Pomsta

     „Tak kolik dáš, Adhare?“ zeptala se moje matka zákazníka. „To záleží na tom, co ta děvka předvede.“ odpověděl ten chlap. „Znáš mě moc dobře, Dendro, takže víš, že nikdy neplatím předem.“ „Za noc si účtujeme dva stříbrňáky. Mám tě už plné zuby, Adhare. Docela dost už nám dlužíš, takže buď zaplať hned, nebo vypadni a nezacláněj.“ odpověděla matka.

     Jak já ji nenáviděla. Můj otec byl opilec a opustil nás, neměly jsme ani na jídlo a tak jsme chodily po žebrotě. A ona nakonec dostala „úžasný“ nápad, jak se uživit. „Jsi hezká, mnoho mužů na tebe chtivě kouká, když se budeš snažit, vynese nám to hodně peněz.“  Začala mě prodávat. Bylo mi teprve čtrnáct, když  to bylo poprvé. Od té doby uběhlo již šest let. Šest let už mám na zápěstí vypálený cejch prostitutky. Šest let se dohaduje s těmi ožralými prasaty o mé ceně, jako kdybych byla nějaká ovce na trhu. Těch šest let bolelo. Nebylo poskvrněné jen mé tělo, ale i má duše nesla mnoho šrámů. Modlila jsem se k Bohu, aby něco udělal, aby mi pomohl, ale on nepřicházel. Tak jsem se rozhodla, že si pomohu sama. Pomstím se. Všem.

     Právě ke mně zamířila matka s tím zákazníkem. Když šla okolo mě, šeptla mi do ucha: „Odveď ho do hostince. Zaplatil za celou noc.“ Adhar mě hltal očima. Táhl z něj pot a alkohol. Byl tak odporný. Ale v duchu jsem se smála. Za chvíli nebude vůbec.

     Hostinec stál asi dva bloky odsud. Celou cestu tam mě ten dobytek osahával. Nemohla jsem se dočkat, až bude po všem. Když jsme dorazili do chudě zařízeného pokoje, nalila jsem dva pohárky vína a jeden Adharovi  podala. „Na naši dlouhou noc.“ prohlásila jsem s úsměvem a vypila pohárek do dna.  On ho také vypil. Z hrdla se mu vydralo pouze zachrčení a svalil se na zem. Víno bylo otrávené tím nejprudším jedem, který se dal v tomhle prokletém městě sehnat.

     Nebyl problém zbavit se mrtvoly, protože tenhle hostinec jsem znala poměrně dobře. Odtáhla jsem ji zadním východem ven a hodila do řeky. Měla jsem štěstí, protože ulice byly prázdné a on byl vychrtlý, takže jsem ho dokázala odstranit sama. Plán zatím vycházel. Teď ještě zabít matku a čtyři muže- celkem tedy šest vražd, každá za jeden rok mého utrpení. Zbytek noci jsem se pak modlila, aby mi Bůh odpustil.

     Ráno jsem našla matku na zápraží hostince s prázdnou lahví v ruce. Byla zase opilá. „Potřebuji s tebou mluvit o jedné věci, matko. Pojď za mnou.“ Odvedla jsem ji do postranní uličky, kde se přes den žádná živá duše neobjeví. „Snad nejsi těhotná, říkala jsem ti, že si máš dávat pozor! Jestli jo, všechno jsi zkazila, slyšíš, úplně všechno!“ Její slova bolela víc než rány bičem. Do očí mi vhrkly slzy. „Ne já, ale ty. To tys všechno zkazila. Sbohem.“ zašeptala jsem. Zpod šatů jsem vytáhla dýku a bodla jí ji do srdce. V jejích očích byl vidět úžas. V mých to byla nenávist. Bodla jsem znovu. A pak zase a zase. Nemohla jsem se zastavit. Všechna ta nenávist k ní, kterou jsem v sobě dusila celé ty roky musela ven...

     Během dalších čtyř nocí zemřeli mou rukou další čtyři lidé. Byli to náhodně vybraní muži, kteří vyrazili do města za zábavou. Zabila jsem je stejným způsobem jako matku – dýkou do srdce. Mé srdce krvácelo již dost dlouho, teď je řada na jejich. Pomsta byla dokonána. Nečekala jsem, že bude tak snadné zabít. Necítila jsem vůči nim ani jejich rodinám žádnou vinu, ale potřebovala jsem to odčinit kvůli Bohu. Zítra ráno půjdu do kostela a vyzpovídám se. Možná bych pak mohla žít v klášteře a své hříchy tam odčinit – pomáhat lidem, kteří to potřebují. Možná najdu někoho, kdo mě bude mít rád a nebude mu vadit krev na mých rukách, usadím se a budu mít rodinu. Na svou budoucnost jsem se těšila. Usmála jsem se. Možná....

     Za svítání jsem šla do kostela. Ve zpovědnici zrovna seděl kněz. Alespoň jsem si to myslela. Znal mě, jednou jsem mu vyprávěla celý svůj příběh. „Ať se stane cokoliv, neztrácej víru, dítě. Bůh je moudrý a až opravdu budeš potřebovat, pomůže ti.“ říkával mi vždycky. Měla jsem otce Procyona ráda. Byl to jediný člověk, kterého zajímala má duše, ne tělo. A protože je vázán přísahou a nesmí nikdy prozradit, co se řeklo u zpovědi, vše jsem mu vypověděla. Řekla jsem mu i o vraždách. Když jsem domluvila, nic neříkal stejně tak, jako když jsem přišla. Pak se zvednul a šel ke mně. Odhrnul závěs a podíval se na mne. Nebyl to otec Procyon, ale nějaký jiný člověk. Neměl ani kněžský hábit.

     „Jménem krále Jalaka jste zatčena pro mnohonásobnou vraždu.“ Ten člověk patřil ke královské stráži. Surově mě chytil za ruku a odvedl z kostela do kočáru, který stál za rohem a strčil mě dovnitř. Odvezli mě do hradu a dali do vězení. Má cela nebyla nijak velká. Nemohla jsem se tam ani postavit. Bylo mi jasné, že zde budu čekat na smrt a to čekání že nebude nijak dlouhé.

     Rozsudek byl vyřčen ještě téhož dne. Pohřbena zaživa. Zítra.

      Když jsem kráčela ulicemi a pomalými kroky se blížila k šibeničnímu vrchu, začalo mi docházet, že i kdybych uměla vrátit čas, stejně bych je zabila. Všechny. Cestou na mě dopadaly odpadky a lidé na mě hulákali nadávky.

     Náhle jsem si v davu všimla otce Procyona. Šel s mým průvodem, Měl oči provinile sklopené a modlil se. Na chvíli zvedl oči od země a podíval se na mě. „Nemohl jsem jim odmítnout pomoc. Zabili by mě. Věděli, že se vrah přijde vyzpovídat. V tomto městě je jen málo nevěřících.“ Plivla jsem mu do tváře a vysloužila si tak za to ránu do obličeje od strážného. V tu chvíli mě to ale nebolelo. Myslel jsem pouze na to, že nechci zemřít. Proč nemohu žít život jako ostatní?

     Stejně ta pomsta stála za to. Při vzpomínce na okamžik, kdy se na mě matka dívala, jsem se rozesmála. Do týlu mi někdo uštědřil další ránu. A tak jdu, zticha, s hlavou sklopenou, a znovu a znovu mi před očima probíhá můj život.

     Už jsme tady, na vrcholu šibeničního vrchu. Má rakev je připravena. Pomalu do ní ulehám. Mám strach. Strach ze tmy, která mě čeká pod zemí. Strach ze smrti, která na mě čeká v pekelných plamenech. A kde je nyní Bůh? Celý život jsem se modlila, prosila Boha o šanci na lepší život a věřila, že jednou přijde, ale on tady teď není...Tak kde je, když ho tak potřebuji?

     Modlím se a do rytmu mých motliteb zatlouká kat víko rakve hřebíky.

                                        Otče náš, Buch,

                                        jenž jsi na nebesích, Buch.....

Už mou rakev spustili do země a těsně nad sebou slyším, jak na ni dopadá hlína.Tečou mi slzy. Bože, proč nepřicházíš? Cožpak jsi úplně hluchý a slepý?

A najednou se mi hlavou bleskla myšlenka...Bůh neexistuje..Ne, to přece není možné, každý v něj věří, není možné, aby nebyl... Najednou mi to nepřijde jako pouhá myšlenka, ale jako fakt. Žila a plakala jsem pro tu všemocnou iluzi, která mi měla odpustit a vzít mě do nebe, pomoci mi najít své místo v tom krutém světě, ze kterého za chvíli odejdu. Pouze ta iluze mě držela celých dvacet let naživu...

      Špatně se mi dýchá.Volá mě k sobě. Ne Bůh, ale Smrt. Je tak nádherná. Vypadá jako královna, když tak tančí v těch pekelných plamenech. Usmívá se na mě. Volá mne a já nemám sílu odmítnout a jdu za ní. Tančím s ní a cítím se svobodná. Pekelná hudba utichla a my stanuly v temnotě. V temnotě pekla, kde za své činy budu navždy trpět. Ale nebudu zde sama.

     Všichni se zde jednou ocitnou. Protože na světě není láska, ale jen nenávist. Protože na světě není jeden dobrý skutek, ale jen milióny hříchů. A protože není Bůh, ale jen Ďábel. Takže nashledanou v pekle.