O lásce

 

Ráno. V kuchyni voní káva a u stolu sedí mé děti…naše děti. Z koupelny až sem doléhá šumění vody a hlasité mužské pohvizdování. Nůž se pomalu boří do čerstvého pečiva. Vidím se jako ve zpomaleném filmu. Pomalu se otáčím a drobečky z rohlíku padají dolů na podlahu.

Chceš taky marmeládu? slyším sama sebe, jak se ptám, ale to nejsem já. Mé já je přeci dávno jinde. Tam, kde se vždycky na okamžik zastaví čas. Tik, tak, tik, tak…zbývá ještě deset hodin.

Polibek na tvář, pohlazení dětských vlásků a už jsem zase sama. Všechno je jako sen. Nic mě nezastaví. Hodiny tikají v opuštěném bytě. Dívám se za dětmi z okna, zvedá se mi ruka a já mávám, jako každý den. Na dvou ještě nedospělých zádech se houpou dvě malé aktovky. Usmívám se, a jak mávám, lehce se dotknu studené okenní tabule. Jakoby mnou projel meč. Jakoby se z protějšího kouta vynořila postava v temném a pomalu se blížila ke mně. Ukazováček vztyčený, hlas chraplavý. Nesmíš, nesmíš, nesmíš, syčí na mne a já stále couvám. A už je u mne, choulím se na zemi…mám strach…ne, to není smrt, to je mé svědomí. Nesmíš, nesmíš…nechci nic slyšet, musím pryč. Pryč z tohoto bytu.

Na ulici je mi lépe. Otáčím se. Není tady? Mé svědomí…vždycky mě zastaví, ale dnes ne. Slyšíš? Dnes ne!

Hodiny na věži odbíjejí celou. Zbývá jen…co zbývá? Trocha bezvýznamného času, který už za pár hodin nebude ničím. Jen dobou „před“. A to, co bude „potom“ všechno dřívější zastíní. Jako obrovský starý strom malého kluka, co se pod ním krčí. Takový bude život „potom“, plný jasu…

Tik, tak, tik, tak…zbývá už jen pár minut. Napětí roste. Vzpomenu si na kopretiny, ale tohle přece není dětská hra. Žádné „mám“ nebo „nemám“… Najednou ho v dálce vidím. Jen jeho, všechno kolem se mírně rozmazává. Blížíme se k sobě a já vím – už za chvíli, za chvíli se to stane. Svlékáme se očima a každý nás vidí. Bože, řekni, že to není sen! Dotýkám se jeho rukou, hladí mě po tváři…ne, není to sen. Až přijedeme na roh náměstí, až vyjedeme starým rozvrzaným výtahem do pátého patra, až odemkneme dveře jeho bytu…tak potom se mi tisíckrát zatočí hlava. Usměje se na mě a obejme mě pohledem. Nemusíme si nic říkat. Láska slova nepotřebuje. My dva spolu ujdeme ještě dlouhou cestu, ať je to jak chce nemožné.

Když ho o pár chvil později tlačím před sebou na invalidním vozíku, když zatáčíme za roh a pak otevírám dveře od výtahu, vím, že dneska budu šťastná. Moc šťastná.