O příslovích

O příslovích… Na každého z nás ve světě číhá spousta netušených věcí – někdy překvapení libá či naopak jeden trapas za druhým, jako na běžícím pásu. Někdy si to s vámi chce vypořádat váš nepřítel, jindy se stanete zajatci prostě jen špatného počasí. Při dnešních různicích v televizních předpovědích nic divného. Podcenila jsem „rosničku na Nově“ a stala jsem se kořistí přísloví. Ta jsou také všude… O příslovích… N jsem coby správná neteř navštívila svého mileného strýce. Nedávno se v rodinného domku přestěhoval do desetipodlažního činžovního domu a nepřestává tvrdit, že je to nejlepší věc jeho života, kterou kdy učinil. O překvapení žádná nouze. Možná i proto jsem k němu jela s napjatým očekáváním… V obýváku má strejda počítač, k němuž jsem se hned usadila, sotvaže můj příbuzný odešel nakoupit prý cosi na zub. Koukám z okna, za sklem prostor nikoho, jen kubíky a tuny vzduchu, občas prolétl v uctivé vzdálenosti holub… Plně soustředěna píšu svůj nejnovější fejeton, když najednou spatřím za okenní tabulí hlavu. Měla placatou hnědou čepici a krk. Ano, byla to lidská hlava. Neskrývám, že jsem se lekla, překvapení tohoto rázu v desátém patře zrovna nemiluji, zvláště nemám-li kolem sebou zdatnou mužskou ochranku. Hlava se však příjemně usmívala a stoupala. Vzápětí se objevilo i tělo. Tělo oblečené do montérek. „Kam cestujete?“, otázala jsem se pootevřeným oknem. „Do nebe, do nebe“, s laskavým úsměvem odvětil neznámý a znělo to tak přesvědčivě, že to snad nemusel ani dvakrát opakovat. „???“ Zřejmě viděl mé rozpaky ( v tu chvíli jsem se přestala bát ), neboť dodal: „Stojím na lávce!“ Představila jsem si mostek přes potok, co teče přes Třebůvku v Mezihoří (ne ten, co ho vzala loňská červencová povodeň) a stále demonstruji svoji nechápavost. „Ovládá se klikou, slečno. A já mám taky kliku, že se ještě neprolomila!“ Dokořán jsem otevřela okno, abych prohlédla… Lana visela odkudsi ze střechy. „Opravuji spáry toho proklatýho baráku, do něhož zvenčí teče. Lidi nadávaj…“ Nevěděla jsem si rady, jak skrýt sympatie k tomu odvážlivci. „Co kdybych mu něco nabídla?“, ptala jsem se sama sebe a hned si odpovídám: „Alkohol by mu nejspíš pomohl k zemi, škoda ho, bramborové lupínky by mu nejspíš vzal vítr (co se právě zvedal)“ Nakonec jsem se rozhodla pro normálního Turka. Bez turbanu pochopitelně. Kávu jsem vždy uměla vařit. Kdyby se nebály masy promluvit… Když srkal černou kávu, byl to vzácný pohled se zvláštním půvabem. Ale což – někdo má za oknem kytky, já momentálně pohlednýho chlapa (ve strejdově kvartýru), kterého nalévám kafem… Dopil, usmál se, vrátil s díky hrneček, řekl, že to máa u něj. „Zřejmě to bude poctivý člověk“, pomyslela jsem si v duchu. V tu chvíli se právě vítr opřel do pracovní plošinky natolik silně, že usoudil, že toho nejspíš pro dnešek nechá. Přece se nenechá zabít při práci! „Práce kvapná málo platná!“ „Slečinko, tak já mizím, snad se ještě někdy uvidíme. A zůstávám dlužníkem..!“ A začal klesat. Zmizel navždy. Ještě dlouho po jeho zmizení jsem cítila mezi lopatkami hřejivé šimrání, jaké pocítíte vždy, když poznáte něco zdánlivě nepochopitelného, co přesahuje svou podstatou věci slovy nesdělitelné. Věci mezi nebem a zemí… Že nerozumíte? Vždyť říkali už slavnější osobnosti: „Člověk musí za něčím bláznit, i kdyby to bylo cokoliv“ (Němcová) . „Je lepší se opotřebovat, než zrezivět“ (Rowlandová) „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ (České přísloví). Já dodávám:z vlastního poznání: „Radost můžete nejlíp čerpat ze svého počínání.“ „Sebemenší dobrý skutek vás činí více člověkem..“ (P.Langová) .Já ho mám za sebou. A cítím se skvěle...Vždyť se přece říká: V zdravém těle zdravý duch. A co vy? Dokážete jednou udělat prostě jen tak cokoliv…Třeba pro nic za nic? (pelan) 070398

---