Povodeň - kapitola Gustav, Jarmila a Ida.

            GUSTAV, JARMILA A IDA

            Mírně vyvedena z míry, silně šokovaná Zdeňka přijela ke skromné chaloupce o dvou pokojích s přilehlou zahrádkou, jíž se právě věnovala žena kolem čtyřicítky. Zodpovědně se starala o své muškáty, růže a tulipány, přičemž nějak nepostřehla pošťačku čekající u jejich domku.
            „Cink cink!“, ozval se chraplavý zvuk zvonku Zdeňčina kola.
            Žena odvrátila pohled od květin do trávy, opatrně pozvedla hlavu a pomalu ji natáčela směrem ke štěrkové cestě, na níž trpělivě vyčkávala Zdeňka.
            „Brej den!“, zvolala žena se šátkem uvázaným na hlavě, vstávajíc zpříma od rozkopané zahrádky a pomalu kráčejíc ke Zdeňce.
            „Dobrý, dobrý,“ odpověděla jí zdvořile.
            Pražáckismus se Zdeňce příčil; neodsuzovala za to přímo dotčené osoby; byla si moc dobře vědoma skutečnosti, že tito dnešní lidé rozhodně nemohou za své vleklé, dalekosáhlé natahování dlouhých samohlásek umocněné pro ně typickým nářečím, vyznačujícím se koncovkou „-ej“. Stejně tak je neodsuzovala za jejich laxní přístup ke všem svým povinnostem, což se projevilo i nyní. Suché, horké počasí a uřícená poštovní doručovatelka v ženě nijak nevzbudily pocit, že by měla trošku přidat na rychlosti. Zásilek je ještě dost a mít těžkou brašnu po celé dopoledne přes rameno také není zrovna příjemné, kór v takovéto době. Jarmile, oné pražské ženě, bylo toto všechno jedno, v Praze neznali žádný spěch, na vše měli vždy dostatek času a právě proto měla žena problém se jaksi přizpůsobit na těch několik dní zdejšímu odlišnému stylu života.
            „Co nám nesete?“, ptala se Jarmila, konečně jen pár kroků od Zdeňky.
            „Pohlednici z Jugoslávie a jedno přání ke svátku,“ četla z dvojice pohlednic, jež držela připravené v ruce.
            „Z Jugoslávie?“, ptala se Jarmila udiveně.
            Zdeňka jen přikývla, nechápavě přivírajíc oči.
            „Gustave!“, zvolala směrem k oknu, „Ty čekáš pohled z Jugoslávie?“
            Z okna se vyklonil přibližně stejně starý muž a zatřepal hlavou. Zdeňky si nepřehlédnutelně všiml, cesta za pozdravem ale byla tak dlouhá a složitá, že nakonec na její konec ani nedošel. Bože, tyhle nám byl čert dlužen!, říkala si v duchu.
            „Hm, to je divný, kdo by nám psal?“, přemýšlela Jarmila nahlas.
            Ať už konečně přestane mluvit!, žadonila si sama pro sebe. Slyšet její natahování ji doslova týralo, trpěla vždy, když slyšela nepřirozeně dlouhá slova a věty.
            „Ido!“, zavolala táhle kamsi za dům.
            Nic.
            „Ido!“, opakovala.
            Zdeňce zdárně vrtalo hlavou, proč musí být právě ona svědkem jejího pátrání po autorovi a vlastníkovi oné pohlednice, na níž stálo, a to doslova, rodina Grüberova. Pozdrav z Jugoslávie, mimochodem nečitelně podepsaný, byl tedy určen všem třem.
            „No?“, ozvalo se kdesi z dálky.
            „Nečekáš náhodou poštu?“, volala na ni Jarmila.
            „Je to možný! Tak už píše?“, slyšela Zdeňka Idu a úlevně si oddechla.
            „No já nevim.“
            Pozorně se zahleděla do naškrábaného textu a vzápětí pokračovala: „Vod koho to má bejt?“
            „Vod Dana přece!“, řekla Ida dotčeně, přicházejíc k Jarmile.
            Za několik sekund u ní stála sotva dvacetiletá přírodní blondýna na štíhlých dlouhých nohách oblečených do těch nejkratších kraťasů, jež snad kdy existovaly.
            Zdeňka se ani nezmohla na rozloučení a beze slova odjela – lidově řečeno – o dům dál-
            „Ukaž to sem,“ řekla Ida povýšeně.
            Se zájmem si prohlížela fotografii přímořského letoviska, z nějž zřejmě pozdrav přicházel. Poté kartu obrátila a pozorně se začetla do textu napsaného tiskacím písmem a navíc – červenou propiskou. Jí to připadalo roztomilé, přičemž obecně vzato by asi bylo na místě hluboce se zamyslet nad vkusem a vychováním autora psaní.
            „Mrkej, je to vod Dana, dyť to i podepsal!“, pohoršila se Ida.
            „No jako promiň, ale divim se, že to po něm přečteš!“, oponovala jí Jarmila.
            Ida se na Jarmilu ironicky pousmála, snad v domnění, že se dočká jakési omluvy a následné satisfakce. Jarmila jí však pouze opětovala stejně ironický úsměv, domnívaje se (mylně), že svou chybu naopak přizná Ida, pokorně se omluví a odejde zpátky bojovat s dojením jejich nově pořízené kozy.