NEPŘÍJEMNÉ PROBUZENÍ

            Petr si spokojeně spal po Pavlině boku. Právě prožíval přenádherný sen o jejich prvním potomku – jak se na něj vděčně usmál při krmení ohřátým mlékem, jak chudáček malý trpěl při prořezávání prvních zoubků, jak si sem tam ukáknul do plenky nebo učurknul do pyžámka. Vzbudil jej nezvyklý hluk, jako když něco malého a tvrdého naráží do nábytku.
            Otevřel oči, kvůli četným ospalkům však skoro neviděl a tak si je alespoň důkladně promnul. Obraz, jenž se mu vzápětí naskytl před očima, zapříčinil, že nebyl schopen jediného uceleného slova.
            „P… Pavlo!“, řekl, šťouchaje do své spící manželky, stále ještě vstřebávaje ten hrůzný pohled na podlahu pokoje.
            „Co jeee?“, zeptala se mrzutě, zřejmě taktéž vyrušena ze snění.
            „Tak se sakra podívej!“, přikázal jí překvapený Petr.
            Pavla se pomalu otočila o sto osmdesát stupňů, zaujala pozici polosed a otevřela mírně opuchlé oči, jenž se rázem rozzářily jako dvě stowattové žárovky. Nikoli však radostí či štěstím, ale zděšením, smutkem a absolutním zklamáním.
            Celé místnosti vládla kalná voda. Vše, co bylo lehké a volně odstavené na zemi, plavalo na její hladině, občas dokonce i doprovázeno nárazy do nábytku. Jakmile se Petr postavil, voda mu sahala až nad kotníky.
            „Do prdele!“, zaklel nasupeně.
            Věděl, že za to nemůže ani on, ani jeho žena, ani jejich zvířata. Věděl, že tuto schválnost si pro ně připravila samotná matka příroda, ta, na níž jsou odjakživa jakožto zemědělci závislí. Stále si nedokázal připustit, že to co vidí, je opravdová realita, věřil, že tohle všechno je jen pouhý sen. Sen, z nějž se probudí a už nebude, naopak – bude potěšen, voda, kterou vidí všude v místnosti (a to se ještě nešel podívat do zbývajících pokojů), bude jen nepříjemnou vzpomínkou. Omyl.
            Došel ke dveřím, nohavice spodního dílu pyžama už mokré, a stiskl kliku. Opatrně zatlačil do dveří a velmi pomalu nahlížel do kuchyně, čehož sám následně litoval.
            „Bože můj!“, vykřikl zděšeně.
            Voda si vzala vše – uložené dříví a uhlí plavalo na hladině jako malé přírodní lodičky pro brouky a myši, jedna mrtvá myš, taktéž na hladině - bříškem nahoru, i suroviny uložené v přízemních zásuvkách byly vyplaveny na hladinu. Petra nejvíce zděsila mrtvolka myši, kolem níž musel projít, aby se mohl podívat i do dalších dvou pokojů. Kdo ví, čím vším se stihla před smrtí nakazit, říkal si v duchu.
            „Petře, počkej!“, volala za ním Pavla, vyskakujíc z postele a s bosýma nohama běžíc za ním.
            „Zůstaň tam!“, poručil jí zoufale. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Když už, aby byl on tím, kdo bude postižen.
            „To nejde! Chci jít s tebou!“, hájila se Pavla. „Nenechám tě tam samotného!“
            Petr už ale její slova nebral v potaz, prioritou pro něj bylo dostat se ven z domu a zjistit škody, jež napáchala voda i venku. Vchodové dveře nikdy nezamykali, tudíž mu jen stačilo zatlačit na kliku a přitáhnout si dveře. Do domu se vehnalo mnohem víc vody, jež mu rázem sahala málem pod kolena. Všude, kam jeho zrak nyní dohlédl, se rozkládalo jedno velké, kalné jezero, které si zřejmě vzalo vše, co mu přišlo do cesty. Měl nepříjemný pocit, že ještě zdaleka není všemu konec. Tušil, že voda se ještě bude zvedat. Dva týdny vysušovaná půda nedokázala vstřebat takové množství srážek a mělká řeka se snadno vylila z koryta, přičemž z vesničky rázem utvořila jedno souvislé jezero, z nějž vyrůstaly domky, chaty, vysušené stromy, ploty, z pole se nad hladinu tyčily jen konečky rostoucích klasů obilí.
            „Ježišikriste!“, zvolala Pavla zděšeně, zarývajíc si prsty do tváří při pohledu na tu apokalypsu, již spatřila, sotva přišla za Petrem ke dveřím.
            „Zvířata! Aron!“, křikl Petr starostlivě a bez váhání vyběhl - tak jak právě byl, jen v pyžamu - ven, aby zachránil co se dá – Frantu, Mařenku a Azora, když už nic víc. Jelikož byla Mařenka ještě stále březí, uvědomil si, že bude lepší, když povolá Pavlu, s níž prožívala Mařenka velmi pěkný, vřelý vztah plný důvěry a oddanosti. Vepřík Franta byl sice neposedný, ale tolik vody v jeho ohrádce jej vyděsilo natolik, že nyní stál nehnutě, vyděšeně v rohu a čekal na někoho ze svých pánů, který by jej vysvobodil z tohoto děsivého zajetí. Jenže není kam, uvědomil si Petr. Co teď?, napadlo jej automaticky.
            Frantu se pokusil uklidnit tím, že jej pohladil po hřbetu a tiše jej oslovil. Pak se vrátil zpátky do domu, kde se Pavla snažila zachránit co se dalo a požádal ji, aby šla uklidnit Mařenku, byla celá nesvá, kór, když právě čekala telátko. Cestou ještě odběhl k Aronově boudě. Aron instinktivně vyskočil na střechu boudy, kde zoufale kňučel a čekal, co bude dál. Petr jej vzal do náruče, rozhodnut jej odnést domů na postel a dát mu alespoň kus rohlíku.
            „Pavli, prosím tě, zajdi za Mařenou, je vyděšená z té vody, je opravdu všude,“ pravil Petr udýchaně, maje stále Arona v náruči.
            „Cože? Co teď budeme dělat?“, zeptala se Pavla bezradně, když si uvědomila, že teď není zvířata kam dát, poněvadž všechno bylo zatopeno.
            „To nevím, vyřešíme to pak, ale teď jdi uklidnit Mařenu, ať nám nezboří celou stáj!“, žadonil Petr.
            Pavla shovívavě přestala vykonávat započatou práci a odešla do stáje za stračenou, pokusit se ji uklidnit a dodat jí trochu jistoty.
            „Mařenko,“ promlouvala k ní tiše, doprovázena zoufalým Frantovým chrochtáním, „neboj, všechno bude dobré, uvidíš. To je jen voda, ta ti neublíží,“ chlácholila ji, hladíc ji po hřbetu a tlamě. Kdyby jen tušila, co si pro ně voda ještě přichystá!
            Petr bezradně pozoroval okolí domu. Nikde ani živáčka, uvědomil si náhle. Zjištění, že zůstali úplně sami napospas tomuto děsivému živlu v něm probudilo velmi rozsáhlý pud sebezáchovy. Vydal se zpátky do ložnice, kde ze skříně vytáhl své černé vysoké gumové holiny, z pyžama se na posteli ve společnosti Arona převlékl do montérek a pracovní košile, připraveným hadrem si otřel mokré nohy a nazul holinky. Takto vystrojen se vydal ke svému traktoru, jejž zkusil nastartovat, což se ještě prozatím podařilo, jelikož se voda nedostala do takové úrovně, aby zatekla do životně důležitých míst a znehodnotila tak celý stroj. Hlasitý zvuk motoru přehlušil ranní ticho, které zahalovalo celou ves. Pavla přiběhla ku traktoru, ptajíc se Petra, co zamýšlí.
            „Zajedu se podívat na statek, jak to tam vypadá, kdyžtak se budeme muset dočasně přestěhovat tam!“, křičel Petr, aby jej Pavla alespoň trochu slyšela. Zhasínat motor kvůli jedné větě mu připadalo přinejmenším zbytečné, zejména při vědomí, že znova by se už nemusel chytit.
            „Dobře, ale slib, že na sebe dáš pozor!“, křičela na něj Pavla se starostlivým výrazem v obličeji.
            „Neboj!“, ujišťoval ji s jistou samozřejmostí.
            Na palubě svého traktoru se Petr vždycky cítil jaksi neohrožen, pán svůj a všeho, co se svým traktorem míjel, vezl, táhl či tlačil. Jenže tento pocit, hřející jej u srdce, nevydržel moc dlouho.
            Ujel sotva tři sta metrů, když celá přední náprava zapadla do nepředvídatelné díry. Petr byl celou dobu nucen jet poslepu, téměř půl metru hnědé, blátivě kalné vody mu nedalo sebemenší šanci vidět na cestu a tak se snažil vybavit si, kudy asi vedla štěrkovaná cesta ke statku. Po třech stech metrů jeho snaha byla definitivně ukončena. Hlína už byla rozbahněná a čím více se Petr snažil dostat traktor zpátky, tím jednodušeji zapadal a traktor se nemínil hnout z místa.
            „Do prdele už!“, zakřičel Petr nevybíravě. Obvykle vážil slova a snažil se projevovat slušně, ale od rána jej kromě napoprvé nastartovaného traktoru a přeživší domácí a chovné zvěře nepotkalo nic pozitivního. Samé špatné zprávy, jedna smůla následovaná druhou, a ta druhá následovaná třetí a tak dále.
            Beznadějně seskočil z traktoru a vydal se pěšky zpátky domů. Všudypřítomná voda vyšplouchla zpod jeho gumáků a potřísnila mu montérky až do výšky pasu.
            Na statek to byly ještě skoro dva kilometry; v takovýchto podmínkách si netroufal vydat se tam pěšky a proto zvolil jistější variantu. Navíc tak splnil slib týkající se jeho bezpečí, jenž složil manželce těsně před svým odjezdem.
            Tři sta metrů pěší chůze by obvykle pro Petra neznamenalo sebemenší zátěž. Brodit se po kolena ve vodě jej však stálo slušné úsilí a domů se vrátil zcela vyčerpán.
            „Co se stalo?“, starala se Pavla.
            „Traktor zapadl, sotva jsem vyjel. Ani na statek se teď nedostaneme!“, zoufal si Petr.
            „Co budeme dělat?“, zeptala se vyděšeně.
            Petr na ni vyděšeně pohlédl, uvědomuje si, že prozatím neexistuje žádné přijatelné řešení, jelikož vše, co by bylo jakkoli užitečné či využitelné, už stihla znehodnotit voda.
            „To nevím,“ řekl ztěžka.
            Z posledních sil se dobelhal k posteli, kde se posadil na složené noviny, které zůstaly na stole v kuchyni a jež si odtamtud přenesl. Svlékl ze sebe montérky a pověsil je na hřebík na boční stěně skříně. Vyzul si holiny a postavil je na cosi, co zdánlivě připomínalo noční stolek, aby mu je voda neodnesla. Nemělo ani cenu zavírat dveře, živel se dostával postupně všude, kam jen bylo možné. V dané chvíli byl zejména alarmující fakt, že hladina nezadržitelně stoupala. Zatímco Petr ráno opustil dům s vodou do půle lýtek, při návratu mu už voda sahala těsně nad kolena.  Děsil se toho, co bude za hodinu, za dvě, za tři…
            Natáhl se na chvíli na postel ve snaze načerpat alespoň minimum energie, kterou bude určitě potřeba na záchranu alespoň toho mála, co zůstalo zachováno. Pavla se zděsila při pohledu na Petra ležícího na posteli a své pocity před ním rozhodně netajila.
            „To si děláš srandu?!“, okřikla jej zcela nečekaně.
            Petr sebou vylekaně trhnul, takové překvapení opravdu nečekal.
            „Cože? Proč  prosím tě?“, ptal se naoko nechápavě.
           Moc dobře věděl, už z jejího výrazu mu bylo jasné, co ji tak snadno nasupilo, avšak to chtěl slyšet, nikoli si to domýšlet.
            „Voda nám tady pomalu bere všechno co máme a ty si tady ležíš!“, vztekala se Pavla.
            „Uklidni se, jo? Zkus se projít k traktoru a zpátky a uvidíme, co budeš potom říkat. Vím, co se děje, a taky vím, že budeme potřebovat hodně energie a síly, abychom to všechno zvládli. Zkus to brát z jiného úhlu pohledu. Teď se vyčerpáš v podstatě nesmyslnou prací a co budeš dělat, až nám půjde o víc?“, ptal se Petr zaujatě.
            „Hm, ale stejně… Aspoň ty nejdůležitější věci bychom měli vynést na půdu! Všechny možné papíry od úřadů, potvrzení, dopisy, fotky…“, pravila výčet jejich úředně i duchovně velmi důležitého a hodnotného majetku.
            „Dobře, to můžeme, ale nedělej nic, o čem víš nebo si myslíš, že je zbytečné, ju?“, ujistil se Petr.
            „Tak fajn,“ odpověděla.
            Petr s Pavlou tedy započali záchranné práce na všem, čemu hrozila okamžitá zkáza, jakmile by se voda dostala do úrovně polic a zásuvek, v nichž byl všechen potencionálně ohrožený majetek uložen. Fotografie, dopisy, veškerá dokumentace týkající se jejich manželství, bydlení, práce, veterinářská potvrzení o zdraví jejich zvířat… Výčet by byl ještě větší, myslím, že pro představu to bohatě stačí.
            „Tak, teď tu krabici vzít a vynést na půdu,“ řekl Petr.
            „Každý z jedné strany?“, zeptala se Pavla.
            „A jak jinak by to asi šlo?“, zeptal se Petr poněkud ironicky.
            „No jo, tak jdeme,“ řekla Pavla.
            „Opatrně to drž za spodek, ať se neotevře a ať nám všechno neskončí ve vodě dřív, než by se stihla ještě zvednout!“, pravil preventivně, jsa si vědom toho, jak v takovýchto případech Pavla smýšlí - slušně řečeno – jednoduše.
            Půda byla jediné suché a netknuté místo, kam se daly uložit všechny důležité věci. Petrovi vytanula na mysli myšlenka, že by zde mohli na přechodnou dobu umístit i Frantu a Arona. Mařenu asi těžko, při její váze by se jednak propadl strop a jednak by ji už nedostali nahoru, schody by to taktéž neunesly.
           „Prosím tě, jestli ještě ve stodole někde zůstalo trochu suchého sena, zajdi tam pro něj, já tu zatím přivedu Frantu s Aronem. Tady jim bude těch pár dní dobře,“ pravil Petr zčásti úlevně.
            „No jo, ale co bude s Mařenkou?“, ptala se Pavla oprávněně ve strachu o svou „kamarádku“.
            „To domyslíme potom, sama víš, že tady ji nedostaneme,“ odpověděl.
            „To doufám!“, řekla Pavla podezíravě, odcházejíc pro seno.
            Petr si uvědomil, že Pavle lhal. Sama, ačkoliv si to nepřipouštěla, moc dobře věděla, že Mařence zřejmě nebude pomoci, stane-li se, že voda bude i nadále stoupat. Jedinou záchranou by pro ni bylo, kdyby do rána hladina klesla na co nejmenší hodnotu.