Dohoda

Nevěděla, kdy se to začalo hroutit, ale cítila, že teď už to je  definitivní konec, tenhle vztah prostě nemá smysl. Rozhodla se. Než se Ondra vrátí, odstěhuje se. Zajímalo by mě, co si bude myslet, až to tu uvidí opuštěné, pomyslela si. Kdyby ho alespoň napadlo, že jeho život bude beze mne stejně prázdný jako teď tenhle byt, letěla jí hlavou věta, kterou si nejspíš v jemné obměně přečetla v některém z dílek červené knihovny. Ten její totiž bude. Jestli pro něco v posledním více než roce žila, byl to on. Jak by také ne. První kluk po dlouhé době, který o ni měl opravdu zájem. Dokonce se kvůli ní rozešel s předchozí holkou. A navíc jaký kluk! Pohledný, sportovec, dokáže pobavit všechny okolo. A hlavně ji. Vždycky uměl všechno obrátit v legraci. I když, pravda, ne pokaždé jí to vyhovovalo. Když si s ním chtěla vážně promluvit, bylo to spíš na překážku. Ale přesto, tolik jako s ním se snad nikdy nenasmála. Tedy, hlavně ze začátku. Pak už víc brečela. Nejdřív ji konejšil. Někdy dokonce plakal s ní. To jí bylo nejlíp a nejhůř zároveň. Chlap a pláče kvůli ní, to jí musí opravdu milovat. Ale ona přece nechce, aby se cítil stejně špatně jako ona. Neplač, miláčku. Později už neplakal ani neutěšoval, jen seděl a díval se na ni. Nakonec už s ní ani nezůstával, raději odešel ven. Nevěděl, jak na její výbuchy reagovat. Přece jsem neprovedl nic tak hrozného, když jsem řekl, že přijdu v jedenáct a přišel jsem ve tři ráno. Nechápal, že se o něj bála, když se mu nemohla dovolat a on sám se neozval. Ona zase nechápala, že občas chce být i se svými kamarády, ne jen pořád s ní. Vždyť ona by pro něj dýchala. Tak moc se snažila, dělala pro ten vztah všechno. Možná až moc. Každou chvilku se pokusila udělat mu radost alespoň nějakou drobností. A on? Za celou dobu jí nekoupil jedinou květinu. Zapomněl na její svátek. Proč nikdy neudělal nic romantického, nic, čím by jí dal najevo, jak jí miluje? Pořád to jen říkal. Ale říct miluju tě, to je přece tak snadné, to umí každý, myslela si. On se prostě vůbec nesnažil, byla jsem mu dobrá jen jako služka a milenka, utvrzovala se ve svém zoufalství. Kolikrát už se vlastně rozcházeli a hned zase scházeli. Kolikrát dávala ultimáta a on sliboval a ona si říkala, že to ještě „naposled“ zkusí? No, mockrát. Ale tentokrát už to byla poslední kapka. Chápala, že se jí neozval za celý týden, co byl na Slovensku. Bylo by to drahé. Ale teď už byl přece dva dny u nás, i když stovky kilometrů daleko, na Moravě. Na závodech. To už jí také začínalo vadit. Byť jí to zezačátku imponovalo. Sportovec. Ale on kromě tělocvičny a práce snad skoro nic jiného neznal. A ji nebavilo být až na bůhví kolikátém místě. Chtěla v jeho životě zaujímat když už ne nejdůležitější, tak alespoň jednu z nejdůležitějších rolí. Teď jí ale pomalu docházelo, že by k tomu nikdy nedošlo. Měla sbaleno a skončila i rekapitulaci jejich vztahu. Loučila se s bytem a ve svém nitru i s Ondrou.

Druhý den přišla vrátit klíče.

„Ahoj, to je asi konec, co?“ vítal ji Ondra.

„A co jsi čekal?“

Pak se usmála: „Ale naše dohoda platí, co ty na to?“ Při jednom ze svých předešlých „rozchodů“ se totiž dohodli, že pokud se rozejdou, tak jim oběma asi jistá část jejich vztahu bude poněkud chybět. A proč si občas navzájem nevyhovět, že?

„Jasně, začnem hned dneska?“

„Proč ne?“

Od té doby ona nebrečí a nevyčítá, on neutíká. Občas se spolu vyspí, a potom proberou, kdo se komu líbí.