Doma je doma

Začalo to nevinně. Prej půjdu na výlet. Na moje starý kolena mě chtěj někam tahat, myslel jsem si. Ale co, aspoň se ještě někam podívám, než to tu doklepu. Furt lepší, než tady celej den stát a čumět z ohrady. Jo mimochodem, jmenuju se Šaman a jsem pony. Vlastně skoro celej svůj život jsem prožil tady na farmě. Nebylo to špatný, žrádlo bylo, proběhnout jsem se mohl taky, sem tam někoho povozit, no prostě pohodovej život. Ale pak? Najednou musím jinam. Jo jo, starýho psa, teda vlastně koně, novejm kouskum nenaučíš. By si to měli uvědomit. A co jsem to vlastně …? Jo, jak jsem měl jít na ten výlet. Já se tady vykecávám a skoro bych zapomněl, co vám chci vyprávět.

Tak to začalo takhle: jednou za mnou přišel pan Hrnčíř, to je takovej ten člověk, co tu s náma byl dřívávějc takřka bez ustání, teď už se tu moc neobjeví. Ale když už se tu mihne, je to prima. To to pak lítá, hned mám čerstvou podestýlku a vodu. Jo, to je ti vám koně člověk. Ale kde já jsem to …? Jo, jak on jednou za mnou přišel a že prej na pár dní půjdu někam na návštěvu.

Pak si pro mě přišel jinej člověk, no skoro takovej, jako náš pan Hrnčíř. Ale s ním ještě jeden, takovej větší a černej a plno lidskejch hříbat. Ty mi přinesly jabka a mrkev. Ba ba, to já mám rád. A už mě vedli pryč. No, říkal jsem si, když tam budu celou dobu dostávat takový dobroty, tak proč ne. Tak jsem šel. Nejdřív jsme šli mezi loukami, tam já to znám, to je tam, jak nás občas nechávaj pást. Jenže potom jsme pokračovali ještě dál. Bylo tam moc stromů a tma a vůbec to tam nevonělo jako u nás doma, takže jsem byl rád, když jsme zase vylezli na sluníčko. Jenže oni najednou na mě ty mláďata začali vysazovat. Nejsem nejmladší, už dlouho jsem nikoho nosit nemusel, jen jsem si hezky užíval koňskej důchod, ale řekl jsem si, že snad přece jen do toho starýho železa tak úplně nepatřím a ještě něco zvládnu. Tak jsem vozil. Vystřídala se na mě ta droboť všechna, jen ta největší klisnička ne. Co klisnička, to byla klisna jak valach, nebo spíš sud. Tohle mi nemůžete udělat, tu ne! Jenže už jsem ji měl na hřbetě. Tak to ne holka, ty půjdeš dolů, to bych se tu strhnul. Hop. Jejej, to je hnedka člověku, teda jako koni, volně. Tak můžeme jít dál, ne? Co se s ní páráte, nejsem zrovna obr, že by spadla z kór nějaký vejšky. Že už tam budem? No to je fajn, už se těším na teplou stáj a nějaký pořádný žrádýlko. To jako že tady? Nic moc, vůbec to tu nevoní po našem, spíš po slepicích, nebo tak něco. Ale hlavně, že jsem pod střechou, bručel jsem si pod vousy, když končil můj první den na tý „návštěvě“.

Druhej den se za mnou hnedka po ránu zase nahrnula ta droboť. Poněvadž mi zase přinesly dobroty, rozhod jsem se, že k nim budu shovívavej. Teda pokud na mě nebudou strkat to závaží. Mohl jsem jít ven. No ven, nic moc plac, všude vokolo nějaký lidský stáje a navíc tam byla tvrdá země, žádná tráva, hlína nebo sláma. Prostě nic pro moje starý nohy. Už se mi to zase přestávalo líbit. Pak ale jedno z těch lidskejch mláďat otevřelo takový velký červený, jak oni ty lidi tomu … , jo, vrata. A za těma vratama jsem viděl krásnou zeleňoučkou travičku. Tak jsem tam samozřejmě hnedka vyrazil. Jenomže ta tlustá malá mě držela na provaze. Ten velkej, co vypadá jako náš pan Hrnčíř, povídal: „Jen ho nechte, ať se popase.“

Sláva! hnal jsem se ven. Tamta mě sice furt držela, ale aspoň šla se mnou. Jé, hele, tudy jsme přece včera přišli. Není to tu sice úplně zlý, tak dobře už jsem se nějakej ten pátek nenajed, jenže doma je doma. Tam nic nemusím, tady už mě to nebaví. Snad tam trefím. Tak jo, rozhod jsem se. Teď, nebo nikdy, Šamane. No to víte, měl jsem nahnáno, co když nenajdu cestu domů a už nikdy neuvidím svojí ohradu ani vás, koně moji zlatí. Tou dobou jsem už ale pomalu popocházel směrem k domovu. Pak jsem začal utíkat. Moje starý tělo sice nadávalo, že tohle jako ne, ale poslouchalo a makalo dál. Jen jsem pořád cítil nějakou tíhu na ohlávce. Ohlídnu se a co nevidím. Ta holka se mě furt drží. Tak to teda ne. Trhnul jsem hlavou, a šup, ležela na zemi. Jenže se porád nechtěla pustit. Táhl jsem jí za sebou ještě pěknej kousek, pak tam konečně zůstala ležet a já mohl pokračovat ve svém útěku domů. Abych vás moc nenapínal – nepovedlo se mi to, uběh jsem ještě pěknej kus, ale když jsem konečně za sebou nechal ty člověčí stáje, ten velkej mě dojel na nějakým červeným koni. No představte si to, byl menší než já, ale že to uháněl, prcek. A dělal při tom hroznej randál. Takže ten člověk mě chytil za provaz a mýmu slavnýmu útěku byl konec. Doved mě zpátky a něco mi povídal. Nerozuměl jsem mu, ale říkal to hodně hlasitě, a já poznal, že se zlobí. Co jsem proved, co je na tom tak špatnýho, že chci domů.

Pak přišla ta holka a byla tak různě červená. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl někdy takhle červenej, tak to pořádně bolelo. Asi jí nesvědčil styk s takovým tím šedým na zemi, stejně jako mejm kloubům. A co, její chyba, měla se pustit. A zase chtěla povozit. Aby viděli, že jsem uznalej, a taky abych měl konečně pokoj, tak jsem se teda uvolil, že jí chvilku na těch svej starejch zádech ponosím. Holka byla spokojená a já nakonec taky, protože druhej den mě konečně odváděli domů. Nevím, jestli za odměnu nebo za trest. Ale bylo mi to jedno, protože doma je prostě doma. A až vám někdy řeknou, že pojedete na výlet, tak už víte, co máte čekat děcka. Tak se moc netěšte. A teď už mně nechte, jdu spát. Příště vám povím, jak jsme … chrrrr.