Miluji tě k zbláznění

 

Myslela jsem na něj. Od rána do večera. Kromě toho ještě před spaním. V noci se mi o něm zdálo. O modrých očích a tmavých vlasech, o úsměvu, který nepřipomíná nic z toho, co jsem doposud znala. O rukou, které jsou něžné i mužné zároveň. V těch svých snech jsme se spolu hodně smáli, taky procházeli a líbali. Pak jsme usměrňovali moje i jeho děti. A pak bylo ráno....

Celý den jsem se držela, abych mu nenapsala. Čekala jsem, až napíše on. A pokud jsem se ovládla, což bylo málokdy, svoji odpověď jsem poslala nejdřív za dvacet minut. Aby si nemyslel, že jsem tady jen pro něj (i když je to skoro pravda), nebo že jeho slovy se vlastně živím (i když i to je skoro pravda).

V textovkách jsem dodržovala pokud možno decentní styl. Snažila jsem se o ležérnost s takovou urputností, až se mi kouřilo z hlavy. Věděl, že nejsem sama. A já věděla, že on není sám. Co to dělám, říkávala jsem si často s pohledem na muže, ležícího na gauči před televizí, na toho, jehož příjemní jsem stále ještě nosila. Dívala jsem se, ale ve skutečnosti jsem viděla něco jiného, někoho jiného. Jednou jsem si i vzpomněla, že jsem kdysi už něco podobného cítila. Ale to bylo hodně dávno...

Po čtrnácti dnech poprvé napsal, že mě miluje. Protančila jsem se celým dnem, spálila koprovku a odepsala mu, že děkuji. E-mailová schránka byla přeplněná, ale pořád jsem se držela. Prostřednictvím internetu jsme si „povídali“ o práci, dětech, o svých životech nebo o úplných hloupostech.

Pak napsal, že mu na mně záleží, že na mně myslí, kudy chodí, že je mu smutno a rád by mě aspoň chvíli držel za ruku. Na chvíli jsem se zapomněla a odepsala, že já taky, že mně taky a ...vůbec.

Když poprvé zavolal, chvěl se mi hlas jako by mi bylo nejmíň o deset let méně. A cítila jsem se jako u maturity. Co když dostanu tu „špatnou“ otázku? Neuvědomovala jsem si, že špatné jsou vlastně v tu chvíli všechny. Nebo jsou všechny dobré? Já nevím. Nevím nic o otázkách, ani o tom, co jsem říkala, co říkal on a jak dlouho vlastně náš hovor trval. Jen to si pamatuji, že když jsem zavěsila, motala se mi hlava ještě víc, než předtím. Protože ke krásným očím a úsměvu se přidal navíc ještě krásný hlas.

Pak zavolal znova a pak ještě. Textovek i mailů přibývalo a mého odhodlání ubývalo. Chce to jen pevnou vůli, opakovala jsem si. Přece se neztrapním, jeho neodradím, musím to vydržet!! Ve chvílích největšího pokušení jsem vypínala mobil, ale ani to nakonec nepomohlo. Jednou večer jsem se posadila na posteli. Bylo kolem půlnoci a všichni už spali. Mé děti i můj manžel.

 

Potichu, abych nikoho neprobudila, vstala jsem a šla do obývacího pokoje k počítači. Do tmy zazářila modrá obrazovka monitoru. Připojila jsem se k internetu a přihlásila se na svůj mail. Chvíle váhání ... a pak jsem to napsala.