Hlas strachu

 

…Temně šedivá obloha, světlo bylo zastřeno a padla lehká mlha. Mlha, jež se plazila kolem kmenů stromů a dodávala jim tajemného nádechu. Foukal studený vítr, který si pohrával s korunami stromů a rozhoupával holé větve…

 

…Tohle si ještě pamatovala… Pamatovala si, jak se ji ty větve snažily polapit, chytit a spoutat, jak byly doslova nepříčetné. Dvě černé vrány jí proletěly nad hlavou a hlasitě zakrákaly. Varování? To bylo poslední, co ještě mohla vidět…Vnímala ten závan větru, který něco v sobě nesl. Něco hodně nepříjemného, zvláštní skučení…Z všech stran… Narůstaly v ní obavy a strach… Měla pocit, jakoby z ní odešla veškerá radost… a nakonec přišla tma…

 

...Nekonečná tma, kdy se čas zastavil. Nic, jen hrobové ticho a tak ledové, že se zažírá do morků kostí. Chlad, vlhko a jiskřička naděje. Někde daleko před sebou spatřila světlo, malý plamínek svíčky. Světlo, který ji mohlo vyvést z té husté tmy. Jediná její naděje, jak zmizet z tohoto prokletého místa plného tajemství. Jakmile se pohnula, světlo zhaslo a ona se propadala temnotou. Nekonečnou temnotou a myslela na ten tvrdý pád, někam do hlubin pekel…

 

…Když se opět probudila, nespatřila nic jiného, něž pouhopouhou tmu. Připadala si omámená, nepříjemný pocit v žaludku, strach, vlhko a ty zvuky. Slyšela kolem sebe samý šepot několika hlasů, ale nerozuměla jim jediné slovo. Hlasy se prolínaly, vzdalovaly a znova přibližovaly. Dívka byla vyděšená, po tváři tekla nějaká tepla kapalina. Místo, kde se ocitla, se točilo a vše s ním…

 

…Mezi tou směsicí hlasů však slyšela ještě jeden, zkreslený a naháněl ji mnohem větší hrůzu, než ty ostatní… „Už jsi umřela?“ Chtěla jít pryč, utéct z tohoto místa, ale byla slabá… Obrátila se na opačnou stranu… Hlasy ji pronásledovaly a slyšela kapat vodu… Chaos… Byla zmatená… Další chraptivé zvuky, které byly blíž a blíž… Z neznámého vyzařovala agrese, nenávist a spalující touha… Touha po něčem…

 

…Krev, cítila krev… Sáhla si na obličej, a nahmatala nějaký kus plátna, který měla převázaný přes oči. Byl něčím nasáklý, něčím, co jí stékalo i po tváři… Byla si jistá, že je to ta krev, kterou cítí… Byla slepá… krev se ji řinula z místa, kde měla mít oči, a právě proto tohle místo má převázané šátkem….

 

„Nebo stále umíráš?“ slyšela ten temný hlas mezi těmi všemi. Vyděsila se a pohnula se z místa. Neznámý byl už moc blízko, strach se zmocňoval jejího těla… Mohutný řev, silný vítr ji rozčechral dlouhé vlasy…

 

… Ztratila půdu pod sebou, jak se plazila po kolenou… Padala, však ne dlouho, přesto náraz byl tvrdý… Vítr vál stále silněji a působil ji bolest… Zvedla se na rukou a hmatala před sebe, jestli tam není překážka. Zápěstí měla sedřené a kdykoliv se nimi dotkla země, zanechala tam krvavou stopu…

 

„Co říkáš na ten temný čas?“ zazněl tvrdý hlas a dívka ucítila další palčivou bolest na svém těle…Bolest, která ji projela tělem jako blesk…Hlasitě vykřikla a snažila se popadnout dech… Tolik si přála spatřit světlo, aspoň záblesk světla… Ale všude panovala noc… Temnota se šířila a vše pohlcovala… Strach zabíjel…nenávist a agrese…

 

… Nenáviděla ten hlas… ten jeho zkreslený ironický tón…Nesnesitelný šepot jiných hlasů… Šílela z toho prostředí, z té temnoty, ze zápachu krve… z pocitu, že je slepá a ještě ji něco pronásleduje. Něco, jehož horký dech cítí na svém těle…

 

„Dovedeš mi říct, že co nedokážeš udělat?“

 

Najednou všechno utichlo, všechny hlasy, i vítr. Žádné podivné zvuky, ani sténání…

 

„Tak co nedokážeš?!“ zařval hlas a dívka byla silou přikována k zemi. Neznámý ji pevně držel ruce, pokud ji nedrtil svým stiskem zápěstí…

 

Ztrácela se… Nic necítila, na nic nemyslela… jakoby se vypařovala… a byla jenom vzpomínkou…okamžik bez minulosti a budoucnosti…

 

„Už jsi umřela?“

 

„Ano, už jsem umřela…“