KOLOTOČ

Další z mých chmurných povídek. Že mě to ještě pořád baví... :-)

Prvního zářijového dne, téměř tři měsíce od Tondovy smrti, se Lukáš rozhodl pozvat Markétu na procházku. Trochu nesvůj stál nerozvážně u zvonků a v duchu si připravoval co řekne, aby nepůsobil moc troufale či dokonce nějak chlípně.

            Stiskl zvonek. Chvilka napětí – po několika vteřinách zarachotilo v reproduktoru a ozval se hrubý mužský hlas: „Kdo je?“

            Tonda, očekávaje Markétin tenký hlas, byl zaskočen. S možností, že  by se místo Markéty mohl ozvat někdo jiný, a dokonce přímo její otec, jaksi nepočítal.

            Použil obvyklou berličku: „É…“ a začal: „Dobrý den, zavolal byste mi prosím Markétu?“

            Po vyslovení jejího jména se mu sevřelo hrdlo, srdce se rozbušilo a kolena se roztřásla.

            „A kdo se ptá?“, zeptal se muž přísně.

            Otcova otázka Lukáše moc neuklidnila, spíše naopak. Cítil se čím dál více nesvůj.

            „Lukáš,“ odpověděl stroze.

            „A co jí chcete, Lukáši?“, ptal se muž dál.

            O co mu jde?, napadlo jej. Snad nebude chtít vědět, jaké nosím boty nebo tričko, říkal si.

            „Jít s ní ven,“ odpověděl rozpačitě, leč pravdivě.

            Muž pokračoval jako stroj tvořící jednu otázku za druhou: „Jste tu pěšky nebo autem?“

            Lukáše otázka trochu zaskočila, ostatně jako celý křížový výslech.

            „Cože?“, zeptal se překvapeně.

            „Ptal jsem se, jestli tu jste pěšky, nebo ne,“ opakoval pán svou otázku.

            „Pěšky,“ ujišťoval jej.

            „Moment,“ řekl muž a na chvíli se odmlčel.

            Lukáš prostřednictvím nezavěšeného sluchátka slyšel, jak Markéta diskutuje se svým otcem. Jeho nervozita se stále stupňovala.

            „Prosím?“, ozvalo se zvesela, nyní už oním tenkým hláskem.

            „Ahoj Market, šla bys teďka ven? Jenom na chvilku,“ zdráhal se.

            „Teď? Zrovna se učím na středeční test!“, řekla výmluvně.

            „Prosím, jen na hodinku,“ žadonil.

            „Ach jo,“ povzdechla si, „no tak jo. Počkej,“ řekla a zavěsila.

            Jako každá ženská, i ona nechala Lukáše čekat snad patnáct minut, než se v koupelně přetvořila k obrazu svému. O to větší radost měl, když ji po těch patnácti minutách konečně spatřil před vchodem.

            „Čauky,“ pozdravila na přivítanou, „co ty tady? Stalo se něco?“

            „Ne, proč, mělo by?“, divil se Lukáš.

            „Celé prázdniny jsme se potkávali jenom náhodou a teď jsi tady,“ řekla.

            Lukáš zčervenal, věděl moc dobře, z jakého důvodu za ní přišel. Věděla to i Markéta.

            „Tak kam půjdeme?“, zajímala se Markéta.

            Svou otázkou Lukáše lehce vyvedla z míry. Jednak nevěděl, jak přesně svou otázku mínila a jednak neměl svůj nápad úplně domyšlen.

            „No, heh…“, tahal ze sebe, drbaje se dvěma prsty na hlavě, „to jsem jaksi nedomyslel.“

            Kysele se usmál a zčervenal jako rajče.

            „Zajdeme za jednou mojí kámoškou?“, zeptala se.

            „Za kterou?“

            „No, za Štěpánkou…,“ řekla nejistě, „nikdo jiný mě nenapadá.“

            „A znám tu Štěpánku?“, vyzvídal.

            „Myslím, že ne,“ odpověděla, krče rameny.

            „A nebude to blbé?“, zajímalo jej.

            „Ne, ona se ráda seznamuje,“ přesvědčovala ho.

            Lukáš tedy souhlasně přikývl. Oba vyšli směrem k domu, v němž žila Štěpánka, nyní již beze své matky. Markéta šla první, Lukáš ji následoval.

            „Jo, a omlouvám se ti za tátu, od té havárky má o mě strach,“ vysvětlovala.

            „To je v pohodě,“ ujišťoval ji.

            „Ne, není. Vždyť normálně tátové nevyslýchají návštěvu ohledně auta, úmyslů a tak hned napoprvé. Vím, že ti to bylo nepříjemné.“

            „Máš pravdu, že mě to zaskočilo, ale fakt je to v pohodě. Aspoň je vidět, že tě má rád a nechce tě ztratit,“ řekl Lukáš dobrácky.

            „Já vím. Prostě si mě úzkostlivě hlídá.“

            „To je hezké, každý nemá takové rodiče,“ řekl, zvednuv oči směrem k modravé obloze s obláčky.

            Markéta viděla, jak Lukáš nostalgicky vzhlíží k obloze a tak se jej tiše zeptala, co je vlastně s jeho rodiči, že jej ještě nikdy neslyšela o nich mluvit.

            „Už jsou po smrti,“ řekl, odvraceje oči z oblohy na Markétu, připojiv smířlivý úsměv.

            „To mě… mrzí,“ řekla rozpačitě, hledě do země. Takovou zprávu opravdu nečekala, ani ve špatném snu.

            „Nemusí, je to už deset let,“ řekl klidně.

            „Aha, ale některé rány  se hojí hodně dlouho,“ pravila soucitně.

            „Bylo mi devět, když se to stalo. Byla sobota, hlídala mě babička. Naši odjeli autobusem na nějaký obecní ples. Když se nad ránem vraceli domů, autobus vyletěl ze silnice a v kotrmelcích se skutálel dolů ze svahu, přímo do rozvodněné řeky. Bylo to  v březnu, zrovna roztál sníh. Jinak ta řeka bývala mělká.“

            „Ježiši, to je strašné! Taková smůla a shoda náhod,“ řekla Markéta ve snaze projevit soucit a pochopení.

            „Řidiče prý tehdy dostal mikrospánek, takže spíš než o blbou shodu náhod tu šlo spíš o nezodpovědnost a přecenění vlastních schopností,“ řekl s notnou dávkou pohrdání řidičem.

            Markéta jen přikyvovala, raději už dál nic neříkala. Kdesi uvnitř ji trápil Lukášův osud, několikrát se nachytala při projevujících se tendencích chytit jej za ruku. V duchu se přesvědčovala, že to není nezbytné a že je ještě dost času.

            „Vážně není kam spěchat,“ řekl Lukáš do prázdna, aniž by překvapená Markéta předtím něco řekla.

            „Cože?“, zeptala se, pronikavě mu pohlížeje do očí.

            Lukáš se uculil, neuvědomil si svou výjimečnost a z toho důvodu se trochu zastyděl.

            „Nic, nic,“ vymlouval se bleskově.

            „No to teda ne, něco určitě jo, už jsi to načal, tak to laskavě dokonči!“, řekla rozhodně.

            „Objevil jsem v sobě pozitivně zaměřené schopnosti telepatie, negativní jevy v nikom neodhalím. Ty pozitivní ale jo,“ vyklopil narovinu.

            „Teda! Takže ty vlastně víš o všem hezkém, co prožívám, ale přitom se tváříš, jako že nic nevíš?“, ptala se ohromeně.

            „Ne tak docela,“ vyvracel jí její domněnku, „vím jen o těch dobrých věcech, pokud jakkoli souvisí se mnou,“ upřesňoval.

            „Aha, tak to máš ale i tak fajn! Vlastně předem víš, co dobré tě od koho čeká,“ konstatovala.

            „To jo, ale někdy bych rád odhalil to špatné, abych měl šanci to odvrátit. I  za cenu toho, že by byl ten pokus neúspěšný.“

            Mezitím došli ke Štěpánčině domu, jejž si Lukáš se zaujetím prohlédl. Vybavil se mu onen osudový okamžik jednoho červnového dne, kdy celým sídlištěm otřásl výbuch. Teď si vzpomněl, o kterou Štěpánku jde. Přesně o tu,  s níž se den předtím rozešel Tonda.

            Markéta vyčetla z Lukášova výrazu určité pochybnosti a proto se pokusila jaksi zakročit.

            „Jo, je to ona, ale není taková, jak se o ní tvrdilo. Znám ji a dala bych za ni ruku do ohně. Neměj žádné obavy,“ sdělila mu.

            „Hm, tak fajn, dám na tebe. A už ses někdy spálila?“

            Markéta odešla ke zvonkům, aby přiměla Štěpánku jít ven. Chvíli diskutovaly, pak přišla zpátky k Lukášovi se slovy: „Hned tu bude.“

            „Fajn, a kam  bychom zašli?“, zajímalo jej.

            „Nó, nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Máš nějaký návrh?“, zeptala se.

            „Zatím ne, počkáme na Štěpánku, třeba nás pak něco napadne,“ řekl.

            Štěpánka byla dole během pěti minut, ani se nenadáli.

            „Ahoj,“ pozdravila oba s vlídným úsměvem na tváři, sotva se objevila ve dveřích.

            „Čus!“, pozdravila ji Markéta s jistou samozřejmostí, „To je Lukáš,“ řekla, ukazuje na sympaťáka po své levici.

            „Ahoj, Štěpánka, těší mě,“ řekla vzorně, natahuje svorně svou pravici.

            „Lukáš, ahoj,“ odpověděl na pozdrav, potřásaje jí rukou.

            „Máte nějaký plán, kam půjdeme?“, zajímala se Štěpánka.

            „Zatím ne,“ jednala okamžitě Markéta.

            Lukáš jen přikyvoval.

            „Co takhle zajít na pouť?“, napadlo Štěpánku.

            „Šel bys?“, obrátila se Markéta na Lukáše.

            „Jasně, kolotoče mám rád, a tu atmosféru pouti ještě víc,“ řekl.

            „Tak fajn, jdeme!“, zvolala Markéta.

            „Těšíte se na pondělí?“, nadhodil Lukáš ve snaze udržet konverzaci.

            „Na pondělí ještě jo, ale na to co začne potom… no radši nemyslet!“, řekla Markéta.

            „Mně škola nevadí,“ začala Štěpánka, „aspoň se člověk nenudí a má stále co dělat, než začne chodit do práce.“

            Lukáš se jen souhlasně pousmál, jako by Štěpánku chápal a sdílel s ní její názor.

            „A co ty, Lukáši? Co vlastně děláš?“, tázala se Štěpánka.

            „V říjnu nastupuju na fildu, v květnu jsem maturoval na gymplu,“ řekl, když lehce svraštil obočí, jako by snad nerad vzpomínal na předešlá školní léta.

            „Tyjo, takže ty budeš filozof, jo? To mi  pak budeš muset občas trošku zafilozofovat,“ řekla Štěpánka naoko výhrůžně s laškovným úsměvem.

            „I to je možné,“ řekl, usmívaje se na Markétu, které se Štěpánčino chování znenadání přestávalo líbit.

            „No, jen si filozofujte, snad vám při tom nebudu překážet,“ řekla Markéta žárlivě.

            „Prosím tě, co šílíš? Klidně se přidej, že jo, Luki?“, usmívala se na něj Štěpánka.

            Lukáš na ni  nejistě pohlédl a po chvíli souhlasně řekl: „Jóóó, jo, jasně!“, odvraceje pohled na čím dál více žárlící Markétu.

            „Běžte sami, nějak nemám náladu,“ odsekla Markéta, otáčeje se na podpatku a chystaje se vrátit se zpátky.

            „Neblbni!“, volal na ni Lukáš, rozbíhaje se za ní a chytiv ji za pravou paži pokračoval: „Přece tě nepustím domů, když jsem tě vytáhl ven.“

            „Ale. To je v pohodě, běžte sami, nechci vám dělat křoví,“ řekla dotčeně.

            Lukáš se ironicky zasmál a naposledy se pokusil sjednat nápravu: „Ale no tak, nikomu neděláš žádné křoví. Nedělej fóry a pojď, já s ní nechci jít sám, ukamenovala by mě tím, jak je ukecaná a navíc ty její kecy…,“ řekl Markétě, snaživ se, aby ho neslyšela Štěpánka.

            Markéta se Lukášovi dlouze podívala do očí a usmála se, což pro Lukáše znamenalo částečné vítězství.

            „Ale nebudeš to mít zadarmo, chlapče,“ řekla nadsazeně.

            „Dobře, dobře, udělám cokoliv, hlavně, ať s ní nikam nemusím sám!“, děsil se Lukáš této představy.

            „Tak na co čekáš? Jdeme!“, zavelela Markéta.

            Oba s úsměvem na tváři obešli Štěpánku, jež se ihned vydala za nimi. „A který kolotoč máš nejradši?“, zeptala se ho poněkud vtíravě.

            „Asi labutě,“ odpověděl co nejstručněji, hledě upřeně před sebe. Nastavil Markétě svou pravou paži. Bez váhání se do ní zaklesla a takto utvořený elegantní pár kráčel směrem k pouti, doprovázen Štěpánkou.

            „Hlavně, ať už tam jsme,“ povzdechla si Markéta.

            „Pročpak?“, zajímal se Lukáš.

            „Musím si dát medovinu nebo kořalku,“ řekla utahaně.

            „Aha, asi rozumím,“ odpověděl, těkaje očima směrem ke Štěpánce. Markéta nenápadně souhlasně přikývla.

            Zanedlouho už všichni tři stáli na hřišti, kde byly rozmístěny kolotoče, maringotky, střelnice a několik stánků.

            Jen co Lukáš uviděl střelnici, beze slova k ní odešel. Děvčata využila příležitosti a odešla ke stánku s medovinou.

            „Dobrý den, chtěl bych tři rány,“ řekl Lukáš paní za pultem.

            „Dvacet,“ řekla odměřeně, natahuje ruku k Lukášovi.

            Lukáš zaplatil a soustředěně namířil hlaveň vzduchovky na špejli představující stonek papírové růže. Chvíli přejížděl zprava doleva a zpátky. Stiskl spoušť. Stonek se zlomil ve své spodní třetině. Nevrlá ženská jen nevěřícně zírala. Lukáš znova namířil a po chvíli vystřelil. Stonek červené papírové růže se i tentokrát zlomil. Ženská mu div nevytrhla zbraň s upilovanou muškou z rukou.

            Růže pro slečny už měl, takže třetí střelu mířil cíleně vedle, čímž snad alespoň trochu potěšil onu nepříjemnou paní.

            Markéta se Štěpánkou do sebe právě vpravily po malém kelímku medoviny, když je zezadu překvapil Lukáš, mávající jim růžičkami před očima. Děvčata svorně poděkovala a trojice se vydala ke kase, kde si zakoupili žetony na velký řetízkáč.

            „Myslím, že to bude sranda,“ řekl Lukáš, pozoruje dotáčející se atrakci.

            „Určitě bude,“ připojila se Markéta.

            Kolotoč se zastavil, potěšení lidé jej opustili, aby uvolnili místo pro čekající hloučky natěšených osob.

            Trojice vyšla po prostých dřevěných schůdcích nahoru, kde se každý usadil na jedno sedátko. Každý v sobě máme kus dítěte, ani Lukáš nebyl výjimka a v zápalu neskrývané radosti se na sedačce - i přes přísný zákaz – zatočil, jak jen to bylo možné. Nohama se přidržoval podlahy, aby takto zatočený setrval až do zahájení jízdy.

            Kolotočář od všech vybral plastové žetony a spustil kolotoč. Lukáš mírně pozvedl nohy a začal se pomalu točit okolo své vlastní osy. Řetízkáč pomalu zrychloval a sedátka se vlivem zvyšující se odstředivé síly klopila směrem ven.

            Háček, na němž bylo zavěšeno Lukášovo sedátko, byl prorezlý a po chvíli se rozlomil na dva kusy. Nevydržel ten obrovský nápor. Lukáš nestihl nijak zareagovat, ve sledu tří sekund odletěl v sedátku nad blízkou maringotku, kde hlavou prorazil plechovou střechu a zůstal v ní zaklíněn.

            Markéta se Štěpánkou zůstaly nehnutě, až křečovitě sedět, nevěříce vlastním očím. Kolotočář okamžitě vypnul kolotoč, stejně však kolem maringotky obě ještě alespoň třikrát projely. Pak se teprve onen pekelný stroj zastavil a holky seskočily na pevnou zem.

            Lukáš ležel nehnutě na střeše s hlavou proraženou dovnitř maringotky. Markéta propadla spolu s ostatními panice a začala vřeštět a kvičet, křečovitě si zarývaje prsty do obličeje.

            Kdosi přistavil k maringotce žebřík a vylezl nahoru za Lukášem. Opatrně došel po čtyřech vedle něj a nakoukl do otvoru. Okamžitě odvrátil hlavu pryč a ostatním negativně zakýval hlavou. Lukášova rozmáčklá lebka, z níž vytekl mozkomíšní mok na podlahu, následován řinoucí se krví, jasně signalizovala, že tady už nepomohou ani všichni svatí.

            „Proboha, proč?!“, křičela hystericky plačící Markéta, choulící se do Štěpánčiny náruče, „Proč?!“

            Aniž by si to Lukáš kdy uvědomil, nechal jim alespoň na památku papírové, parfémem nastříkané růže z pouti.

---