III. kapitola

 „Ne..“ její tón byl překvapený. Tohle bylo poprvé za několik dní, kdy s ní Riko vůbec promluvil. Najednou jí v hlavě pořád zněla slova o tom, že je do ní Riko zamilovaný. Celá zčervenala a rozpačitě uhýbala očima. Riko mlčel a díval se na ní.

 „Tak, co tě sem přivedlo…?“ zeptala se Rin nejistě a po očku sledovala Rika.

 „Vlastně…jsem si přišel jen tak popovídat.“ Rin se na něj podívala tázavě.

 „Popovídat? Ale o čem? Vždyť jsi si se mnou tak dlouho nepovídal a teď ti to najednou chybí, nebo co?...“ Už jí trochu rozčilovalo, že Riko má zřejmě něco na srdci, ale nemá se k tomu, aby jí to řekl.

 „No.“ Pobídla ho.

 „Vlastně nevím! Nevím co to se mnou je. Promiň, choval jsem se hloupě.“ Řekl provinile a Rin se rozpačitě usmála.

 „Však se nic nestalo, už jsme zase přátelé ne?“ nemohla si nevšimnout, že Riko při slově „přátelé“ podivně strnul.

 „No, dobře, já už půjdu. Ale ještě předtím… no něco jsem ti donesl…“ soukal ze sebe rozpačitě a dlouhé vteřiny lovil v kapse. Rin ho sledovala zvědavýma očima.

 „Na.“ Byl celý rudý a pak aniž by čekal na Rinino vyjádření se s ní rozloučil a zbaběle prchl. Teprv potom se Rin sklonila a podívala se, co jí to Riko dal. Byl to malý korálek ve tvaru psa, vyřezaný ze dřeva.

 „Ach… to je krásný, nevěděla jsem, že Riko tohle umí… Měla bych mu za to něco dát na oplátku.“ A hned začala přemýšlet, co by mu mohla dát. Přitom se nepřestávala dívat na psa. Ať nad tím přemýšlela jak chtěla, pořád jí v hlavě vyvstávala vzpomínka na Něj. On měl se psem společného přece tolik… Psí démon Sesshoumaru…

Šla se koupat k řece. Dnes tu nikdo nebyl, věděla přesně v které dny sem někdo chodí a v které ne. Dneska říčka patřila jen jí a nikomu jinému. Usmívala se na slunce, které jí zářilo vysoko nad hlavou. Cestou posbírala spousty květin a věnovala se své oblíbené zálibě. Pletení věnců, prstýnků a náramků. Vždy si je buď nechala nebo je dala náhodným kolemjdoucím ve vesnici. Některé z nich ani neznala, ale to jí nevadilo.

 Doběhla až ke svému malému zálivu. Vědělo o něm docela málo lidí. Byl tu klid a nádherná příroda. O průzračně čisté vodě nemluvě. Byly místa, kde byla řeka bahnitá a nedalo se v ní koupat, ale tady bylo dno pokryté oblázky a pískem. Pod vodou tu šly pozorovat ryby, což Rin velmi ráda dělávala. Honila je pod vodou jen tak pro zábavu a někdy je ulovila i k večeři. Zkrátka jak se jí to zrovna hodilo.

 Jako obvykle se bez ostychu svlékla na břehu a oblečení hodila pod vrbu. Z cesty vedoucí od vesnice její věci nikdo nemohl vidět. Byla to šikovná skrýš.

 Teď už se Rin ze všeho, co měla na sobě, houpal na krku jen korálek psa, který dostala od Rika. Nosila ho pořád na krku a nikdy ho nesundávala. Věřila, že jí chrání a přináší štěstí. Byl přece darovaný z lásky…

 S osmělováním Rin neměla problémy. Voda byl její živel, už odmalička milovala koupání a plavání. Ve vodě se chovala skoro jako ryba. Bez servítek se rozběhla a skočila do vody na místě, kde tušila hloubku vody. Vynořila se a prskala vodu všude kolem. Několik metrů od ní plavaky divoké kačeny, když se u nich Rin vynořila, zděšeně zakvákaly a odlétly o několik metrů dál.

 „Rin vás chytí!“ tohle říkala když byla malá. Bavilo jí kačeny pronásledovat. Vždycky plavala pod vodou a pak se vynořila téměř mezi nimi. Překvapené kačeny nestíhaly ani prchat.

 Rin se rozesmála, kačeny vzlétly a zmizely za stromy na protějším břehu. Přesto věděla, že se vrátí. Brzy, nejspíš hned jak odtud odejde. Cáchala se pravidelně většinou tak hodinku. Dnes se jí ale zpátky do vesnice nechtělo. Schválně odchod oddalovala.

 Povzdechla si. Slunce už začalo zapadat. Musí se už vrátit, jinak o ní bude starost. Ždímala si v rukou vodou nasáklé vlasy a přitom mířila ke břehu. Když jí voda sahala po kolena, ještě se celá otřepala. Když udělala první krok na břeh, ztuhla. Oči třeštila před sebe a nevěřícně mrkala. Byla v šoku, nebyla schopná jediného pohybu. Byla jako socha. Oči upírala na neomylný cíl.

 „Sess…houmaru……sa…ma.“ Řekla to tak tiše, že to skoro nešlo slyšet. A on… byl stejný. Vůbec se nezměnil. Byl stejný jako když ho viděla naposledy. On však nic neříkal. Stál tam a díval se na ní vláštním pohledem. Neuměla ten pohled zařadit. Vůbec netušila, co si o ní Sesshoumaru myslí, ale bylo jí to jedno.

 Udělal jeden váhavý krok vpřed. Pak další a další až se nakonec rozběhla a celou vahou na Sesshoumara skočila. Slzy jí tekly proudem.

 „Sesshoumaru-sama!“ křičela stále dokola a nepřestala Sesshoumara vší silou objímat.

 „Sesshoumaru-sama nechal Rin tak dlouho čekat!“ najednou byla zase tou malou hravou holčičkou, pro kterou byl Sesshoumaru-sama to jediné na světě. Zase pro ní znamenal celý svět, byl její všechno…