Povodeň - kapitola Bude pršet!

            BUDE PRŠET!

            „Na zdraví,“ odpověděla se skleničkou v pozvednuté ruce s hlasem vyděšením ještě mírně rozechvělým. „Ale stejně jsi idiot, nemysli si,“ dodala nadsazeně.
            Jaromír byl starý známý vtipálek, proslul zejména svými šprýmy s falešným kravským ohonem a prasečíma očima. To by jeden neřekl, že by předseda místní JZD ještě vůbec mohl mít během pracovní doby čas na vymýšlení všelijakých legrácek. Vždycky si však čas udělal, měl-li svou obvyklou výbornou náladu a vždycky někoho nachytal. Jednou, někdy v březnu, si od kamaráda v hospodě vypůjčil věrnou kopii prasečích očí, které pak uložil do ozdobné krabičky na šperky. V pondělí pak přišel do práce, nasadiv velmi vážný a zamilovaný výraz. Posadil se na Annin stůl a z aktovky vytáhl krabičku, již položil přímo před překvapenou Annu. Ta, celá bez sebe, položila obě ruce na krabičku a pomalu, napjatě ji otevírala, chvílemi těkajíc očima mezi krabičkou a Jaromírem. Jakmile zvednuté víko odhalilo skrývané překvapení, uviděla, čím jí chtěl Jaromír udělat radost. Vyděšeně vyskočila ze židle, jako správná ženská pořádně zaječela a do konce směny s Jaromírem nepromluvila. I takové chvilky si ti dva občas dopřávali.
            Dopil svou zlatou whisky, postavil se k otevřenému oknu a zamyšleně pozoroval oblohu.
            „Konečně aspoň mraky!“, odsekl po chvíli téměř úlevně.
            Zdeňka položila poloprázdnou skleničku na Jaromírův pracovní stůl, načež se odešla podívat za Jaromírem k oknu, přesvědčit se o té nepravděpodobně pravděpodobné skutečnosti.
            „Opravdu!“, vyhrkla nadšeně při pohledu na první bělavé obláčky plující si po světle modré obloze.
            Zdeňku v tu chvíli přepadl jakýsi hřejivý pocit radosti. Intuice jí říkala, že se snad konečně brzy dočká deště, vody, vlhkého a čistého ovzduší. Podmínky, s nimiž takovou  dobu všichni válčili, už vážně velmi odvážně balancovaly na hranici snesitelnosti. Jako by se snad počasí rozhodlo vystavit všechny a všechno své vlastní zkoušce odolnosti.
            „Počkej, zapnu rádio, třeba se něco dozvíme,“ napadlo Jaromíra po chvilce strávené u okna.
            Odkráčel ke svému stolu, na jehož pravé straně pracovní plochy stál vypnutý radiopřijímač Tesla. Zaujatě se chvíli snažil nasměrovat anténu a manipulovat s ovládacími kolečky. Rádio obrátil a sejmul kryt na baterky. Zjistil, že mu dvě chybí. Obrátil oči v sloup a okamžitě odešel požádat Annu o navrácení svévolně vypůjčené výbavy.
            „Ty baterky,“ poručil si, sotva se zastavil u jejího stolu s nataženou pravicí a než stihla cokoli říct.
            Anna na něj vyděšeně pohlédla, nasucho polkla, otevřela šuplík svého stolu a podala mu obě žádané dvanáctivoltové baterie.
            „Příště mi o tom aspoň řekni, pak se divím, že mi nefunguje rádio,“ řekl jí čistě informativně, bez jakéhokoli projevu nespokojenosti.
            Annu překvapilo, jak suverénně a s jakou samozřejmostí šel přímo za ní. V administrativní budově přece není jen ona a Jaromír, do jeho kanceláře měl přístup kdokoli. Proč jej nenapadlo jít třeba za uklízečkou? Ta si baterky klidně mohla vzít, když uklízela v kanceláři, jelikož si Jaromír rádio nikdy neschovával a jeho zdroj energie už tím tuplem ne. A proč se tím vlastně Anna tolik zabývala? Jednoduše se jednalo o další z celé řady neúspěšných či méně úspěšných pokusů, jak převézt Jaromíra. Když může on, proč bych nemohla i já?, říkala si.
            Ihned po vyřešení problému Jaromír zapnul rádio. Dalo by se říci, že v pravou chvíli, právě byla obvyklou znělkou ohlášena relace předpovědi počasí. Oba napjatě obstoupili rádio, Anna jen nastražila uši od svého pracovního stolu.
            „Přejeme vám příjemné poledne, vážení posluchači,“ zněla první hlasatelčina slova.
            „Tak už mluv,“ řekl Jaromír netrpělivě.
            „Pšššt!“, napomenula jej Zdeňka, pokládajíc si ukazovák na rty.
            „Po téměř dvou týdnech vedra a sucha k nám konečně dorazí studená fronta, kterou očekáváme již dnes po obědě. Přicházet bude od západu a dále se bude stáčet směrem na jihovýchod, tudíž nezasáhne celou republiku, ale pouze její část.“
            „Konečně!“, zvolal Jaromír radostně.
            Zdeňka svraštila obočí, neboť věděla, že předpověď ještě neskončila.
            Jaromír se tedy ještě na chvíli uklidnil.
            „Československý hydrometeorologický ústav však vydává pro dnešní odpoledne varování před možnými vytrvalými dešťovými srážkami a bouřkami s možností lokálních záplav.“
            „Konečně bude pršet! Slyšely jste to taky?“, ptal se Jaromír, radostí celý bez sebe.
            Vypnul rádio a díky neskonalé radosti pak nebyl po následující dvě hodiny schopen cokoli dělat. Těšil se na déšť.
            I Zdeňka vracející se na poštu se těšila na déšť.
            Koneckonců i Anna se těšila na slibovaný déšť.