Povodeň - kapitola Zdeňka

ZDEŇKA

            Petr se neustále zabýval podvozkem svého traktoru. Člověka projíždějícího na kole okolo jejich domu však nemohl přeslechnout. Při představě člověka na kole v tomto nepříliš přívětivém počasí jen nechápavě oddechl a řekl si: „Blázen!“, neuvědomiv si, že je už pondělí a touto dobou rozváží poštovní  doručovatelka poštu. Kolo se zastavilo u branky a ozvalo se: „Cink cink!“
            „Kdo je?“, reagoval Petr na chraptivý zvuk zvonku.
            Pošťačka sestoupila z kola a hlasitě zvolala: „Pošta!“
            Petr se na okamžik zarazil – odložil klíč a pak se odhodlaně vysunul ven.
            „Dobrý den, paní Tlučhořová,“ zdravil ji srdečně, utíraje si cestou do starého hadru zamazané ruce.
            „Dobrý, dobrý,“ pravila usměvavě pošťačka.
            „Tak co pro nás dneska máte?“, zajímal se Petr, opíraje se předloktími o starou branku. Šupinka laku se mu zaryla do kůže, na což ihned poznamenal: „Sakra, už potřebuje natřít.“
            „Pro vás tu mám nějaké rekomando přímo z ústředního výboru a pro paní obyčejné psaní,“ oznámila Petrovi, lovíc ve změti dalších obálek.
            Ústřední výbor?, pomyslel si. Co mi tak můžou chtít? A zrovna teď? Okamžitě si však vzpomněl na svou železnou zásadu, jež hlásala, že Pavlina pošta patří výhradně do jejích rukou a odmítal tak přebírat psaní pro ni určená.
            „Moment, jenom dojdu pro ženu,“ pravil, kontroluje si lehce poraněné předloktí a odbíhaje do chalupy.
            Pošťačka se vlídně usmála a chápavě přikývla.
            „Pavli, máš tam poštu,“ oznámil jí Petr, sotva vešel do kuchyně.
            „Vážně? A od koho?“, vyzvídala radostně.
            „To nevím,“ řekl, „kde je ta voda?“
            „V ložnici. Už máš žízeň, co?“, nadhodila mile v domnění, že Petrovi vyschlo v krku.
            „Kdepak mně, paní pošťačce!“, volal na Pavlu, když nabíral vodu do vojenského hliníkového hrníčku, jenž měl teoreticky i prakticky zajistit delší čerstvost vody. „Tak pojď,“ vybídl Pavlu, drže v levé ruce hrnek a pravou rukou ji objímaje v pase jako kdysi, když jim bylo devatenáct.
            Žádný laciný tyjátr, Petr ji měl i po takové době stále stejně rád; jeho zásada týkající se Pavliny pošty úzce souvisela s respektem k jeho první a jediné ženě. Vážil si jí. Byli si vzájemnou oporou, za každé situace, za všech okolností.
            „Ale Zdeničko, vás jsem neviděla celých čtrnáct dní, čím to?“, začala přátelsky konverzovat s pošťačkou.
            „Děvče zlaté, buď ráda, že jsi tak mladá a silná!“, kladla Pavle dobrácky na srdce. „Holt, zdraví mi už neslouží tak jako dřív.“
            Pavla samou radostí z nečekaného setkání úplně zapomněla na vodu pro Zdeňku, na což si při pohledu na Petra zase ihned vzpomněla.
            „Tu máte, pijte, ať nám neuschnete v takovém horku!“, říkala Pavla horlivě, podávajíc Zdeňce hliníkový hrnek s vodou.
            „To jste nemusela, já mám ještě docela tuhý kořínek,“ pravila Zdeňka vděčně.
            „To je mi jasné, ale pitný režim je pitný režim! Ten se musí dodržovat!“, chrlila ze sebe Pavla nezlomně.
            Pavel už netrpělivě přemítal úřední obálku, vyčkávaje na předložení podpisového archu, jejž mu  jako na zavolanou Zdeňka předložila ihned, jakmile vzorně dopila pod přísným Pavliným dohledem hrnek pitné vody.
            Zatímco Pavel vzorně podepisoval kolonku vedle svého jména, Zdeňka předala Pavle pro ni určený dopis. Radostí zářící, ještě téměř dětská očka se snažila odhalit majitele onoho krásného rukopisu, jenž obálku bezesporu zdobil.
            Pavel podepsal arch, slušně poděkoval a napjatě odkráčel posadit se na lavičku opřenou o zeď chalupy. Se vší úctou k úředním psaním co nejopatrněji rozlepil obálku, vyňal z ní složený papír a zaujatě se začetl.
            Mezitím se ještě Pavla pokusila nenuceně konverzovat se Zdeňkou.
            „To počasí mě trápí,“ svěřila se, „zvířata to už začínají těžce nést. Po večerech obvykle bývá slyšet průtok vody řekou, ale teď neslyšíme nic. Ani kobylky. Všechno tady suchem hyne – tráva, kobylky, jahody, prostě všechno.“ Smutně se otočila směrem k odstavenému traktoru a s povzdechem dodala: „Už i ten traktor trpí.“
            Zdeňka byla milá, společenská, ovdovělá paní, která si s Pavlou vždycky ráda povídala. Při vší smůle ale na sebe narazily jen když pro ni měla Zdeňka dopis či pohlednici a na vybavování se nezbýval čas, spousta dalších také čekala „na tu svou poštu“.
            „To se už brzo spraví, uvidíte,“ chlácholila ji Zdeňka, nasedajíc na své staré, leč stále dobře sloužící kolo.
            „Kéž by,“ podotkla Pavla.
         „Určitě! Je mi to líto, ale můj čas tady už vypršel, musím pokračovat dál. Tak hodně štěstí,“ řekla dobrácky, opíraje se vší silou do pedálů. „A díky za vodu!“, volala na Pavlu.