I. kapitola

 „Rin, nekřič tak nahlas!“ okřikl jí chladně. Rin vypadala zklamaně.

 „Sesshoumaru-sama, Rin pro tebe udělala věneček…“ malá černovlasá dívka mu podávala věnec upletený z pampelišek. Sesshoumaru nasadil výraz bez zájmu, ale tím Rin vůbec neodradil. Právě naopak. Hned mu chtěla spravit náladu, takže mu vyšplhala na klín a dala mu věnec přímo na hlavu. Sesshoumaru prudce vstal, takže Rin dopadla tvrdě na zem. Vůbec však nebrečela. Viděla totiž, že její věnec byl na svém místě na Sesshoumarově hlavě. Zatleskala a rozesmála se. Sesshoumaru se  zamračil, načež si věnec sundal a hodil ho do trávy.

 „Rin, kolikrát ti mám říkat, že na tohle nejsem zvědavý! Dělej to Jakenovi, ale mě ne.“ Řekl naštvaným tónem a Rin se zatvářila sklesle. Měla Sesshoumara moc ráda, ale on na ní byl vždycky tak přísný a skoro všechno jí zakazoval… neměl rád stejné věci jako ona a to jí vadilo. Chtěla s ním mít co nejvíc společného, ale to dost dobře nešlo, když byl Sesshoumaru věčně zamračený a vážný. Obezřetný…

 „Rin, vlastně jsem ti chtěl něco říct.“ Odmlčel se, jakoby si nebyl jistý, jak přesně se má vyjádřit. Rin na něj zvědavě pohlédla.

 „A copak chce Sesshoumaru-sama Rin říct?“ sedla si na spadlý kmen a začala mávat nožkama.

 „Budu muset na nějaký čas odejít pryč. Velmi daleko a nemůžu tě vzít sebou.“ Řekl stručně. Rin vyjekla a spadla z kmene. Oči se jí začaly plnit slzami hned jak jí došlo, co vlastně Sesshoumaru právě řekl.

 „NE! Sesshoumaru-sama nesmí opustit Rin! Sesshoumaru-sama musí s Rin zůstat! Navždy! Nesmí jí opustit! Rin bude plakat! Rin bude nešťastná!“ opravdu se hlasitě rozbrečela. Sesshoumaru však neučinil jediný pohyb. Setrvával na místě a čekal. Snad na to, že Rin se konečně vzchopí a přestane brečet. Snad na Jakena, kterému však poručil čekat kdesi v lese. Nechtěl, aby ho rušil při tak vážné situaci.

 „Sesshoumaru-sama už nemá Rin rád?“ zeptala se, přes samé slzy se jí třásl hlas. Sesshoumaru zavřel oči a přemýšlel. Tušil, že to nebude lehké, ale nevěděl, že to bude téměř neřešitelné.

 „Není to napořád Rin. Já se pro tebe vrátím, ale bohužel ti nedokážu říct, kdy ta chvíle nastane. Zatím budeš muset vydržet v nějaké vesnici. Jaken jednu vhodnou vyhlédl. Je tam spousta dětí v tvém věku. Budeš si s nimi rozumět, naučíš se žít mezi lidmi a já se k tobě…“

 Nestihl doříct a Rin už mu visela na krku. Nechtěl žádné zdlouhavé důvěrné loučení, jenže tohle nešlo jen tak ignorovat. Objal jí. Nevěděl jak dlouho tam s ní takhle seděl, vyrušil ho Jaken.

 „Sesshoumaru-sama, všechno je připravené. Už je čas…“ řekl koktavě. Sesshoumaru přikývl.

 „Rin, musíme jít. Teď je nejvhodnější doba.“ A na Rin zničehonic padla únava a zavřely se jí oči.

 „Sesshoumaru-sama…“ zachraptěla. Byla podivně zesláblá a ospalá. Cítila, že leží na něčem měkkém, otevřela oči a spatřila cizí lidi. Zapištěla.

 „Klid děvče, my ti nic neuděláme.“ Ten hlas patřil jedné starší ženě. Nerada to přiznávala, ale její hlas jí uklidňoval.

 „Našli jsme tě, pamatuješ si, jak ses tu ocitla? Víš kde bydlíš? Kdo jsou tví rodiče?“ začali se jí vyptávat, ona však jen vystrašeně vrtěla hlavou. Žena si povzdechla.

 „A jak se jmenuješ?“ zeptala se zřejmě na poslední otázku.

 „Rin.“ Řekla roztřeseně a stará žena jí pohladila po vlasech.

 „Výborně Rin, já jsem Tatsuko.“ Řekla a kývla na poblíž postávající děti.

 „Představím ti svá vnoučata. Tohle je Riko a Tani.“ Děti si Rin nejistě prohlíželi.

 „Vypadá nějak divně!“ řekl starší Riko a přeměřoval si Rin nedůvěřivým pohledem. Tatsuko se na něj zamračila a vykázala ho ven.

 „Je trochu nedůvěřivý, ale věřím, že si s ním i s Tani budeš rozumět. Než se všechno vyjasní, můžeš zůstat u nás.“ Rin sice přikývla, ale ve skutečnosti tu nechtěla zůstat ani náhodou. Nelíbilo se jí tu. Bála se lidí, neměla je ráda. Chtěla Sesshoumaru-sama!

 A brzy padla noc. Tatsuko jí ustlala v místnůstce, kde spali i Riko s Tani. Rin však nemohla usnout, i když Riko už dávno pochrupoval a Tani spokojeně mručela ze spaní. Neustále se musela převalovat. Ať zavírala oči jak chtěla, pořád před nimi viděla tvář Sesshoumara.

 „Sesshoumaru-sama!“ vykřikla a posadila se. Riko na ní nechápavě zíral.

 „Kdo je Sesshoumaru-sama?“ zeptal se zvědavě a opět zamračeně.

 „Nikdo.“ Řekla Rin a přitáhla si kolena k bradě.

 „Někdo určitě. Zdálo se ti o něm! Není to tvůj milenec?“ zeptal se Riko a Tani sedící za ním se rozesmála.

 „Ne!“ vykřikla Rin a zamračila se na Rika, takže se teď na sebe mračili navzájem.

 „Jen aby, ale určitě je to někdo hodně důležitej!“ obořil se ještě na ní a pak vstal.

 „Jdu chytat ryby abyste věděli. Pochybuju, že ty umíš něco ulovit.“ Odfrkl směrem k Rin. Rin se taky zvedla.

 „Já umím chytat ryby!“ řekla bojovně a bez jakýchkoliv řečí následovala Rika k řece. Celou cestu se po ní Riko ohlížel.

 „Zajímalo by mě, odkud jsi.“ Prohodil konverzačně, Rin však zarytě mlčela. I když šla s Rikem dobrovolně, moc do řeči jí zrovna nebylo. Pořád byla hrozně zklamaná a zlomená. Tolik se jí po Sesshoumarovi stýskalo…