Exekuce

Exekuce

Nevypadal nikterak zvláštně. Věk asi kolem čtyřiceti. Tmavé jeansy, tmavé boty, na těle koženou vestu, která mu musela být o pěkných pár čísel větší. Na tváři jste si hned povšimli jeho plnovousu, který jako by podtrhoval jeho divoký dojem z něho. V obličeji klidný výraz, až přímo meditativní….Pomalu kráčel ztichlou noční ulicí. Bylo sice parné léto, ale v těchto nočních hodinách bylo celkem příjemně. Jeho těžké boty dělaly v prachu stopy, které byly okamžitě zahlazovány větrem, co tuto noc vál. Pomalu se sunul kupředu, šlo mu to však těžce.

Zastavil se. Levou ruku měl podél těla, avšak ruka druhá mu trčela někde za jeho zády. Něco totiž svírala. Svírala nevelkou hromádku otrhaných hadrů, která se právě teď válela na jemném štěrku. Z této hromady chvílemi však probleskovala hladká, ještě časem nezvrásněná kůže. Lidská kůže. Muž měl svaly a šlachy ve své ruce napjaté k prasknutí, dokonce se mu pod kůží začaly rýsovat žíly, když zatáhl za jeden obzvláště umolousaný cár látky. Hromádka hadrů se začala hýbat. Muž její pohyb jedním svižným dobře mířeným kopancem uspíšil.

            Z klubka hadrů se vyklubal člověk. Sice špinavý, fyzicky i psychicky zničený, ale člověk. Ani ne tak dospělý člověk, jako téměř dítě. Nemohlo mu být více než 14 let. Zbytky oblečení na něm bezvládně visely.

„Tak co, tohle je příhodné místo, nemyslíš?“usmíval se muž. Chlapec se na něj jen díval svým nepřítomným pohledem. „Nemusíš na to nic říkat, stejně bych na tvůj názor nedal.“ Muž se zasmál svým klokotavým smíchem. „Člověk začne zpětně probírat svůj život, když se mu stane něco podobného, co? Tak s tím už můžeš začít. Myslím si ale, že tobě to tak dlouho trvat nebude, co?“ Opět se zasmál. „Ale ano, tohle musí být to správné místo, tohle je její revír.“

Chlapec měl ruce spoutané za zády, nohy měl však volné. Muž k němu přišel, chytl ho za zátylek a surově kopl pod kolenní klouby tak, že chlapec bolestí zakřičel a dopadl na kolena na štěrkovitou silnici. „Neboj se, už jen chvíli,“ zašeptal muž. Chlapec zuřivě dýchal, chtěl něco udělat, ale nemohl, bylo to přeci jednodušší podřídit se.

Muž si k chlapci přiklekl. „Zakousni ne do obrubníku,“ řekl muž a ukázal na obrubník chodníku. Chlapec nic. „ZAKOUSNI SE!“ Chlapec zavrtěl hlavou. Muž se bleskurychle otočil za sebe, spatřil pěkný kus kamene, sevřel ho pevně do ruky. A krátkou svižnou ránou udeřil kamenem chlapce za levé ucho. Z ucha se chlapci téměř okamžitě spustila krev. Chlapec ječel. Muž s klidem sobě vlastním prohlásil: „Teď už se asi zakousneš viď zlatíčko.“ Chlapec přikývl, shýbl hlavu a pevně se zuby zakousl do obrubníku chodníku. Stéle si však držel levé ucho, ze kterého nepřetržitě po kapkách vykapávala krev.

„Tak je to správně hochu.“ Prach z chodníku ho dusil v plicích a jeho kyselá chuť ho na jazyku pálila, jako když by rozkousl zrnko pepře. Kroky staršího muže slyšel někde za sebou. Najednou se zastavily. Chlapec zakousnutý do obrubníku čekal, jen čekal.

Muž zvedl pravou nohu a vší silou podrážkou své boty udeřil chlapce do zátylku. Zaznělo jen nechutné křupnutí. Chlapec své zuby již neměl v ústech. Byly rozsypané všude okolo. Chlapcovi v ústech, z kterých se teď řinula krev, zbyly jen kořeny zubů a pár úlomků zubní skloviny, které náraz o chodník nedokázal odštípnout. Chlapec se převalil na bok, na záda nemohl, protože by ho vytékající krev zadusila. Hlavu si položil na polštář z krve, který se stačil na chodníku zatím utvořit.

Muž si trochu té rudé tekutiny nabral do dlaní a opláchl si s ní obličej, jako když si člověk za parných letních dní svlažuje tvář ve vodní fontáně. Labužnicky při tom přivřel oči. Zbytek krve si setřel do své kožené vesty, která se mu teď pod jeho dlaněmi prapodivně vyboulila na prsou. Chlapec si toho všiml, ale bylo mu to jedno. Měl jiné starosti…

„Neboj se, už jen chviličku,“ řekl muž a pohladil chlapce po krví slepených vlasech. Vzal chlapce za rameno a převrátil ho na záda. „Teď se mi hezky dívej přímo na můj prst,“ řekl a přibližoval se pravým ukazovákem k chlapcovu levému oku. Chlapec se snažil vleže sunout dozadu, nohy však podklouzávaly. Poprvé za celou dobu otevřel ústa a snažil se promluvit. Kvůli absenci zubů to měl ztížené, ale přeci jenom se mezi tím šišláním dala rozpoznat slova: „Néé. Proč? …Proč to děláš… Proč?...PROČ TATI?

Mužův úsměv, do té doby zdobící jeho tvář zmizel. „Dívej se mi na prst,“ řekl otec prostě. Chlapec chtěl ještě otevřít ústa, už to však nestihl.

Otec mu prst prudce zabořil prst do levého oka. Jen to slabě puklo. Z oka se mu vyhrnula nažloutlá tekutina, která páchla po zkažených vejcích. Chlapec ječel, nepředstavitelně ječel, válel se na zemi bolestech a křečích. Otec si prst, na kterém ulpívalo ještě trochu chlapcova očního moku olízl. „Máš ho dobré,“ usmál se. Stoupl si. Postavil se do pozoru a s vznešeným vážným výrazem ve vzduchu svýma rukama vykresloval písmeno J – dirigoval. Otec dirigoval chlapcův bolestný jekot. Očividně si vychutnával každý okamžik.

Muž si obkročmo sedl na chlapcovo břicho a zašátral ve své vestě. Vytáhl velké kladivo a kovový klín. Chlapec se svým jedním okem na otce podíval, aby zjistil, co třímá v rukách. Otec jeho pohled zachytil:“Docházejí ti dobré nápady, viď hochu.“

Ostrý kovový klín přiložil chlapci někam pod ohryzek. „Víš chlapče doufám, že mě za toto všechno nebudeš nenávidět,“ prohodil muž běžným konverzačním tónem a upevňoval si kladivo na násadu tak, že její spodní stranou udeřil několikrát do země. Chlapec na něj nedůvěřivě upíral své zbývající oko. Ale už se nesnažil nějak vzpírat, něco nepopsatelného ho uklidňovalo. Cítil v duši takový klid jako nikdy. „Víš,“ spustil zase otec, „nedělám to pro sebe.“ Muž se zhluboka nadechl. „Dělám to pro NÍ,“ otec hodil hlavou někam za sebe do tmy.

Muž napřáhl kladivo nad hlavu a klín tlačil chlapcovi na krk čím dál tím těsněji. Chlapec se zadíval do tmy, kam jeho otec ukazoval hlavou. Něco se v té tmě rýsovalo. Postupovalo to směrem k nim. Mělo to nesmyslné, křivé obrysy. Sunulo se to velmi pomalu. Nelidský chrapot se linul vzduchem. Konečně to přišlo pod jednu z pouličních lamp. Chlapec chtěl vykřiknout, ale plíce mu to nedovolily. Stvoření mělo jakousi našedlou šupinatou kůži, na četných místech mělo obrovské hnisavé boláky. Celá kůže jako by bublala. Odporný pach, co zrůda přinášela s sebou byla schopná snad i slabší jedince omráčit. Stvoření ani tak nešlo, ale jako by se vznášelo pár centimetrů nad zemí. Nemělo oči ani ruce. Jen obrovskou díru v hlavě, která měla zřejmě sloužit jako ústa a křivé tenké nohy srostlé nad koleny.

Muž stále držel nad sebou napřažené kladivo. Chlapec se znovu uklidnil. Byl uvolněný. Nic ho teď nemohlo rozházet. Zaklonil se dozadu. Přidržel si hlavu k chodníku a druhou rukou si přidržel své roztrhané triko, aby odhalil svůj bledý krk a nechal ho napospas mohutnému klínu, co držel otec v ruce. Pravým zdravým okem se na svého otce zadíval…

Podivný tvor přišel asi na vzdálenost tří metrů od chlapce a jeho otce. Zastavil se tam.

          Otec pohlédl za sebe, pak na svého syna s našponovaným krkem. „Děkuji. Miluju tě, synku.“ Kladivo dopadlo…..