Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

jump!!!

22. 04. 2007

1611

Autor

Senyoryta

Vjenováno fšem mejm bráchům vo kterejch vim (rozumíme si, ne?)!!!

Vedle toho co zbylo ze sanitky a řady policejních aut právě vysedá další rota vojáků. Rameno bolí ale jak děvka. Čistej průstřel. Jsem rád, že jsem jich vzal spoustu sebou. Spustu. Nemám čeho litovat. Život přece končí smrtí. Je jedno kdy pojdeš. Stejně smrti neutečeš. Smyslem života je stejně smrt. Mohl jsem přeci skončit daleko hůř. V rukou nějakýho úchyláka nebo jiný existence. Vyklepnul jsem z brokovnice prázdnej náboj. Za oknama lítaj helikoptéry. Ňákej polda řve do ampliónu že se prej nemam čeho bát. Že se mam vzdát a nic se mi nestane. He he he. Todle mu nesežeru. Za to, co sem proved dostanu stopro křeslo. Nesměj mě dostat. Kromě cti už nemám co ztratit! Nabil sem brokovnici. Poslední náboj. Ještě mam vokolo pasu jedno malý překvápko. Ze zbytku posledních sil se zvedám. Voknem proskočil ňákej zakuklenej elitní týpek. Už nebudu muset rozbíjet vokno. Prásk! Hlavu má na kaši. Vodhodil jsem brokovnici a vzal jeho samopal. Probíhám okolo okna a naslepo střílím za zvukem motoru helikoptéry. Kopil jsem to do kolene. Čéška na padrť. Asi snejpr. Ozval se výbuch. Helikoptéra měla asi dost drsný přistání. Už nejsem schopnej ani chodit. Chce se mi spát. Asi už mam dost málo krve. Teď se už nemůžu prostě vzdát. Už sem toho prostě obětoval moc abych se dostal až tak daleko. Zvedám se ze země. Vyhodil jsem z okna ukořistěnej samopal. Jdu k oknu s rukama nahoru. Lidi sou tak jednoduchý. Nezačali střílet. Asi to nečekali. "Budeš trpět, čůráku!" Zařval někdo z rodičů. Udělal jsem na něj fakáče a překlonil se přez parapet. Padám. Teď to akorát dobře odhadnout. Spojil jsem drátky. Výbuch jak kráva! Hnedka sem byl na sračky. Špinavá bomba. Tma.

***

Nesnášim život. Lidi sou jak zvířata! Lidi se roděj, šukaj, roděj a chcípnou. Toť smysl lidskýho života. Co bych si nejvíc přál? Nenarodit se, nebo bejt nesmrtelnej. Mý dvě největší přání. Samo, chtěl sem se vodprásknout, ale na to sem neměl vodvahu. Musel jsem to udělat jinak. A asi si tak splnit jedno s mejch největších přání. Ale jen napůl.

***

Jdu škoní chodbou. Nikdo nic nečeká. Pochybuju o tom, jestli to dokážu. Nechci přeci bejt jako všichni ty lemplové jako ti vokolo mě! To, co mám na zádech neni rozprašovač. Aspoň to teda z něj vzniklo. Je plnej podomácku vyrobenýho napalmu. Budou hici.