Říkej mi miláčku - 1. část

Příběh napsaný podle pravdy, jen jsem změnila jména hlavních postav a vynechala názvy měst, abych udržela hrdiny v anonymitě. Upozorňuji, že tento příběh je skutečně podle pravdy, nic víc ani nic míň. Dokonce jsem i zkopírovala pár ICQ zpráv.

Bylo už pozdě večer, ale i přes to jsem seděl u počítače a unavenýma očima jsem hleděl na jeho obrazovku. Musel jsem ještě dopsat esej do školy, a tak jsem se snažil, abych u obrazovky neusnul. Můj přítel už spokojeně pochrupoval v mé posteli a tak jsem měl na práci alespoň trochu klidu. Najednou se ozval pro mě velice známí zvuk, který ohlašoval, že mi na ICQ přišla zpráva. “Sakra kdo to muže bejt takhle pozdě?“ rozčiloval jsem se v duchu z únavy. Neměl jsem moc rád, když mě takhle pozdě kdokoliv rušil a ještě k tomu, když jsem měl něco na práci, ale nyní to byla výjimka. Jakmile jsem se podíval na odesílatele zvedla se mi nálada. Psal mi totiž jeden z mých nejlepší přátel, Toru. Sice jsme se znali jen málo, a viděl jsem ho pouze jednou v životě, ale skvěle jsme se bavili a tak jsem si ho oblíbil.
„Copak tu děláš takhle pozdě?“ ptal se mě písemně. Raději jsem ztišil zvuk počítače, aby ohlašování příchozích zpráv neprobudilo mého spícího miláčka.
„Mám ještě něco na práci. A co ty?“ odepsal jsem.
„Právě jsem přijel od Hikariho a nějak nejsem unavený.“ Jestliže jsem byl při první zprávě plný energie, nyní jsem se cítil, jako by mě všechna síla opustila. Úplně jsem zapomněl, že má Toru přítele. I když ten můj zrovna spal v poseli, že? Byli jsme na tom oba dva stejně. Dál se naše konverzace rozvíjela úplně jiným směrem. Naštěstí už jsme nezavedli řeč na Hikariho za což jsem byl Torovi velice vděčen.
„Ty ještě nespíš, Riku?“ ozvalo se z mé postele. Stáhl jsem okno ICQ na lištu a předstíral jsem práci na eseji, na kterou jsem úplně zapomněl. Můj milenec se zvedl z postele a pomalu ke mně došel. Položil mi ruce na ramena a políbil mne na krk. Na celém těle mi naskočila husí kůže – polibek na krk jsem miloval ze všeho nejvíc a on to věděl.
„Pořád jen pracuješ.“ Zašeptal a políbil mne na ucho.
„Nech toho, Mikio, musím to dodělat.“ Řekl jsem a snažil jsem se, aby to znělo co nejchladněji. Bohužel v dané situaci bylo něco takového nemožné. Chyběl už jen kousek, abych se odevzdal jeho pobízení a zanechal všech prací, ale romantickou situaci přerušil zvuk příchozí zprávy. A nejen jedny - další a další a všechny samozřejmě od Tora.
„Kdo to je?“ zeptal se ledově Mikio. Jeho nejhorší vlastností byla žárlivost. Chytl mou ruku položenou na myši počítače a společně semnou otevřel okno s Torovo zprávami.
„Co takhle v pátek zase někam vyrazit?“ ptal se a když jsem neodepisoval poslal mi ještě tři zprávy, kde se ptal, jestli jsem u počítače. Mikio se na mě zlostně podíval a odepsal za mě.
„Ne v pátek s tebou nikam nejdu.“napsal a poté vypnul celý počítač.
„Proč si to udělal?!“ křikl jsem na něj pln zlosti. Odstrčil jsem ho od sebe zvedl jsem se a chtěl jsem počítač opět zapnout, ale Mikio mi chytil ruku a přitáhl si mě k sobě.
„Já jsem tvůj přítel.“křikl. „Ne on! Co takhle kdyby ses mi věnoval.“ Chápal jsem, že byl rozčílený, ale tak daleko zacházet nemusel. Vytrhl jsem se mu z pevného sevření a zapnul jsem opět počítač. To Mikia ale rozčílilo ještě víc. Přešel k posteli, vzal si věci, oblékl se a odešel. Chvíli jsem nevěřícně zíral na dveře, ale pak jsem si v klidu zapnul svojí nedodělanou esej a ICQ, abych mohl pokračovat tam, kde jsem před jeho probuzením skončil. Měl jsem už dost Mikia a jeho žárlivých scének. Věnoval jsem se mu celý den, tak proč bych měl i teď ve dvě ráno? Torovi jsem okamžitě vysvětlil situaci a on ji pochopil. I on měl občas se svým přítelem podobné problémy a proto mi ani neříkal, že bych měl za Mikiem jít, což jsem od něj velice ocenil.

Druhý den mi doprostřed vyučovací hodiny přišla zpráva na mobil.
„Moc se mi stýská, promiň za mé pošetilé chování, chci tě zase vidět. Mikio.“
„To snad nemyslí vážně.“ Rozčiloval jsem se. Mikio tohle totiž dělal pokaždé, když jsme se pohádali. Omlouval se mi na kolenou a já z lítosti nemohl nic jiného, než mu odpustit.
„Omluva se přijímá. Budu tě dnes opět čekat.“ Odepsal jsem tak, aby mě učitelka neviděla. Nevěděl jsem proč jsem mu vždycky jeho scény odpouštěl, ale prostě jsem byl už takový. Pár minut na to mi přišla další zpráva. “Co zase?“ ptal jsem se v duchu, když tu jsem viděl od koho zpráva je.
„Tak co bude s tím zítřkem?“ stálo v ní. Samozřejmě od Tora. Okamžitě jsem odepsal kdy a kde se sejdeme a nemyslel jsem na to, co to bude mít za následky, když se to Mikio dozví. V podstatě mi to bylo jedno, protože mi na Mikiovi postupně přestávalo záležet.

Večer můj přítel dorazil jako vždy kolem páté hodiny, kdy přijížděl z práce. Okamžitě mě ve dveřích začal líbat bez jakéhokoliv varování. Asi chtěl odčinit své předešlé chování. Vůbec jsem se tomuto způsobu omluvy nebránil ba naopak. Vtáhl jsem ho k sobě do pokoje a milostné hry mohly začít. V takových to situacích jsem si uvědomoval, jak jsou Mikiovy žárlivé scény příjemné. Nebo spíš pozdější odčiňování. Ten večer to ale bylo jiné. I když jsem se cítil jako v sedmém nebi, myslel jsem na jiného člověka, než na toho, se kterým jsem byl v posteli. Toru, Toru, Toru. Jeho vlasy, oči, rty i hlas se mi vybavovali snadněji, než tvář kohokoliv jiného. To by ani tak nevadilo, kdybych zrovna nespal se svým přítelem.
Když už jsme vedle sebe jen leželi po nádherném okamžiku rozkoše, otočil jsem se na Mikia a zahleděl jsem se do jeho velkých očí.
„Víš, zítra se sejdu s Torou.“ Vychrlil jsem ze sebe. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli bude Mikio reagovat stejně jako včera, ale k mému údivu se jen otočil a přitáhl si deku.
„Klidně. Mě je to jedno.“ Řekl a pomalu začal usínat.
„Tobě to nevadí?“ zeptal jsem se nadějně. Možná až příliš, neboť si Mikio všiml mého nadšení. Otočil se zpět ke mně a opřel se o ruce.
„To ti na tom tak záleží?“ zeptal se. „Chceš být radši s ním než se mnou?“ Jeho otázky mě zarazily. Řekl je tak klidně a z jeho tváře nebylo vůbec poznat jak se cítí. Neodpověděl jsem, jen jsem se otočil k němu zády a předstíral jsem spánek. Mikio se tedy otočil na svou stranu a po chvíli usnul. Zato já nemohl zahmouřit oči. Neustále jsem myslel na Toru. Skutečně mi na něm záleží víc než na Mikiovi? Copak je vůbec možné, abych měl chlapce, kterého jsem viděl jen jednou radši, nežli svého přítele, se kterým chodím už několik měsíců? A kolik vlastně měsíců? S těmito otázkami jsem usnul.

Když jsem se ráno probudil Mikio už byl pryč. Asi odešel do práce a tak jsem i já pomalu vyrazil do školy. Nenáviděl jsem páteční vyučování, protože jsme měl dost těžkých předmětů na to že byl poslední den v pracovním týdnu. Naštěstí nám ten den odpadla poslední hodina a tak jsem byl osvobozen alespoň od otravné hodiny zeměpisu s nepříjemnou postarší učitelkou, která stejně nedoslýchala.

S Torem jsem se sešel už ve tři hodiny. Byl sice z města daleko od našeho, ale udělal si čas, aby zamnou mohl přijet. Svému příteli samozřejmě nic neřekl a já ani neměl nejmenší chuť, mu to nabízet. Rozhodli jsme se zajít do pizzerie, kam jsem vždycky chodil s Mikiem, ale to mi bylo jedno. Dali jsem si skvělou šunkovou pizzu a společně jsme se do ní zakousli. Vyprávěli jsme si vtipné historky a smáli jsme se na celou pizzerii. Tak nádherný den jsem nikdy z Mikiem nezažil. S ním to byl vztah jenom o “tom jednom“ a většinou jsme si neměli co říct. S Torem to bylo o něčem úplně jiném a tak jsem začínal pomalu cítit, že můj cit k němu je silnější než jen pouto přátelství. Uvědomil jsem si, že mé city k němu se den ode dne zvětšují a že na Mikia pomalu ale jistě zapomínám.
Rozloučili jsme se kolem osmé hodiny a oba jsme se vydali svou cestou domů. Bohužel jsme se nerozloučili ani polibkem, ani obětím, ale jen mávnutím ruky. Mrzelo mě to, ale musel jsem si uvědomovat, že jsme oba zadaní, což bylo pro mne velice bolestné. Ten večer naštěstí Mikio nepřijel a já neměl nejmenší chuť mu o jeho přítomnost psát. Ulehl jsem do postele i když bylo ještě brzy a přemýšlel jsem. Má cenu vůbec ještě s Mikiem udržovat vztah, když k němu už téměř nic necítím?

Druhý den jsem vstal až pozdě dopoledne. Měl jsem dost času, protože byla sobota a tak jsem se nikam nehnal. V klidu jsem se nasnídal, oblékl a usedl k počítači. Okamžitě jak jsem zapnul ICQ se mi objevila nová zpráva. Radostně jsem okno otevřel, ale zjistil jsem, že odesílatel není Toru, ale Mikiovo bývalí přítel Yuuta. Byli jsme jen přátelé a moc jsme ho neznal a tak jsme si povídali o úplně obyčejných věcech. Večer přijel Mikio. Pustil jsem ho dovnitř, přivítal jsem ho jemným polibkem a usedl jsem opět k počítači, abych mohl Yuutovi odepsat. Mikio se zamračil.
„S kym si to píšeš?“ sykl ve dveřích.
„S Yuutou.“ Odpověděl jsem. Mikio se rozčílil. Svého bývalého přítele nenáviděl, nevěděl jsem co si provedli, zřejmě se ale nerozešli v dobrém. Mě ale Yuuta nijak nevadil a přišlo mi zbytečné se s ním nebavit jenom vůli tomu, že s ním Mikio není za dobře. Bohužel můj přítel měl na to jiný názor.
„Hm“ zabručel podrážděně a dál nic neříkal. Nechtěl jsem další žárlivou scénu a tak jsem vypnul ICQ a přišel jsem k němu.
„No tak, ty jeden žárlivko.“ Řekl jsem ze srandy. Zdálo se ovšem, že můj vtip zůstal nepochopený. Tak jsem chytl Mikia za košili a vtáhl jsem si ho do postele.
„Budeš hrát pořád tak uraženýho?“ řekl jsem co nejjemněji jak jsem mohl. Mikio povolil celkem rychle. Začali jsme se líbat a já mu začal rozepínat košili. Mikio si pohrával s mým jazykem a poté opustil od úst a klesal ke krku. Opět jsem se celí rozklepal. Můj milenec si toho všiml a tak pokračoval, rázem se tak ze mě stala ničeho-neschopná troska. Byl jsem jeho obětí, zkrátka když mě někdo líbá na krk neumím se bránit. Najednou, jako když utne, Mikio přestal.Toužebně jsem ho prosil, aby pokračoval, ale on se jen zamračil.
„Co jste si psali s Yuutou?“ zeptal se.
„Celkem nic.“ Odpověděl jsem a pohledem jsem ho poprosil, aby se vrátil zpět k naší milostné hře, ale ukázalo se, že to nemá vůbec v úmyslu.
„Hm tak jo.“ Řekl, poté mě odstrčil, lehl si na kraj postele a rozhodl se, že bude spát.
„To děláš schválně?“ křikl jsem, ale Mikio neodpovídal. „Chceš mě takhle snad potrestat za to, že sis vymyslel nějako ptákovinu o podvádění?“ Opět bez odpovědi. Byl jsem nepříčetný. Vydal jsem se do koupelny a dal jsem si sprchu. Nevím jak jsem v ní byl dlouho, každopádně těsně před tím, než jsem z ní vylezl, jsem uslyšel bouchnutí dveří. Otevřel jsem dveře do pokoje a zjistil jsem že postel je prázdná, dveře dokořán a Mikiovo věci pryč. Přiběhl jsem k oknu, ale Mikia už jsem nezahlédl. Pak jsem zjistil, že počítač je zapnutý. Podíval jsem se na obrazovku a uviděl jsem důvod Mikiova rychlého odchodu.
ICQ bylo zapnuté, okno s Yuutovo zprávami otevřeno a jelikož jsem měl zapnutou historii, Mikio si mohl klidně přečíst vše, co jsme si ten večer psali. Ale Mikia si nepřečetl vše, přečetl si jen jednu větu, kterou mi Yuuto napsal.
„Riku, nechceš někdy zajít pokecat třeba do Pizzérky?“ stálo tam.
„Bože.“ Rouhal jsem se až přespříliš nahlas. Mikio byl v žárlení opravdu jednička. Vedle počítače jsem pak našel ještě lístek psaný Mikiem vlastnoručně.

„Až budeš chtít se mnou mluvit upřímně, tak se ozvi!“

„To snad nemyslí vážně?“ rozčiloval jsem se. „Takže chce teda válku, jo? Nevadí můj problém to není, ale až zase bude chtít zpátky, tak má smůlu.“ Krátký dopis jsem hodil do koše a počítač jsem vypnul. Kupodivu jsem ten večer usnul klidněji než vždycky.

Ráno jsem vstal opět pozdě, tentokrát však plný energie. Nevěděl jsem čím to bylo, možná tím, že jsem neoficiálně volný. Okamžitě jsem volal své nejlepší kamarádce Emi, abych jí tu novinu sdělil.
„Haló?“ ozvalo se ospale v telefonu.
„Emi? Jsi to ty?“ ptal jsem se zmateně, neboť jsem její hlas nepoznával.
„Jo jasně, co potřebuješ.“
„Hádej co se stalo!“ řekl jsem vesele. Emi zřejmě nebyla zrovna dvakrát plna energie, ale byla to nejlepší kamarádka, nikdy by mě neodmítla.
„No to nevim, povídej.“ Pobídla mě a tak jsem jí všechno řekl. Celé Mikiovo žárlivé chování jsem jí dopodrobna popsal a nakonec jsem jí řekl, jak se mi hrabal v počítači a hloupě tam našel zprávu, kterou mi Yuuta poslal zhruba před týdnem a nenašel si tu zápornou odpověď, kterou jsem mu na to odepsal. Emi propukla v ohromivý smích, až jsem musel dát sluchátko telefonu daleko od ucha.
„Bože, to je blbec.“ Smála se hlasitě, až mě donutila smát se sní. „Jestli chceš tak se dneska stavim a můžeme o tom pokecat.“navrhla mi a já s chutí přijal. To jak novinu přijala mi ohromě zvedlo náladu a tak jsem měl den hned o něco hezčí.

Emi přišla kolem třetí hodiny. Hned jak vešla do dveří přivítal mě její upřímný úsměv. V tu samou chvíli se ozval známí zvuk, který mi opět oznamoval, že mám na ICQ nepřečtenou zprávu. Přivítal jsem svou nejlepší přítelkyni a usedl jsem k počítači, abych zjistil kdo mi co chce. Nepsal mi nikdo jiný než Toru. Začal jsem jásat radostí a hned jsem Emi Tora popsal, protože ona ho ještě vůbec neznala.
„Ale ty s Mikiou ještě chodíš ne?“ zeptala se opatrně.
„No vlastně jo.“ Odpověděl jsem. Mikio mi vlastně oficiálně neřekl sbohem, jenom mi napsal že nejsem k němu upřímný.
„Neměl by sis nic začínat s nikym jinym, dokud tohle nevyřešíš.“ Pokárala mě. Chtěl jsem jakkoliv oponovat, ale měla pravdu. Já už s ním o dalším vztahu, ale tenhle ještě není ukončený. Původně jsem chtěl Torovi napsat, že jsem se s Mikiou rozešel, ale Emi mě utvrdila v tom, že je na to ještě příliš brzy.

Kolem sedmé hodiny večer se ozval domovní zvonek. Vykoukl jsem z okna a u zahradních vrátek jsem zahlédl Mikia.
„Tak já už radši půjdu.“ Řekla Emi a potichu se vytratila druhými dveřmi. V tomhle ohledu byla opravdu nejlepší. Šel jsem k vrátkům a aniž bych otevřel, uvítal jsem Mikia falešným úsměvem.
„Promiň.“ Řekl potichu Mikio. “máš to marný.“pomyslel jsem si.
„Víš, žárlil jsem, omlouvám jsem za tu scénu, pochop, že tě miluju.“ Pokračoval. „Bože, taková sladká slůvka si snad ani nezasloužím, ale má smůlu. Žádná lítost.“
„Víš, Mikio, tenhle náš vztah už nemá budoucnost.“ Řekl jsem. Mikio bohužel pochopil. Proč bohužel? Reagoval na to totiž tak, jak bych od něj nikdy nečekal – začal brečet. Z očí po tvářích mu tekly slzy jako hrachy a najednou jsem pocítil lítost. „Ne, ne, ne!“křičel jsem v duchu a potom jsem se otočil.
„Takže tohle má být konec?“ volal za mnou Mikio. „Ano, to je konec, Mikio“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neodpověděl. Jen jsem zašel zpět domů a sledoval, jak se Mikio obrací na cestu domů. To byl konec našeho vztahu a to všechno proto, že jsem se asi zamiloval do někoho jiného – do Tora.

„Tak jsem oficiálně volnej.“ Volal jsem do telefonu Emi.
„Super, bude nějaká oslava?“ odpovídala stejně nadšeně. Nechápal jsem, jak nás může rozhod takhle bavit, ale už jsme byli prostě takový. Emi byla opravdu kamarádka do nepohody a byl jsem moc rád, že ji znám. Na společném kroužku jsem mluvili snad ovšem co se týkalo Mikia a našeho rozchodu. Během dne mi přišlo několik zpráv od Tora, na které jsem velice rád odpovídal. Emi mi koukala přes rameno a četla si zprávy, které jsem psal. Rozplývala se nad tím, jak umí být kluci k sobě romantičtí i když jsou jen přátelé. Po několika zprávách jsem totiž usoudil, že s Torem víc než přátelé nebudeme, neboť on svého kluka miluje až moc. Alespoň jsem se to domníval. A jelikož Emi znala chlapce, který měl také svou přítelkyni a tudíž s ním nemohla nic mít, oba jsme si vyprávěli příběhy na téma : “Co by, kdyby?“.
V naší konverzaci jsme se hlavně ubírali tématikou, jak našim idolům vyznat lásku, abychom neodešli se zápornou odpovědí nebo dokonce výsměchem.
„Prostě k němu přijď a řekni mu.“ Navrhl jsem Emi. Ta se jen ale zasmála.
„Ty bys to takhle udělal?“ zeptala se. Měla pravdu, neudělal. Toru o mých citech nic nevěděl, zřejmě si myslel, že ho cítím pouze jako dobrého přítele, ale v tom případě se pletl.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal jsem se zoufale. Oba jsme pokrčili rameny.
„Asi hold budeme muset počkat, až budou oba sami a pak to možná zkusit.“ Uzavřela to Emi.
„Ale jak dlouho to bude? Může to být měsíce nebo i roky.“ Zazoufal jsem opět.
„Víš co se říká v tý připitomělí reklamě? Když ho miluješ není co řešit…nebo tak nějak.“ Zasmála se Emi. Zasmál jsem se sní, protože měla pravdu. Bylo mi jedno jestli budu muset čekat den, měsíc nebo rok, ale jednou se dočkám a pak budu s Torou (jak se tak dramaticky říká) i kdyby to mělo být to poslední co udělám. Ten večer jsem si poprvé uvědomil, jak moc Toru miluji.

---