/setnout klasy/

Tenkrát,

když kráčel jsem po azurovém vrchu:

Pod sněhem vykvetly černé ostružiny,

po nebi stékaly trnité slzy a usychaly,

tys zapomněla...

Tam na strništi, kde vítr udával směr, stál kmen.

Kde větve skřípaly na půlnoc,

kde vichry ochutnávaly své oběti.

Tam na tom vrchu, bez udání viny, nezahraješ svou roli.

Tady se prach mění v kámen,

tady naděje zamrzá s ledem.

Kdo přistoupí a seškrábe kůži praletého stromu,

ochutná letité mízy,

podlehne,

a rozsekne jinovatku tlejícího listí,

najde alespoň na chvíli

svoje srdce v hnízdě našedlých pavučin.

Než se poddá pustině a

položí bez krve na hromádku kostí.