Pan Dolf

Pan Dolf to na základní škole neměl lehké. Jakožto předseda literárního kroužku a nositel školní ceny za nejlepší slohovou práci na téma „Já a nevzdělanost“, si pan Dolf vysloužil mezi spolužáky přiléhavou přezdívku – intelektuál. V intelektuálních kruzích mu pak byla přidělena přezdívka podržtaška, kterou on sám vysvětloval s úsměvem jako narážku na jednoho ze slabších spolužáku jménem Tašek, kterému při písemkách často napovídal.

 Pan Dolf byl obdařen velice specifickým smyslem pro humor, který většina žáků ani kantorů nebyla schopna pochopit. Na tabuli napsaný příklad: (x-5)*(y+4)= 22 ho dokázal rozesmát na velmi dlouhou dobu. Buď to, a nebo časopis, který si četl pod lavicí. Jeho nejlepší kamarád byl Martin Kupka. Nejlepším kamarádem Martina Kupky byl Milan Kohout. Kohout byl nejsilnější ze třídy a proto měl mezi žáky a kantory velký respekt. Ovšem svoji sílu na slabších spolužácích nikdy neuplatňoval. Žáci mu své kapesné a svačiny dávali automaticky, sami od sebe. Dolf si nosil dvě housky s plátkovým sýrem a šunkou, protože Kohout to tak měl rád.

 Dolf se odmalička ve svých pracích vyjadřoval i k politice, za což ho dnes mnozí obdivují. V jedné své práci dokonce zašel tak daleko, že napsal: „je mi tu dobře, ale v Miami může být také hezky.“ Za trest musel učiteli zeměpisu ukázat, kde Miami leží.

 Dolf nebyl sice žádný fešák, ale děvčata se mu nijak nevyhýbala. Zvláště v městské hromadné dopravě. Nikdy se nebál oslovit dívku a to se mu minimálně dvakrát vyplatilo. Poprvé, když poprosil spolužačku o pravítko a podruhé, když si málem domluvil rande s Maruškou Sedlákovou. S Maruškou se poznali v kabinetě přírodopisu, kde Dolf musel za trest oprašovat vycpaná zvířata, protože rozbil mikroskop při pokusu zapálit kahan pomocí slunečního záření. Maruška byla do kabinetu vyslána pro obrázek Sovy Pálené a Střízlíka Obecného. Následoval Krátký rozhovor:

Dolf: „čau.“

Sedláková: „čau.“

Dolf: „co hledáš?“

Sedláková: „Sovu Pálenou a Střízlíka.“

Sedláková: "nevíš kde jsou?"

Dolf: „tak to nevím, já tady jenom oprašuju zvířata a čtu Kafku.“

Sedláková: „ty čteš Kafku, joo?“

Dolf: „no“

Sedláková: „My z něho zítra píšeme písemku a já sem úplně mimo“

Dolf: „tsss, brnkačka“

Sedláková: „a nechtěl bys mě to třeba po škole naučit“

Sedláková: „sem doma sama“

Dolf: „to se máš, k nám přijela včera babča“

Dolf: „tak se teda sejdem po škole v knihovně?“

Sedláková zaskočená odpovědí obrátila oči v sloup a výstřih vrátila do původního stavu.

Sedláková: „tak teda jo“

Dolfovi se zamotala hlava. Být sám s dívkou v knihovně byl jeho velký sen. Vzrušením se třásl a představoval si různé scénáře jejich setkání mezi knihami. Do knihovny dorazil první a tak měl čas vybrat důležité Kafkovi romány. Když po hodině nikdo nepřicházel, uvědomil si, že Maruška má zřejmě delší vyučování, ale v čekání vytrval. Když Maruška po další hodině pořád nepřicházela měl Dolf už přečtené všechny vydaní měsíčníku Ohníček za rok 1981.

Po dvou a půl hodinách čekání se Dolf rozhodl jít domů. Nechápal, proč by někdo odmítl šanci na lepší známku. Druhý den ve škole za Marií zašel a zeptal se proč nepřišla. „Víš, on mě to nakonec doučoval Tomáš Kalivoda.“ odpověděla. „Tomáš Kalivoda?“ pomyslel si Dolf. „Ten který si myslí, že próza je exotická dřevina. Ten který si spletl Čechovo dílo Ve stínu lípy s dílem Boženy Němcové Národní báchorky a pověsti.“ Pravda, byl sice o 20 cm vyšší a trapézy mu volně přebíhali přes hlavu, ale uměl snad latinsky odříkat všechny orgány v těle? Dolf také ne, ale slyšel o někom, kdo to prý umí.

 Dolfův největší nepřítel byl Radek Kostrba. Premiant třídy, který nikdy nebyl překonaný v počtu podtržení jedničky na písemce z dějepisu. Tento člověk měl takovou drzost, že zpochybnil Dolfovo teorii o manžetových knoflících, která pojednávala o tom, že jsou v podstatě zbytečné. 

 To všechno je minulost stará přesně dvacet let. A zítra se má konat setkání bývalých spolužáků a pár bývalých kantorů, kterým zdraví přálo. Dolf váhá. Jediného koho za těch dvacet let potkal byl Rostislav Berger, ale nemůže s určitostí říci, že to byl on, protože ho viděl z auta ve 120 km/h. „Co já, pražský soudce, si budu povídat třeba s takovým Vondrkou, kterého vychovával alkoholický otec a který k nám do třídy propadl?!“ Rozjímal Dolf. „Probírat s ním španělská a italská vína mě přestalo bavit už na základce.„ „Vždyť já ty lidi vlastně neznám. Pravda, spojuje mě s nimi sice devět let života, ale to s domovnicí Vykalovou taky a o srazu zatím neuvažujeme.“ přemýšlel Dolf nahlas.  Když se potom začal sám se sebou nahlas hádat a sousedi bušili do zdí ze všech stran, usoudil, že je na čase jít spát a že otázku srazu vyřeší zítra. A to taky udělal. Rozhodl se že bude tahat sirky. Prohrál a jet tedy musel. Pak ovšem nastalo další dilema. Co na sebe? Jako první sáhl po taláru a v hlavě se mu promítali závistivé tváře bývalých spolužáků. Avšak soudcovské kladívko u sebe neměl a myšlenka nahradit ho paličkou na maso mu přišla komická. Další na řadu přišel oblek. Nesměl být moc formální, aby nevypadal distingovaně, ale zároveň nesměl být moc ležérní, aby nepůsobil vágně. Tyto úvahy byli však Dolfovi na nic, protože vlastnil pouze jeden oblek. Byl mu sice trochu větší, ale pár spon dalo vše do pořádku. Peněženku, mobil a křížovku pro případ, že by se nudil si vložil do saka a zamířil k autu před domem. Cesta trvala necelou hodinu a místo srazu našel hned. Byla to restaurace u Koryta, dříve prádelna, předělaná už za dob Dolfových studií na restauraci a kuželnu. Kuželna byla později zrušena, protože neodpovídala hygienickým předpisům. Cestou ke dveřím si vzpomněl na svoje prví alkoholové opojení, které začalo v tomto zařízení a končilo na záchytné stanici. Vešel dovnitř a u posledního stolu v rohu místnosti rozeznal pár známých tváří. Naštěstí si včera duchapřítomně přečetl ročenku a mohl k těmto obličejům přiřadit i jména. Když přistoupil ke stolu, začali všichni vstávat a podávat si s ním ruku. Pak se posadili a zasypali ho otázkami typu – kolik bereš a kolik dostáváš. Než stačil odpovědět, že víc, než každý z nich za rok, vyhrkla Pavlína, za svobodna Svobodná, nyní Soukalová: „a proč si přijel sám, Lojzo?“ Dolf pohlédl na jejího manžela sedíc vedle ní jak soukal jedno pivo za druhým a odpověděl: „manželka mi utekla s milencem“ u stolu to soucitně zahučelo a Dolf dokončil myšlenku: „ačkoli kdyby jeli autem, či autobusem, měli by to mnohem pohodlnější a rychlejší…“ „A co děláš za práci, Lojzíku?“ zeptal se Milan Kohout, který vypadal ,že pod sako schoval ještě manželku s dětmi. „Já jsem soudce na Praze 5“ u stolu to opět soucitně zahučelo. Během večera zjistil, že až na Pavla Taška se mají všichni lépe než on a Milan Kohout dokonce vydělává víc než má on za rok. Také se dozvěděl, že Marie Sedláková dělá ve vykřičeném domě, což si Dolf špatně vyložil jako Strakovu akademii. Po několika litrech piva a několika decích vodky se začal Dolf cítit poněkud malátný. A v tom se mezi dveřmi objevil blonďatý štíhlý muž, který vypadal, že si jde vyzvednout nějakého rodiče. Byl to Kostrba.