Poslední

(Brno, 15. ledna 2006) Věnováno Petře

Vymazat jméno je jistě snadné
Stejně tak dopisy do koše vložit
V mysli však zůstanou vzpomínky zrádné
A náznaky toho, co mohli jsme prožít

V podzimním větru a s bolestí hlavy
Roznáším letáky s blonďatou holkou
Nemaje tucha, že blíží se stavy
Kdy srdce zlomí mi svou dlouhou toulkou

Marně se vyptávám všech známých bohů
Zda jsem už tehdy snad něco k ní cítil
Když přišel mráz a čas vánočních trhů
A její šátek mi na cestu svítil

Z jednoho hrnce jedli jsme spolu
Na stejném sněhu jsme nechali stopy
Tenkrát jsem navěky dal sbohem molu
A vyrazil na moře plné slov "kdyby"

Neodymový laser ve čtyři nad ránem
Za zpěvu ptáků na betonu žití
Byla's mi Biblí, Sunnou i Koránem
Rozkvetlou lilií i kávou k pití

Naboso jsme chodník v Pisárkách zkusili
Papírky hledali jak Koniáš bludy
V centru zas nápisy na zdech jsme tušili
Znali jsme kam, ale ptali se kudy

Spala jsi na kopci za naším domem
Já ptal se kdo z nás je větší blázen
Přátelství bylo nám košatým stromem
Když bylo potřeba, člověk byl hlazen

A když hvězdy nám dobrou noc přály
Pod širým nebem za žabího řvaní
Na dalekém západě polnice lkaly
Že přichází léta špatného spaní

Ztratil jsem tebe, tvou pomoc i smích
Zbyla jen písmena z poštovní přepravy
Když zas po roce začal sypat se sníh
Já věděl, že ani Bůh už to nespraví

Flaška s vínem když svítila na cestu
Nebyl tu strach, jen spříznění duší
Má mysl zvrácená našla si nevěstu
Však mysl nepozná, co srdce už tuší

Pak byl první leden a nový rok začínal
Podáním rukou na zastávce Oblá
Cigára s velbloudem zrovna jsem načínal
Ty naposled ke mě jsi šíji svou zohla

Síly nám došly, kávu jsme dopili
Nikdo z nás netuší, zda lze takto žít
To, co jsme stvořili, jsme také rozbili
To, co nám zbylo, nedáme si vzít

Vymazat jméno je jistě snadné
Stejně tak dopisy do koše vložit
Navždy však zůstanou vzpomínky krásné
Na všechno to, co stihli jsme prožít.

---