Jeden všední pátek

Půl dvanácté a Karel nikde. Vzduch je nasycený vodou, asi bude pršet. To je úžasný. Marné čekání a ještě zmoknu. Prostě pátek. Člověk by si pomyslel, že zrovna pátek je dobrej den, ale tak to není. Všichni chtějí být v pohodě, takže v pátek je všude blázinec. Všichni spěchají, běhají sem a tam a jen já a pár zoufalců stojíme uprostřed toho všeobecného ruchu a čekáme. A čekáme, a čekáme. Deset minut do dvanácté a pořád nikdo. Jasně, že vím o co jde. Vykašlal se na mě, nepřijde. Začíná pršet a já taky čekám jak nějaký 15letý dítě, který neví nic o životě, natož o chlapech. Chce se mi brečet, ale na veřejnosti zásadně nepláču. Ach jo, všichni určitě vidí, jak se mi lesknou oči. Zase jsem byla naivní a čekala. Jako obvykle jen slova. Nebudu mu volat. Stejně to znám. Nevezme to, nebo se mi ozve, že „Volaný účastník není dostupný“. Zvláštní, jak se doba mění. Dřív se říkalo „Nemám tě už rád“ nebo „Nehodíme se k sobě“. Dneska jen telefon zahlásí „Volaný účastník není dostupný“. Mnoho vět pro vyjádření konce. Slzy se nedají zadržet. Musím pryč. Hodiny bijou dvanáct a já tu nebudu brečet jako kráva v dešti. Vidím dveře s nápisem „Restaurace u kozla“. Rozrážím je a sednu si k dlouhému stolu. Hostinský mě jen sjede pohledem, a aniž by se zeptal, co si dám, přede mě klade kafe, asi turka. Už to nevydržim a brečim jako malá holka. Ještě, že až na pár štamgastů, je tahle „restaurace“ prázdná. Brečim, piju hrozný kafe a říkám si, že už nikdy nebudu nikomu tak věřit. Už nikdy, žádnýmu.

Půl dvanácté a zrovna červená. Jasně, mohl jsem z práce vyrazit dřív, ale když se šéf tak zdlouhavě vykecával. Tak snad počká, když přijdu trochu později. Jasně, že počká. Ačkoliv ona by nikdy neměla čekat. Když jí včera zahlídl v non-stopu, myslel si, že je to jen přelud. Chodil tam občas na pivo . Znali ho tam. A najednou prchavá víla mezi stoly. Jemná krása ne namalovaná děvčata ze střední školy. Prostě děvče. Vždycky se smál, když se ho táta v období puberty ptal, jestli má nějaké děvče. To slovo znělo jako z minulého století nebo z tátových dětských let, což bylo vlastně totéž. Ale k téhle osůbce se to slovo hodilo. Mluvili spolu jen krátce, tak moc krátce. A hned se domluvili, že se sejdou den nato, v pátek. Před polednem si dají kafe a dokončí původní debatu. Dal jí svoje číslo. Říkala, že to její je zatím tajemstvím a on to respektoval. A teď je na cestě. Ve středu města, asi deset minut od místa schůzky. A zrovna červená. Rádio hrálo melodii, kterou vůbec nevnímal. Začíná pršet. Bože, snad nezmokne, pomyslel si. Ačkoliv určitě je krásná i zmoklá. Byl si tím jist. Netrpělivě pokládal nohu na plyn. Sakra ona nesmí čekat. Zprava je to dobrý. Na červenou se nesmí jet, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Zasmál se a auto se dalo do pohybu. Červená svítila a on myslel jen na to usměvavé děvče v dešti. Náraz, který přišel zprava, byl ničivý. Kamion. Zemřel v okamžiku, na tváři ještě náznak úsměvu. Řidič kamionu vystoupil. To se musí stát zrovna teď, v pátek odpoledne. Slíbil ženě, že do dvou bude doma. A kvůli idiotovi jedoucímu na červenou se opozdí. Sakra, blbej pátek.