Moje cesta s perlou

     Už jsem si potřeboval šlehnout. Tělo se mi zmítalo v křečích. Svět se se mnou točil stokrát rychleji než jindy. Myslel jsem, že ani nedorazím domů a umřu někde v těch hnusnejch uličkách tohohle prašivýho zaostalýho města.

     Jasně, žiju tady dobrovolně, ale ne tak docela. Mohl bych letět na jinou hezčí planetu, jenže to bych nejdřív musel mít prachy a nebejt závislej na perle. Jenže toho se nikdy nezbavim, protože na léčbu nemám a pojišťovnu, která by mi to zacvakala, taky ne. Tady je jediný místo v celým vesmíru, kde se perla dá sehnat. Je totiž tak stará a málo používaná, že ji prodávají jen tady, na planetě odpadlíků společnosti, a ještě legálně. Vláda totiž uvolnila tuhle planetu pro feťáky a zloděje. Můžete si tu dělat co chcete a fízlové na vás nemůžou.

     Chtěl bych jinam, ale to se mi nikdy nepovede, tak se jen snažím přežít. Nevím, jestli to má smysl, ale co vlastně v životě smysl má?

     Nejsem jako ostatní lidi, víte? Nemám nos a jedno oko, na rukou mám jen tři prsty. Není divu, že mě nikde nevezmou do práce a tak nemám peníze. Nemám ani přátele. Kdo by se chtěl přátelit s mrzákem? Jsem úplná nula. Nicka. A všechno je to kvůli ní. Mojí mámě. Neměla prachy a tak se nechala najmout na pokusy, když mě čekala. Byla závislá na perle. A tak jsem se narodil jako narkoman a ještě k tomu znetvořený. Nenávidím ji. Ještě že už chcípla. 

      Viděl jsem, jak skončí lidi závislí na perle. Tahle droga je jako kyselina. Po každém vpichu vám vyleptá kousek mozku. Časem zapomenete mluvit, psát, ochrnete. A když pak vymaže buňky ovládající nějakou životně důležitou funkci, umřete. Já takhle skončím taky. I když za to nemůžu.

      Když jsem se nějak doplazil domů, málem jsem si ani nebyl schopnej píchnout, jak se mi třásly ruce. Pokud přeberete, má perla  halucinogenní účinky. A já tenkrát přebral. Omdlel jsem. Po probuzení bylo všechno jiné. Můj byt se proměnil z plesnivého feťákova úkrytu na útulný byt.

     Slyšel jsem hlasy a šel za nimi. V kuchyni seděli dva mladí lidé, muž a žena. „Promiňte,“ promluvil jsme na ně ale oni ani nepozvedli oči od snídaně. „Chtěl jsem se zeptat-“ muž se zvedl a šel do dveří, ve kterých jsem stál. Neuhnul jsem včas a myslel, že se srazíme, ale on mnou prošel. Pokusil jsme se sáhnout na židli u stolu, ale má ruka jí jen projela jako by byla vzduch.

     Vyšel jsem z baráku a zamířil do parku, abych mohl přemýšlet. Měl jsem to tam rád. Procházel jsem městem, ale všude, kde dříve stály opuštěné baráky, byly nyní nové budovy. Z domu, kde bývalo sídlo jednoho z nejvýznamnějších gangů města, se stala policejní stanice. Když jsem dorazil na místo, kde měl park stát, uviděl jsem na jeho místě spalovnu odpadu. Zamířil jsem do klubu, kde jsem to dnes v noci přetáhl, ale teď zde stála snobská restaurace. Snažil jsem se mluvit na lidi, dotknout se jich, vrážet do nich, ale procházel jsem jimi jako duch. Nikdo si mě nevšímal. Tohle město mělo přece prožívat úpadek, všude by měli být zločinci, narkomani, ale tady to bylo naopak. Nic mi nedávalo smysl.

     Zabočil jsem do nějaké postranní uličky, kde seděla na zemi nějaká dívka. Chyběl jí kus horního rtu a neměla vlasy. „Pojď si se mnou povídat,“ vyzvala mě. „Ty mě vidíš?“ překvapeně jsem se zeptal a posadil se vedle ní na zem. „Jo, vidím. Jsi taky závislý na perle, že?“ „Ano, ale jak víš?“

„Vidím, jak vypadáš. Do tohohle dokonalého světa se nehodíš.“

„Kde to jsme? Co se stalo? Já vůbec nic nechápu.“

„Moje první cesta s perlou byla taky zmatená,“ začala „Pokud zvyšuješ dávky moc, droga tě dokáže přenést do světa, který je přesným opakem toho, ve kterém žijeme. Vše, co se stane tady, má vliv na dění v našem světě a naopak. Když u nás někdo zemře, tady se narodí. Když se tady postaví budova, u nás spadne. A takhle je to pořád dokola. Chodím sem často přemýšlet. Moc času už mi nezbývá, perla si za cestu vybírá svou daň, a já bych chtěla zemřít tady. V krásném světě. Proto beru velké dávky. Abych mohla sem.“

     „Bojíš se smrti?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „Těším se na ni. Třeba je po smrti něco lepšího. Čistšího.“

„Já se jí bojím,“ řekl jsem.

„Já jsem Brissa. Jak se jmenuješ ty?“  

„Thomas,“ představil jsem se. Mé tělo začínalo ztrácet tvar. Začínal jsem se potit a třást. Potřebuji novou dávku. „Přijď, až budeš chtít. Moc ráda bych si s tebou zase popovídala, Tommy,“ rozloučila se.

      Probral jsem se zase ve svém bytě. Plesnivé zdi, smradlavá matrace na spaní, nefungující lednice se zbytky jídla. Všechno jako dřív. Běžel jsem do koupelny pro perlu a píchnul si. Ani ne za půl hodiny jsem byl zase zpátky u ní. Byla to jediná přítelkyně, kterou jsem měl. Chodil jsem za ní pořád, povídali jsme si. Byly to nejkrásnější chvíle mého života. Ale její čas se krátil. A můj také.

     Ke konci už ani nemohla mluvit, téměř se nemohla hýbat. Sedávali jsme spolu a já jí vyprávěl o lepších světech, kam se určitě všichni jednou dostaneme. Vyprávěl jsem, jak tam mají všichni stejná práva, všichni jsou šťastní a bohatí, mají spoustu dětí, jsou k sobě upřímní, nelžou. Ani jsem nevěděl, jestli mě vnímala. Strašně mě to bolelo. Nedokázal jsem si představit, co budu dělat, až mi zemře. Ale ten okamžik se blížil rychlostí světla.

     Jednou jsem nemohl perlu sehnat. Běhal jsem po městě jako blázen, ptal se všech dealerů, ale nikdo ji neměl. Prý už její prodej nevynáší.A tak jsem běžel do uličky, kde jsme sedávali v hezčím světě. Byla to rušná ulice. Zrovna tudy šla těhotná žena a chytily ji porodní bolesti. Bylo mi jasné, že právě teď moje Briss zemřela. Stál jsem na místě, kde jsme sedávali a plakal. Křičel a mlátil do země. Nenávidím tenhle svět!

     Bez perly nemůžu dlouho přežít, protože můj organismus si na ni už zvykl a bez ní není schopen fungovat. Zbývají mi tak dvě hodiny. Mé myšlenky ubíhají za Briss. Doufám, že se dostala do světa, o kterém jsem jí vyprávěl. Možná se tam setkáme. Třeba tam najdu víc přátel. Možná budu vypadat normálně. Snad…