Povodeň - kapitola Zdeňka naposledy.

            ZDEŇKA NAPOSLEDY

            Ačkoliv by měla mít klidné spaní,  neměla jej. Ze sna ji rušil neobvyklý hluk vydávaný bleskovým průtokem řeky tekoucí pouhých deset metrů za jejím skromným stavením.
            O půl třetí ráno to už Zdeňka nevydržela poslouchat a snad aby měla alespoň představu jak to za jejím domkem vypadá, rozhodla se jít na krátkou noční procházku na most a zpátky. Stejně by už oka nezamhouřila a takto si vytvořila plán na následující půlhodinku.
            Rozsvítila si petrolejovou lampu a z prádelníku vytáhla své nejteplejší oblečení s pláštěnkou. Oproti předchozím dvěma týdnům se velmi citelně ochladilo, o to větší zima jí byla, když si navykla na běžnou polední teplotu třicet osm stupňů Celsia. Nyní teplotu odhadovala maximálně na patnáct.
            „Mňáu,“ ozvalo se z kouta.
            „Micinko, ty taky nespíš?“, promlouvala ke své čtyřleté kočce. „Tak pojď, dám ti mlíčko, ale ven tě nevezmu, ještě by ses nachladila.“
            Ze spíže vytáhla načatou sklenici mléka, jehož zbytek nalila do koččiny misky.
            „Tak pěkně papej, panička se za chvíli vrátí,“ řekla srdečně.
            Micka za ní naposledy mňoukla.
            V předsíni si Zdeňka nazula holinky, zhasla petrolejku a popadajíc deštník se vydala na most. Pršelo stále stejně hustě, jako by srážky už neměly do konce týdne ustat. Párkrát šlápla do výmolů v silnici a voda z nich jí vystříkla až ke kolenům, občas zatekla i za holínky.
            „Panečku!“, podivila se, přicházejíc na starý most přes řeku, jejíž hladina se odvážně otírala o spodní část přemostění a občas dokonce vlnky pronikly i nahoru na vozovku.
            Zdeňka se zastavila zhruba uprostřed mostu, nasvětleného z každého břehu jednou lampou. Se zájmem sledovala divokou vodu ženoucí se  stále kupředu. Hladina se náhle opět o kus zvedla a nyní se voda proháněla i mezi holinkami Zdeňky opřené o zábradlí a nevšímající si dění pod jejími nohami.
            Náhle se ozval křupavý zvuk, asi jako když praskne vaječná skořápka, ale mnohem hlasitější. Než se Zdeňka stačila vzpamatovat, most se dal do pohybu tak rychle, že upadla, na poslední chvíli se chytíc zábradlí.
            „Pomóóóc! Pomóóóc!“, volala zoufale, unášena dravým proudem řeky spolu s pohybujícím se mostem. Ten se ale po chvíli začal stahovat ke dnu, nakonec se zarazil o balvany a vlivem nárazu se jej Zdeňka proti své vůli pustila.
            „Pomóóóc!“, křičela dál, ale marně. Byla už daleko od posledního domu a nikdo ji neslyšel. Proud ji unášel ještě asi čtyři sta metrů, než ji dopravil k jezu, kde se vytvořil silný vír, který se ujal Zdeňky bojující o svůj holý život. Nemilosrdně ji vtáhl do sebe a odmítal ji jen tak jednoduše vydat zpátky. Okamžitě se jí do plic vehnala hnusná kalná voda a nad Zdeňkou vynesla jednoznačný ortel.