Říkej mi miláčku - 2. část

Konec pravdivého příběhu. Snad mi uvěříte, že ani jedna část z něj není přimyšlená nebo při fantazírovaná, ale je to skutečně tak. Tak doufám, že se vám to alespoň trochu líbí.

Bylo to už týden co jsem se s Mikiem rozešel a týden co jsem si uvědomil, co všechno k Torovi cítím. Nikdy bych nevěřil jak může být čekání bolestivé. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že pro Toru jsem jenom kamarád s velkým “K“ ale nikdy nebudu nic víc. Emi mě pořád utěšovala, neboť si myslela, že to není pravda, ale já jí to nevěřil. Až do jednoho odpoledne. Zrovna nastal víkend a tak jsme se domluvili s Torou, že někam půjdeme. Tentokrát jsem jel já za ním. Cesta mi trvala asi hodinu, ale vůbec mi to nevadilo, protože jakmile jsme dorazil přivítal mě Torův milý úsměv. Procházeli jsme se po městě, kde bylo sice rušno, ale s Torem jsem se cítil, jako by okolní svět neexistoval. Vysel jsem na něm očima, sledoval každý jeho pohyb a pilně jsem poslouchal každé jeho slovo. Několikrát jsem dostal chuť mu všechno vyklopit, ale bolestivá pravda mě vždy zastavila.
A pak, když jsme se loučili, jsem docílil alespoň něčeho dobrého. Rozloučili jsme se obětím. Tak pevným a příjemným, že jsem měl chuť Toru objímat celou věčnost. Zvedl jsem k němu oči a v duchu jsem doufal, že mě možná i políbí, to jsem ale očekával příliš.
„Tak ahoj, ty moje TL.“ Rozloučil se, když jsem nasedal do vlaku.
„Tak zase příště.“ Rozloučil jsem se také a odjel jsem. Co to bylo TL jsem v tu chvíli neřešil, protože jsem byl ještě rozhozený z toho obětí. Možná se to nezdá, ale pro mě to tenkrát znamenalo hodně i když to bylo pouhé obětí. Domů jsem odjel šťastný a hned jsem všechno povyprávěl své nejlepší kamarádce. Emi byla nadšená stejně jako já, ale hned se zeptala, co to je TL. Rozhodl jsem se teda na to zeptat Tora, až přijde na ICQ.
Čekat jsem dlouho nemusel, objevil se totiž pár minut po mém příchodu. Pozdravili jsme se a pak jsem mu hned napsal.
„Toru, co to znamená to TL?“ zeptal jsem se. Chvilku mu trvalo než odepsal.
„No, nechci, aby sis o mě myslel něco špatného.“ Odpověděl vyhýbavě.
„Neboj, to bych si o tobě nikdy nemyslel Toru, ale je to tvoje věc, až mi to budeš chtít říct tak mi to řekneš. Jen jsem chtěl vědět, že to není nic zlého namířeného na mou osobu.“
„Není...nic zlého a nic proti tobě.“ujišťoval mne. „Je to něco zlého pro mě.“
„Jak to?“ podivoval jsem se. Označil tak mě, tak proč by to mělo být zlé pro něj.
„No dobrá tedy…TL = Tajná láska.“ Napsal. „Cože?!!“ křičel jsem v duchu, „Takže já jsem jeho tajná láska? Jupí!“
„Omlouvám se.“ Napsal ještě.
„Toru, za co se omlouváš?“ ptal jsem se. Neviděl jsem na tom nic špatného.
„Já nevím co mám dělat.“ Psal zmateně. „Cítím něco...něco silnějšího, co nemůžu definovat...mam to za jménem Hikari, kterýho miluju a nemůžu se do ničeho pouštět...jenže s tebou je mi děsně moc dobře...sem vůl.“ Byl asi v dost nepříjemné situaci, „Tak teď už jenom trošku ustoupit.“ Usmál jsem se ďábelsky v duchu, bylo krásné jak se karty obrátili. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem řešil s Emi, jak mu vyznat své pocity a tenkrát mi to přišlo ohromě obtížné, ale nyní jakoby to byla nejlehčí věc co znám.
„Toru, to je v pořádku. Je ti se mnou dobře, já jsem strašně strašně strašně rád, že ti je se mnou dobře a jsem strašně rád, že se vídáme a objímáme se a podobně....strašně bych v tom chtěl pokračovat, ať to stojí co to stojí...víš jak si pro mě důležitý? Jsi zamilovaný do Hikariho chápu to, respektuji to a do ničeho ti zasahovat nebudu....jedno ti jenom řeknu....cokoliv budeš ode mě potřebovat nebo poradit, podržet když je nejhůř nebo podobně....já mám náruč otevřenou! Jseš člověk kterej je pro mě šíleně důležitej!“ odpověděl jsem.
„Prosím přijeď.“ Požádal mě písemně.
„Cože, hned teď?“ děsil jsem se.
„Ano, chci tě vidět, musím tě vidět. Cítím se mizerně a teď někoho potřebuju.“
„Máš přece Hikariho.“ Bránil jsem se.
„Ten tu teď není, prosím přijeď.“ Žadonil neustále dokola.
Sice už bylo pozdě večer, ale oblékl jsem se a vydal jsem se na vlak. „Zešílel jsem snad?“ ptal jsem se sám sebe v duchu., ale pravda to nebyla, byl jsem jen zamilovaný.
Na nádraží jsem dorazil unavený až kolem deváté hodiny, ale Toru mi náladu opět zvednul. Přivítal mě vroucným obětím a okamžitě jsme se vydali k němu domů. Bylo vidět, jak je mu mizerně, miloval dva chlapce, ale jednoho víc. Otázkou zůstávalo kterého? Celou cestu bylo ticho. Nebylo to ale to trapné ticho, kdy si dva nemají co říct, ale ticho, kdy jsme si rozuměli beze slov. Věděl jsem, že mu je mizerně, ale slova by to nezpravila. Když jsme došli k němu sedl jsem si na měkkou pohovku a Toru usedl vedle mě.
„Víš, Riku, mám strach.“ Pošeptal.
„A z čeho, Toru?“ zeptal jsem se stejně potichu a hleděl jsem mu do velkých modrých očí.
„Mám strach, že tě miluji víc než Hikariho.“ Řekl a přiblížil se ke mně.
„Já mám zase strach, že si tu dnes nebudeme jen povídat.“ Usmál jsem se šibalsky.
„Tak se zdá, že se oba bojíme oprávněně.“ Odvětil a políbil mne. Líbali jsme se dlouho a sladce a já se najednou cítil jako v sedmém nebi. To co jsem si celou dobu přál a myslel jsem si, že je marné, se splnilo. Pomalu jsem začal Tora vysvlékat a on mě s mírně zrudlými tvářemi následoval. Když jsem mu sundal košili, začal jsem ho hladit na hrudi a zádech a on se nechával vést mým tempem. Po delší době jsme se od sebe odtrhli a svlékl jsme se úplně. Toru mě objal jednou rukou a druhou zajel do mého rozkroku. Sladce jsem zakňučel a když mě Toru začal líbat na krku, měl jsem pocit, že se mu v náručí rozplynu rozkoší. Nakonec jsme se sami sebe nemohly nabažit a tak jsem se milovali celou noc, aniž by jsme na okamžik přestali. Musel jsme ho pochválit, neboť Toru byl v porovnání s Mikiem úžasný milenec. Zůstal jsem u něj do brzkého rána a poté jsem odjel zpět domů a s velkým uspokojeným úsměvem jsem si začal připravovat věci do školy.

Byla velká přestávka a tak jsem seděl na školní zahradě a jedl svačinu.
„Ahoj!“ volal na mě z dálky dívčí hlas. Otočil jsem se a uviděl jsem Emi jak ke mně šťastně běží. Přivítal jsem ji stejně vesele jako ona mne.
„Tak co? Něco nového?“ zeptala se. Ze samého štěstí jsem úplně zapomněl, že jsem jí to ještě neřekl. Vyprávěl jsem jí tedy vše co se o víkendu stalo. Emi byla tak skvělá, že jsem ji mohl zavést do nejmenších detailů. V tomhle byla výjimečná, protože neodsuzovala mou orientaci, mohl jsem s ní mluvit prakticky o všem. A ona vždy radostně naslouchala.
„A nejlepší je,“ zakončil jsem své vyprávění. „Že naše třída má jet tento týden do divadla kousek od místa, kde bydlí.“ Zajásal jsem.
„Tak to je super. Moc to vám dvěma přeju.“ Řekla Emi. V tu chvíli mi ji bylo trochu líto. Chlapec, kterého chtěla ona získat se oni totiž nijak zvlášť nezajímal a chtěl jsem ji nějak poradit, ale nevěděl jsem jak a jelikož ona sama na toto téma nezaváděla řeč, zdálo se jako by jí to vůbec netrápilo, ale já věděl, že jí to užírá zevnitř, jen mi nechce kazit dobrou náladu sebe-litováním. Rozhodl jsem se jí na její tajnou lásku raději neptat a tak jsme si zbytek přestávky užili ve stejně dobré náladě.

Nastal den D. Byl to den, kdy naše třída jela do divadla do města, kde bydlel také můj miláček. Moc jsem se těšil, až ho během rozchodu uvidím. Domluvil jsem se s ním na druhou hodinu, až skončíme v divadle a tak když nudná hodina a půl nezajímavého představení skončila, rozeběhl jsem se na náměstí, kde jsme se měli setkat. Ale pak jsem to uviděl. Jeho oči na Torově tváři, jeho ruka v Torově ruce, jeho rty přejížděli Torovu kůži, to bylo víc, než jsem mohl vydržet. Stál jsem tam a hleděl jsem na zamilovanou dvojici – Toru a Hikari. Jako bych se najednou nemohl hnout, jsem tam stál a sledoval je. Po chvíli si mě Toru také všiml. Polibkem se s Hikarim rozloučil a přišel ke mně.
„Omlouvám se.“ Řekl místo běžného pozdravu. Chvíli jsem nemohl najít slova, kterými bych ho přivítal já, a tak jsem ho jen nevěřícně sledoval.
„Myslel jsem…myslel jsem, že už si to s ním skončil.“ Vykoktal jsem ze sebe. Toru jen smutně zavrtěl hlavou.
„Víš, Riku, je to těžší než se zdá. Ale slibuju, co nejdřív to půjde s ním skončím a pak budu jen tvůj.“ Chlácholil mě lživě. Věděl jsem, že to neudělá. Na to Hikariho příliš miloval.
„A on to ví?“ zeptal jsem se. Toru jen zakroutil hlavou, čímž mě ujistil, že to co se mezi mnou a ním stalo Hikari neví.
„Víš, Toru, tuším asi správně, že Hikariho miluješ. Zřejmě hodně a tak, chtěl jsem jen říct, nemusíš se s ním rozcházet. Mě stačí když budeme přátelé. Kdykoliv budeš něco potřebovat, tak jsem tu pro tebe, ale jestli ho miluješ tak ti do toho nechci zasahovat. Cítil bych se kvůli tomu hrozně, takže budeme radši přátelé, co říkáš?“ vysypal jsem ze sebe. Všechna radost, kterou jsem celé dny cítil, ze mě najednou vyprchala a všechny mé sny se rozpadly. Přátelé. Slovo, které jsem měl v obrovské neoblibě. Toru mě chytil za ruce.
„Díky ti za tvé pochopení, ale já nechci zůstat jen u přátelství. Slibuju, že to s Hikarim vyřeším co nejdřív.“ Slíbil mi a tak už jsem se rozhodl nechat toto téma plavat. Nemělo smysl vyvracet Torovi jeho názory, protože ať bych řekl cokoliv, pořád by si stál za svým. Kolem čtvrté hodiny jsme oficiálně odjížděli se školou zpět. Toru mě z restaurace, kde jsme byli na dobrém jídle, doprovodil skoro až k autobusu. Nechtěl jsem, aby moji spolužáci jakkoliv reagovali na to, že jsem byl s chlapcem, i kdybychom měli být skutečně jen přátelé. V tomhle ohledu byli žáci mojí třídy velice netolerantní. Objali jsme se, ale žádné polibky. Docela mě to mrzelo a tak jsem Tora alespoň jemně políbil na tvář a pak už jsem odběhl k autobusu.

„Musíme s tim něco udělat.“ Řekla Emi. „Víš přece, že on se s Hikarim sám nerozejde.“ Řešili jsme to už celý den. Jestli se Toru rozejde s Hikarim, nebo ho bude semnou podvádět. A nebo jestli se s Hikarim nerozejde a mě pustí k vodě. Bylo zde spousty nedořešených otázek a já už měl dost toho, jak jsem nevěděl na čem jsem. Rozhodl jsem se tedy, se odpoledne vydat za Torou, abych si vše ujasnil.
Nasedl jsem do nepohodlného vlaku a vydal se na hodinovou cestu. Naštěstí jsem si pamatoval, kde Toru bydlí a tak nebyl pro mě žádný problém, k němu dojít. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem zazvonil a po chvíli čekání jsem zaslechl kroky mířící ke dveřím.
„Co ještě?“ ozvalo se nevrle za dveřmi. Chvíli jsme váhal, jestli nemám rychle utéct, ale byla to bláhovost a tak jsem jen stál a čekal. Dveře se otevřeli a objevil se v nich můj milovaná Toru. Zřejmě se zrovna sprchoval, protože měl ještě mokré vlasy. Jakmile mě uviděl, překvapeně vykulil oči.
„Co tady..?“ koktal ze sebe.
„Máš čas?“ zeptal jsem se, aniž bych ho nechal doříct větu.
„Jasně, pojď dál.“ Pozval mne a tak jsem zamířil do obýváku zatímco on si dosušil vlasy a odnesl ručník do koupelny.
„Co potřebuješ?“ zeptal se mě, když opět přišel a usedl vedle mě na pohovku. Chytl jsem ho za ruce.
„Chci mít konečně ve všem jasno.“ Řekl jsem. Toru se ke mně otočil a probodl mě svýma modrýma očima skrz na skrz.
„A co bys chtěl slyšet?“ zeptal se, jakoby nevěděl, o čem mluvím a to mě velice rozčílilo.
„Chci slyšet, že už jsi s Hikarim skončil. Chci slyšet, že už se o tebe nemusím dělit. Chci slyšet, že miluješ jen mne a chceš být semnou napořád.“ Křičel jsem. Hodinu připravované rozhovory, které jsem skládal v hlavě ve vlaku se rázem vytratili a já Torovi řekl, co jsem skutečně cítil. Už jsem nechtěl být ten hodný co neustále ustupuje.
„To je mi najednou ale sobectví. Neříkal jsi, že můžeme být jen přátelé?“ Dostal mě. Na tom náměstí jsem mu toho tolik nalhal, jen proto, aby byl spokojený, aby nebyl smutný. Zavřel oči, pustil mi ruce a zvedl se.
„Dnes jsem se s Hikarim rozešel.“ Řekl. „COŽE?!“ křičel jsem v duchu. Ze vzteku, který jsem celou dobu cítil, se rázem stalo obrovské štěstí a radost ze mě přímo zářila. Toru se na mě otočil, vyzývavě mrkl a zašel do nějakých dveří. Chvilku jsem seděl a přemýšlel. „To se mi snad všechno jenom zdá. Je to nádherný sen, a já se nechci probudit.“ Volal jsem v duchu. Pak jsem se zvedl, sundal jsem si mikinu a pomalu jsem Tora následoval. Vešel jsem do místnosti plné nádherné vůně. Byla tam tma a neviděl jsem si ani na špičky nohou. Zavřel jsem za sebou těžké dřevěné dveře a snažil jsem se rozeznat cokoliv v místnosti.
„Toru?“ zavolal jsem do tmy. Ticho. Žádná odpověď. Když tu mě najednou někdo chytl ze zadu. Pevné sevření dvou silných paží se rozhodlo mě zadržet tam, kde jsem. Na odhaleném krku jsem ucítil něčí rty. Rozplýval jsem se.
„Toru.“ Zašeptal jsem rozkoší a nechal jsem si jeho rukama svléknout tričko a hladit po hrudi. Nehýbal jsem se – nemusel jsem. Toru si mě vzal do náruče a dál mne líbal na krku. Nesl mne kousek po pokoji a pak mě položil na něco měkkého – na postel. Nic jsem ve tmě neviděl, ani Torovu tvář, ale to mi nevadilo, nemusel jsem ho vidět, hlavně že jsem ho cítil. Jeho obratné ruce mi po tmě rozepnuly kalhoty a vysvlékly mne do naha. A pak jsem ucítil Torovu přítomnost přímo ve mně. Celým tělem mi projela obrovská bolest, ale rázem jako by ustala. To co pro mě bylo bolestivé se stalo příjemné a do těla se mi dostávala další vlna rozkoše. „Toru.“ Volal jsem slastí a nemohl jsem se té krásy nasytit. Můj milenec si mě přitáhl k sobě a zvýšil tempo. Kdyby mi nezacpal ústa svým vlastním jazykem, asi bych nezůstal dlouho potichu a on to věděl. Líbal mě dlouho, až do konce. Poté jsme oba spadli zpět na postel a v obětí jsme společně usnuli vyčerpáním.

„Tak jak jste to teda vyřešili?“ ptala se Emi zvědavě.
„Chodím s ním.“ Odpověděl jsem šťastně.
„Super.“ Jásala Emi. „A co ten jeho Hikari?“ ptala se dál.
„Pohádali se a rozešli se.“ Řekl jsem s ještě větší dávkou radosti než předtím.
„Pak že neexistuje romantika.“ Smála se Emi. „Víš co mě napadlo?“
„Nevím. Co?“ ptal jsem se zmateně. Emi občas dostávala bláznivé nápady.
„Já o vás dvou napíšu pravdivý příběh.“

---