Markétin tenký hlásek.

            „Tvůj jezdec  v červeným Rapidu,“ tahal ze sebe.

            „Počkej, jdu dolů,“ řekla neosobně,

            Jen co se otevřely vchodové dveře, Tonda se vrhl na bezbrannou Markétu. Pevně ji objal a začal ji zuřivě líbat.

            „Fuj! Cos‘ pil? To je strašný!“, říkala mu s odporem, snaže se od něj odtrhnout.

            „To je snad jedno, pojď sem,“ řekl jí.

            Markéta měla Tondu ráda, ale zdaleka ne tak jako Štěpánka. Ty dvě už spolu jednou měly tu čest, dokonce před rovnými čtyřiadvaceti hodinami. Drby se šíří závratnou rychlostí  a jeden takový přicestoval i k Markétě.

            „A co Štěpánka?“, zeptala se nevinně.

            Tato otázka působila na Tondu jako červená plachta na býka v aréně.

            „Co s ní kurva všichni máte?! Nevím, co s ní je, je mně úplně volná!“, křičel jako smyslů zbavený.

            „Prej si kvůli tobě pustila plyn. Je ve špitále.“

            „Kravina! Proč by to jako dělala?“, nechápal.

            „Třeba proto, že tě miluje,“ řekla Markéta chladně, hledě Tondovi upřeně do očí.

            „Kokotina!“, ohradil se Tonda, „Vždyť nám to poslední dobou vůbec neklapalo.“

            „A zamyslel ses někdy nad tím, proč vám to neklapalo?“

            „Jo. Stereotyp,“ řekl rozhodně.

            „To mám brát jako odpověď? Spíš mi to zní jako výmluva. Nezajedem do toho špitálu?“, navrhla. „Třeba ještě všechno zachráníš.“

            Tondovi se zkřivily rty, na chvíli se docela vážně zamyslel a pak přikývl, chytil Markétu za ruku a odvedl ji do auta se slovy: „Chci, abys u toho byla!“

            Začínal být v ráži, tudíž si mu nedovolila odporovat. Jediné, co si dovolila, bylo dobrácké: „Neměl bys řídit, když jsi pil.“

            „Nekecej mi do toho! Do nemocnice snad ještě dojedu!“, ohradil se.

            Pustil rádio a nastartoval. Vyjel jako závodník rallye.

            „Aspoň nejeď tak rychle!“, žádala ho.

            Nereagoval.

            Po chvilce ubíjejícího ticha se Markéta odhodlala položit mu docela zásadní otázku. Snad ze zvědavosti, snad z provokace, snad z opravdového zájmu a upřímnosti.

            „Máš ji rád?“

            Tonda však stále neodpovídal. Upřeně hleděl před auto, zařadil čtyřku. Z rádia se ozýval refrén, který k Tondovu stylu jízdy seděl jako ušitý: „Spomáľ, máš privysokú rýchlosť…“ a tak dále. Píseň však nutila k ještě agresivnější jízdě. Na dlouhé a přehledné rovince se rozhodl předjíždět pomalejší vozidla. První dvě předjel bez problémů, u třetího auta však náhle zřel, už přejetý do protisměru, proti sobě auto. Doprava volant strhnout nemohl, vytlačil by ze silnice vedlejší auto. Řízení tedy strhl doleva.

            Pneumatiky jen zakvílely.

            Auto se stalo v takové rychlosti zcela neovladatelným, zastavilo se až o strom u silnice. Hluk mačkajícího se plechu nevěstil nic dobrého. Téměř celá kapota na straně řidiče věrně okopírovala obvod kmene stromu, Tonda zůstal zaklíněn hluboko pod palubovkou. Markétě se podařilo dostat se ven.

            Tonda byl při vědomí, cítil sílící bolest na hrudníku a nesnesitelně jej bolely zaklíněné nohy. Otevřené zlomeniny obou bérců a pravé stehenní kosti mu působily nepředstavitelnou bolest. Obnažené kosti se vlivem šokem chvějícího se těla lechtaly s hromadou plechu, jež Tondu uvěznil v autě.

            Kdosi z okolojedoucích motoristů zavolal pomoc.

            „Tondo, co je ti?“, ptala se Markéta starostlivě. Z čela jí stékal pramínek krve.

            „Hrozně mě bolí hrudník a nohy!“, křičel útrpně.

            Markéta jen nakoukla skrz okénko k nohám a viděla ošklivě trčící horní polovinu stehenní kosti skrze roztrženou hrubou kůži a silně krvácející ránu. Snažila se zachovat si chladnou hlavu a konejšivě Tondovi řekla: „Neboj, to bude dobrý! Uvidíš!“

            Vybavila si zásady u protišokového opatření. Z kufru vytáhla deku a přikryla jej, mluvila na něj, avšak tiše. Jediné, co jí chybělo, byly tekutiny.

            Za chvíli na místo dorazili hasiči a sanitka. Tonda po jejich příjezdu upadl do bezvědomí. Hasiči na nic nečekali a ve spolupráci se zdravotníky začali vystřihávat Tondu z vraku auta. Po asi třech minutách se ozval lékař: „Ztrácíme ho! Dělejte!“

            „Už to bude!“, ozval se hasič tasící hydraulické nůžky.

            A skutečně. Tonda byl do půlminuty venku. Zdravotníci ihned zahájili resuscitaci. Snažili se asi čtvrt hodiny. Tonda ale nakonec svůj boj o život prohrál, ačkoliv určitě nerad. Markéta utrpěla pouze šok a poranění lehčího charakteru.

            V nemocnici se potkala se Štěpánkou. Tu zdrtila zpráva o Tondově tragické smrti, za jeden den přišla o dva lidi, v jejím životě snad ty nejdůležitější. Byla pod silným vlivem antidepresiv, takže jednala trošku zmateně. Jednoho nového blízkého člověka však poznala – Markétu. Obě toho najednou měly tolik společného…

---