Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Pomalu jdu ulicí, která snad nikde nekončí. Po stranách jí lemují rodinné domky a všechny jsou stejné. Jeden jak druhý, je to tak uboze monotónní, až je mi z toho špatně. Jen v dáli se na jednom z nich něco leskne, přidávám do kroku a moje zvědavost je stále větší a větší.
Ach jo je to jen zrcátko ve kterém se leskne pouliční lampa. Ta však najednou zhasne a já v okně uvidím obrys něčí hlavy. Stojím před domem a koukám, je to žena, teda alspoň si to myslím.
Stojím venku a ona se na mě dívá, upřeně mi kouká do očí, nemůžu se ani pohnout, nohy mám jak přikované. V jejím výrazu je snad utrpení celého světa a přesto se snaží usmívat.
Do očí se mi nahrnuly slzy, cítím to, cítím tu bolest a smutek. Chci jí pomoct, alspoň trochu, jen malinko, kdyby mě jen tak nechala ať jí můžu pomoci. Ale asi to nepude, vždyť mě nezná a není důvod proč by mi měla věřit.
Je teplo, ale mě je přesto veliká zima a běhá mi mráz po zádech.
Naposledy se usmála a zmizela v utrobách domu. Pořád stojím před domem a nemůžu se pohnout. Točí se mi hlava a nemůžu dýchat, nevím co se mnou je a nedokážu to popsat. Kdo je ta dívka a co jí tak trápí?
Dveře domku se otevřely a něčí ruka mi ukazuje ať jdu dále. Je to ona, v životě jsem neviděl nikoho krásnějšího. Její černé oči jsou vlhké a lesknou se jí jako zrcadlo, ale nevidím se v nich. Jsou to zrcadla do lidské duše a moje je tak prázdná a proto v nich nic nevidím.
Nic neříká, chytá mě za ruku a odvádí do pokoje, posadí mě na postel a......
Shodí ze sebe všechno co skrývá její krásu, přistoupí ke mě a schoulí se mi do náruče. Hladím ji a líbám, pomalu se k ní přitisknu a cítím snad každý centimetr jejího těla.
Ráno se probouzím a ležím v pokoji plném černých věnců na kterých je nápis"S láskou vzpomínáme"
Rychle opouštím dům, když venku mě zastaví sousedka a povídá"Vy jste její příbuzný? byla to dobrá holka a nikdo neví na co zemřela."
Teď už to chápu, chápu ten žal v jejích očích.
Dokázala vidět do lidských duší a proto v nich bylo tolik utrpení a smutku, protože v tomto světě nás nic jiného nepotká.
Proč jí nikdo nepomohl, proč se s nikým nepodělila o svůj úděl. A proč jsem jí nepotkal dříve. Vždyť stačí jen poslouchat, tolik lidí se chce podělit o své trápení, jenže je nikdo neposlouchá.
A přitom, stačí jen tak málo, jen naslouchat.
Uhm, nechci být šťoura, ale nějak to nechápu - pokud zemřela ta holka, co s ní strávil noc, rozhodně by ráno nenašel v pokoji věnce, protože ty se nosí až na funus. Anebo se snad probudil až za několik dní? Nebo byla mrtvá nějaká jiná? Jak by řekl náš učitel organizace a řízení: Trochu logiky do toho umírání...
Písmák