Jarní nálady

Člověk nepotřebuje ani kalendář aby poznal že se blíží jaro. Taky se ve vás po zimě  probouzejí vzpomínky na doby dávno minulé?

Bylo mi čtrnáct když jsem dostal od holky první opravdickou pusu. Vzduch voněl jarem úplně stejně jako dnes. Vzpomínám jak jsem se pak z postele díval stropem někam ke hvězdám, a myslel jen na ni a na ten její krásně stydlivý úsměv.

Jaro bylo i když jsem nastupoval na vojnu. Vůně měla tenkrát příchuť kouře a vzala mi svobodu. Rozkazy, spěch, čekání, běh s plnou polní po pás ve vodě. A za odměnu večerní mytí záchodů po celé rotě prasátek. Na Petříně zrovna kvetly třešně a já se díval  zamřížovaným oknem kasáren na všechny ty zamilované dvojice, jak se k sobě mají. Tenkrát stejně jako dnes. Můžu jim to přát, můžu i tiše závidět. Anebo můžu obojí. Postavím se pod rozkvetlou třešeň, zavřu oči a budu čekat, jestli mě nějaká políbí. Potom ji vezmu kolem ramen a budem se procházet po kvetoucím sadě, a budem se milovat, a budem spolu šťastní až do smrti. Věříte na pohádky?

Včera jsem přijel domů a na prahu stála láhev archivního vína. Možná ji tam zapomněla bývalá láska. Je přece jaro. Škoda že víno neumí mluvit. Svázal bych voňavou jarní kytku a šel bych tu láhev vrátit i s úroky. Nemám rád dary které nemůžu splatit.