II. kapitola

 „Riko!“ křikla za ním ještě, ale on jakoby jí ani neposlouchal. Zatvářila se zklamaně. Vždycky si tolik rozuměli… a teď najednou tohle.

 „Neboj, má nějaký zvláštní pubertální období.“ Položila Tani Rin ruku na rameno a zasmála se.

 „Hm.“ Povzdechla si Rin a otočila se směrem k vesnici.

 „Nic špatného jsem mu neudělala a on se mi přesto vyhýbá.“ Tatsuko se potutelně usmála.

 „Jestli to nebude tím, že se třeba zamiloval…“ mrkla na Rin jedním okem a ta doslova ztuhla.

 „A do koho?!“ vykřikla zděšeně. Tatsuko se rozesmála a Tani s ní.

 „No přece do tebe ty trdlo!“ Rin se zamračila.

 „To je hloupost, kdyby mě měl rád, tak by mi to dával najevo. Ale vyhýbání se mi přece není řešení…“ povzdechla si. Raději už ro dál nerozebírali. Riko se stal Rininým nejlepším kamarádem. Trávili spolu mnoho času. Ani jí nepřipadalo, že kdy byla doba, kdy Rika ještě neznala. Pak se jí vybavila tvář jednoho démona. Bodlo jí u srdce. Už dlouho si na Sesshoumara nevzpomněla. Jak dlouho je tomu, co jí opustil? Probrečela tolik nocí, týdnů a měsíců… Slíbil, že se pro ní vrátí, jednou… ale co znamená pro démona nějakých deset let, během kterých se neviděli? Démoni žijí celá staletí, možná Sesshoumaru ztratil pojem o čase a vrátí se, až už bude pozdě. Třeba až bude hrozně stará a ošklivá anebo už se ho dokonce ani nikdy nedočká. Do očí se jí tlačily slzy, přestože bolest byla už tolik stará. Neustále jí to bolelo. I když tomu bylo už deset let, přesně si pamatovala Sesshoumarovu tvář. Do detailů. Jeho nálady, jeho výrazy ve tváři. Tón jeho hlasu, když měl radost anebo naopak, když byl smutný nebo rozzlobený. A Jaken… kdepak tomu je konec? Možná, že ještě cestuje se Sesshoumarem. Nebo je snad možné, aby se od drahého Sesshoumara oddělil? Je možné že se mu něco stalo? Nebo že se něco stalo dokonce Sesshoumarovi?! Tolik otázek a žádná odpověď. Tížilo jí to jako obří balvan. Tady jí sice lidi měli rádi a podle všeho je do ní dokonce Riko zamilovaný, ale… najednou si uvědomila, že by nikdy nemohla opětovat Rikovy city. Vždycky ho brala jako kamaráda. Blízkého přítele, s kterým měla mnoho tajemství. Některá, o kterých nevěděla dokonce ani Tani.

 „Rin, co se děje?“ Tanin vysoký, ale libě znějící hlas jí probral z dlouhých a mučenlivých úvah.

 „Jen jsem se zamyslela.“ Řekla Rin roztržitě. Šly s Tani podél řeky k vesnici. Byla už na dohled. Mimoděk se Rin podívala na svůj odraz ve vodě. Uvědomila si, jak moc se za těch deset let změnila. Už dávno nebyla dítětem, ale dospělou úplně také ne. Dlouhé černé vlasy, které nosila jen tak rozpuštěné, což Tatsuko nazývala nepořádností, ale Rin se to tak líbilo. Dlouhé černé vlasy jí sahaly až po zadek. A čokoládově hnědé oči, rámované extrémně dlouhými řasami. Usmála se na svůj odraz, ale pak posmutněla. Nezměnila se jen ve tváři, což teprv její výška. Tolik vyrostla, dokonce i na místech, kde jí to nebylo zrovna příjemné. Od té doby se na ní totiž častěji dívali kluci z vesnice a kvůli tomu se musela pořád ošívat a být neklidná. Neměla ty pohledy ráda. Tím spíš, když o žádného nejevila zájem. I když nápadníků měla celkem dost. Teď k nim dokonce přibyl i Riko. Ztratí kvůli Rikově lásce dalšího kamaráda? Když se jí takhle vyhýbá, určitě nechce být jen kamarád. Chce být něco víc, ale to mu bohužel Rin nemůže nabídnout…

 „Rin, no tak, vidím na tobě, že nejsi v pohodě.“ Domlouvala jí Tani, která byla o dva roky mladší než Rin, přesto však už měla dokonce i manžela. Odjel však do války, takže se dá říct, že teď byla sama. Možná ne na dlouho, Tatsuko měla podezření, že Tani čeká dítě. Při myšlence, že by měla mít dítě i ona se Rin otřásla. Věděla jak to chodí, nikdy by se nepoddala jen tak nějakému muži. Musela by ho milovat, ale takový muž neexistuje. Možná by to nemusel být muž… ale třeba démon.

 „To ne!“ vykřikla nahlas, zděšna vlastní představou. Sesshoumaru se jí ujal, když byla malá holčička. Byl pro ní skoro jako otec nebo starší bratr. Staral se o ní a dával na ní pozor, ale jistě by jí nikdy nemohl milovat jako ženu. Kolik dívek svého srdce Sesshoumaru potkal za celý svůj dlouhý staletý život? Neodvažovala si to odhadnout. Nemohla se rovnat té nejhezčí, kterou třeba někdy Sesshoumaru potkal.

 „Rin, proč křičíš? Chováš se divně. Tváříš se divně. Tak se mi přece svěř co tě trápí!“ Rin nikdy nikomu z vesnice o Sesshoumarovi neřekla.

 „Ne, je to tajné. Největší tajemství mého života. Nezlob se, ale ani tobě to nemůžu říct, Tani.“ Řekla provinile a raději zrychlila, načež brzy dorazila do domku, kde bydlela. Byla to spíš jen malá přístavba, která byla připojená k domu Tetsuko a ostatních, ale jelikož Rin nepatřila tak úplně do rodiny, postavili jí speciální přístřešek. Během doby, kterou strávila ve vesnici si totiž všichni jasně všimli toho, že Rin při spánku raději hledá soukromí a samotu.

 Vstoupila a sedla si na svůj skromný futon. Trhla sebou, když slyšela kroky. Neotočila se však.

 „Neruším tě, Rin?“ nemusela se ani otáčet, aby poznala Rika.