Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAmonit
30. 04. 2007
4
2
1411
Autor
Cocopelli
Modernistická povídka o putování labyrintem – písemná maturitní zkouška z Českého jazyka Dne: 10.4.07 (mé narozeniny) Začala: 9:00 (zděšena a bezradná) Skončila: 13:15 (totálně vyšeptalá a s křečí v ruce) Rozsah: 3 listy čistopisu a 3 listy konceptu Osnova: 1. Úvod: Visí ve vzduchu 2. Amonit 3. Křída 4. Usazující se voda 5. Socha 6. Polibek 7. Závěr: Dramatická vsuvka a velké finále
“Neexistuje věc, která by nebyla jako ztracená mezi neúnavnými zrcadly. Nic se nemůže přihodit jen jednou.”
Jorge Luis Borges
Amonit
Možná jsem tu vždy visel ve vzduchu (obklopen zejména kysličníkem uhličitým), možná jsem vždy viděl sám sebe, jak - neustále v pohybu - velikou rychlostí mizící do hlubin, přeci zůstávám nehybně na svém místě.
Jsem amonit, a ačkoliv jsem byl rozptýlen, nyní se svíjím do bílé spirály, bílé a pevné. Býval jsem mořským dnem, a podobně jako na mých zavinutých druzích, i na mně ležela tíha oceánu. Jako amoniti, zkameněliny, tisíce a tisíce bílých svinutých spirálek stlačených dohromady a vyzdvižených nad mořskou hladinu, jsme si my, bratři, navzájem rovni.
Hovím si v bílém útesu, moji nejbližší (což v naší tlačenici znamená opravdu blízcí) mi říkají Uhličitánku. Oni jsou také uhličitánci, tudíž vědí, o čem mluví.
Hovíme si společně, bílí a svinutí, moře spirálek skryté v mohutném bílém útesu, ve kterém čas neexistuje.
Býval jsem dno moře, nyní mi moře ani neolizuje paty.
Hovím si v bílém útesu, moji nejbližší (což v naší tlačenici znamená opravdu blízcí) mi říkají Uhličitánku. Oni jsou také uhličitánci, tudíž vědí, o čem mluví.
Hovíme si společně, bílí a svinutí, moře spirálek skryté v mohutném bílém útesu, ve kterém čas neexistuje.
Býval jsem dno moře, nyní mi moře ani neolizuje paty.
Jsem křída, a ačkoliv jsem býval svinut, nyní tvořím hrudku ležící u tabulky. Uchopil mne snědý muž s výrazným nosem, jeho pevné tělo zavinuté do bílé tógy. Tabulka. Houba.
Počkat, houba? Tebe znám, tebe jsem vídal, dokud jsem býval s mořem zadobře.
Na tabulce je napsána rovnice, je to řada znaků, oddělena uprostřed rovnítkem, dvěma bílými čárkami, hladkými a rovnými.
Znám princip rovnice; levá strana, ačkoliv tak na první pohled nevypadá, se rovná straně pravé. Pouze ten, kdo pochopil pravidla rovnice, se dopočítá výsledku a nakonec dosáhne úplného zrcadlení na obou stranách rovnice. Já, Ca, jsem touto rovnicí, rozprostřen na tabulce. Ale dříve, než mne muž vyřeší -
"Calcium, " kývá hlavu muž, "calcium."
- houba, voda, néé!
Počkat, houba? Tebe znám, tebe jsem vídal, dokud jsem býval s mořem zadobře.
Na tabulce je napsána rovnice, je to řada znaků, oddělena uprostřed rovnítkem, dvěma bílými čárkami, hladkými a rovnými.
Znám princip rovnice; levá strana, ačkoliv tak na první pohled nevypadá, se rovná straně pravé. Pouze ten, kdo pochopil pravidla rovnice, se dopočítá výsledku a nakonec dosáhne úplného zrcadlení na obou stranách rovnice. Já, Ca, jsem touto rovnicí, rozprostřen na tabulce. Ale dříve, než mne muž vyřeší -
"Calcium, " kývá hlavu muž, "calcium."
- houba, voda, néé!
Jsem voda, rozpuštěn v kamarádce H2O, mé věčné společnici. Pozdravuj moře...
Jsem voda, a ačkoliv jsem býval hrudkou, nyní se vznáším podzemní řekou, uplývám v temnotě. Čas pro mne, Ca, neexistuje, pouze jsem měl jiná jména. Jaká je podzemní řeka? Hluboké průrvy, zpětné proudy, vzhůru vodotryskem, dolů po kamenech, spočinout v jezírkách, tůních, loužích, kapkách.
V kapkách? Kapu po kameni, po kuželu visícím od stropu. Stékám po obvodu, který se stále zužuje, až doputuji ke špičce, kde se postupně usazuji.
Neusazuji. Odlepím se a nyní padám. Na špičku. Ta se rozšiřuje - stalagmit. A kužel roste, jeden nahoře, druhý dole, až mezi špičkami není místa. Já se usazuji. Usazený si opět hovím, mramor je kolem mne, čas neexistuje. Dopadají na mne slzy vody. Z vody s neviditelným vápníkem, z vody, co je zrádně čirá, se tvoří pevný kámen, neprůhledný, neviděný, ztracený v hlubině jeskyně.
Jsem socha, a ačkoliv před chvílí... ale co! Říkám vám, jsem v tom nevinně!
Jsem socha mořské panny, bílý mramor vyhlazený do ledového lesku, jsem v muzeu, jsem dokonalá, pečlivě tvarovaná krása. Sedím na podstavci a mé prázdné veliké oči a našpulené rty svádějí návštěvníky.
Má chladná, ledová a tvrdá prsa se vytrčila vpřed, můj chladný, ledový a bílý ocas jakoby kynul davům. Vystavili mne a obdivují mne, pečlivě nastavená světla dodávají mé tuhé tváři plastičnost. Mořská panna tisíce let daleko od moře, nezměrnou temnotou daleko od rovnice, vystavena a obnažena pro každého k vidění.
Říkám si Mramůrek, mramorová bábovka, co zahřeje u srdce, až mysl pookřeje.
Přichází malá dívka, má široce vykulené oči a bezostyšně okukuje mé nahé tělo, způli rybí, způli ženské. Jen se koukej, malá Chloe, mořská panna Mramůrek tu vždy byla, vždy bude, čas pro ni nic neznamená a nesmrtelnost nosí v batohu.
Dívka se naklonila k mořské panně, skleněnkové oči s třepetajícími řasami se vpily do bílého pohledu sochy. Jedna tvář mladá a tak nesnesitelně živá, druhá tvář věčná, bílá, nečitelná a frigidní. Živé růžové rty skousne nejsitý mléčný zoubek, a pak - ó jé. V tom jediném rychlém polibku jsem přeskočil ze sochy na dívku, zrnko CaCO3 schované v polibku na růžových rtech.
Sbohem kameni, vítej živote!
Jsem voda, a ačkoliv jsem býval hrudkou, nyní se vznáším podzemní řekou, uplývám v temnotě. Čas pro mne, Ca, neexistuje, pouze jsem měl jiná jména. Jaká je podzemní řeka? Hluboké průrvy, zpětné proudy, vzhůru vodotryskem, dolů po kamenech, spočinout v jezírkách, tůních, loužích, kapkách.
V kapkách? Kapu po kameni, po kuželu visícím od stropu. Stékám po obvodu, který se stále zužuje, až doputuji ke špičce, kde se postupně usazuji.
Neusazuji. Odlepím se a nyní padám. Na špičku. Ta se rozšiřuje - stalagmit. A kužel roste, jeden nahoře, druhý dole, až mezi špičkami není místa. Já se usazuji. Usazený si opět hovím, mramor je kolem mne, čas neexistuje. Dopadají na mne slzy vody. Z vody s neviditelným vápníkem, z vody, co je zrádně čirá, se tvoří pevný kámen, neprůhledný, neviděný, ztracený v hlubině jeskyně.
Jsem socha, a ačkoliv před chvílí... ale co! Říkám vám, jsem v tom nevinně!
Jsem socha mořské panny, bílý mramor vyhlazený do ledového lesku, jsem v muzeu, jsem dokonalá, pečlivě tvarovaná krása. Sedím na podstavci a mé prázdné veliké oči a našpulené rty svádějí návštěvníky.
Má chladná, ledová a tvrdá prsa se vytrčila vpřed, můj chladný, ledový a bílý ocas jakoby kynul davům. Vystavili mne a obdivují mne, pečlivě nastavená světla dodávají mé tuhé tváři plastičnost. Mořská panna tisíce let daleko od moře, nezměrnou temnotou daleko od rovnice, vystavena a obnažena pro každého k vidění.
Říkám si Mramůrek, mramorová bábovka, co zahřeje u srdce, až mysl pookřeje.
Přichází malá dívka, má široce vykulené oči a bezostyšně okukuje mé nahé tělo, způli rybí, způli ženské. Jen se koukej, malá Chloe, mořská panna Mramůrek tu vždy byla, vždy bude, čas pro ni nic neznamená a nesmrtelnost nosí v batohu.
Dívka se naklonila k mořské panně, skleněnkové oči s třepetajícími řasami se vpily do bílého pohledu sochy. Jedna tvář mladá a tak nesnesitelně živá, druhá tvář věčná, bílá, nečitelná a frigidní. Živé růžové rty skousne nejsitý mléčný zoubek, a pak - ó jé. V tom jediném rychlém polibku jsem přeskočil ze sochy na dívku, zrnko CaCO3 schované v polibku na růžových rtech.
Sbohem kameni, vítej živote!
Jsem polibek na rtech malé Chloe, a ačkoliv mi to něco připomíná, soustředím se na vodu, co máme před sebou. Dívka stojí těsně u vodopádu, do jejích uší však v tuhle chvíli žádný hukot padající vody nedoléhá. Upřeně hledí do neustále ubíhajícího proudu, lesklého, živého, tak rychlého.
Voda je průhledná, leč příliš mnoho průhlednosti nakonec vytváří neproniknutelnou clonu.
Já, Ca, polibek visící ve vzduchu, se nyní přibližuji hladkému proudu vody, zatímco dvojník, vynořující se z hloubi vodopádu má rozevřené skleněnkové oči a našpulená, smrtelná ústa.
Křišťálově jasný odraz očí a úst vidím jenom já, smrtelným očím bude vodopád vždy neúnavně ubíhat časem, odraz unášen z dohledu. Calcium, Uhličitan, Mramůrek, CaCO3, ... (Cokoliv si vymyslím.)
Vodopád pro mne neuplývá, vodopád pro mne stojí a mírně se chvěje. Proto na jeho povrchu vidím věrný odraz očí, úst a věrný odlesk polibku na nich. V kopii se skrývá nudná nesmrtelnost. Co tedy hledám? Ústa od úst dělí několik molekul vlhkého vzduchu.
Dramatická vsuvka:
Možná jsem tu vždy visel ve vzduchu (obklopen zejména kysličníkem uhličitým), možná jsem vždy viděl sám sebe, jak - neustále v pohybu - velikou rychlostí mizící do hlubin, přeci zůstávám nehybně na svém místě.
Veliké finále:Chloe, dej mi pusu.
2 názory
tvojí fantazii bych chtěla mít:) přiznam se bez mučení, že mě by v životě nenapadlo spojit si putování labyrintem s malou molekulou Ca. a blanku očividně taky ne, což je na tom momentálně to nejdůležitější;D
Já, Ca, polibek visící ve vzduchu, se nyní přibližuji hladkému proudu vody, zatímco dvojník, vynořující se z hloubi vodopádu má rozevřené skleněnkové oči a našpulená, smrtelná ústa.
Křišťálově jasný odraz očí a úst vidím jenom já, smrtelným očím bude vodopád vždy neúnavně ubíhat časem, odraz unášen z dohledu. Calcium, Uhličitan, mramůrek, CaCO3, ... (Cokoliv si vymyslím.)
celé dílko je nádherné, poetické, zaujalo mě moc... ke geologii a chemii mám hodně blízko :-)))) TIP