Bůh je bludem blouda

Bůh je bludem blouda

Všichni jsme různou měrou luštiteli nesmírných tajemství. A nikdo z nás, ani sám, ani srocen ve skupinách, ani my všichni pospolu, nemá nejmenší naději dopátrat se skutečného způsobu bytí v široké škále jeho podob od neorganického k organickému až duchovnímu a dostat o nich smysluplnou zprávu.

Výklad univerza v jeho rozmanitostech přesahuje naše možnosti a vždy znamená implantaci titěrného subjektu něčemu, o němž se nikdy v dostatečné míře nic nedovíme. (Připomínám na přilepšenou, že subjekt je důsledně nevyslovitelné nic /i tato zpráva o něm je nepřípustná, protože z něj objekt činí/).  Optimistická rčení, hojná zvláště v materialisticko-pragmatických filozofiích, že svět je poznatelný, jsou bludem. V  ontogenezích i filogenezi není dosti mocné poznávací dispozice, ani času a nástrojů, abychom mohli doufat v nějaké završení našeho poznávání. Neprostupně uzavřenou možností v poznávacích dotecích úděsného okolního jsoucna  jsou pouhé a většinou primitivní dohady.

Náhradní reakcí na  gnozeologicko – emotivní bezvýchodnosti bytí jsou bohové v nejrozličnějších podobách. Každý bůh je zrcadlem nicoty, každý bůh je predikátem strachu. Každý bůh je výrazem trvalé lidské potřeby dávat neznámým věcem jména a smysl. Každý bůh je vlastně i strašidlo.

Stačí, byť jen letmo poctivě nahlédnout do světa bohů a všelijakých (i hrůzostrašných) her, jimiž je vždy víra v ně provázená, a usoudíme jakým nesmyslem je toto východisko z deprimujícího života ve světě tajemství a konfrontace vlastní ponižující nicoty s ním.

 Ten mág, kterého nazýváme bohem a všelijak podobně, je rezultátem čidly a rozumem zhnětených fantazií a neutišitelnou vůli , provázených ničivými úzkostmi. Je plodem malosti, je projekcí nicotného a trapného blouznění. Je tak nápadně absurdní domnívat se, že snůška lidských maxim vyspekulovaná do podoby boha, by mohla být demiurgem všehomíra a dokonce by mohla z jakéhosi nezdůvodnitelného rozmaru tvořit takovou škodící  lokální zbytečnost, jakou je člověk. Bůh je jen bludem vystrašeného lidského blouda.

Když vídám kněží různých institucializovaných věr, nastrojené do rozličných hábitů, pohybující se mezi tretkami všech podob, přehrávající absurdní liturgie a tlachající nezdůvodnitelné doktríny, žasnu pokaždé nad propastnou naivitou početného zástupu, který tento spektákl pokládá za věrohodný. Asi to bude z potřeby plynule a nepřestajně potlačovat trapné a znepokojivé určenosti života. Asi to dokládá, že každý člověk utrmácen životem na okraji strašidelného tajemna a ve stálých pochybách o podobě věcí a smyslu vlastní existence, přijímá i tento brak  a chytá se tak stébla, aby neutonul v hlubinách, u jejichž břehů se nepřestajně potácí.