Moře

                                                                                                                          

Brouzdala jsem se po břehu a odkopávala mušle. Mám, nemám, mám, nemám... Hele, tady je šnečí ulita, viděls ji? Á, už ji spolklo moře. Ty ses vůbec nedíval! Je hele, tady je další a tady ještě jedna. Můžem se na chvíli zdržet? A proč ne? 

Mám, nemám, mám, nemám, odkopávala jsem ty zlomené. Brouzdala jsem se za tebou a vůbec nikam se mi nechtělo. Nejradši bych zůstala tady. Šli jsme se jen projít, nic víc. Ale opravdu jenom na chvíli, jak jsi říkal. Slunce se pomalu rozpouštělo za obzorem a od západu vanul podzimní vítr. Sednout si tak tady do písku a čekat, jestli se v dálce neobjeví delfín! Alespoň jednou bych ho chtěla vidět!

Podíval ses na hodinky a pak na mne. Já vím, já vím, už jsme tam měli být. Lehce sis poopravil kravatu a odkašlal. Dělala jsem jakoby nic. Musíme tam? Když si představím ty lidi! Jako bych je slyšela! Burza, akcie, konvertibilita…a ani jeden delfín. Nebo kosatka. Nemohli bychom si raději lehnout na pláž a třeba se i …hmm,…víš co… Teď nikdo nepřijde! A proč ne?

V rozehřátém písku ležely přesně tři úlomky. Vzpomněla jsem si na kopretiny. Mám, nemám…mám!

Počkala jsem až budeš pár kroků přede mnou a pak jsem to udělala. Myslela jsem, že se budeš zlobit a trochu se i bála. Kdyby ty mušle byly čtyři, ale takhle… to jinak zkrátka nešlo. Ale ty ses smál. A já, když jsem viděla, jak se snažíš z promáčeného obleku sundat ty malinkaté rybičky, musela jsem se smát taky. A pak jsem ti dala tu nejdelší pusu na světě a pak…pak vážně nikdo nepřišel. Věděla jsem to. V tuhle dobu tady nikdo nebývá.