Povodeň - kapitola Překvapení.

            PŘEKVAPENÍ

            Probudilo jej zběsilé bubnování deště do hliníkové rýny – symfonie kapek mu vůbec nebyla nepříjemná. Naopak – nyní neexistovalo nic dokonalejšího než vědomí, že venku konečně víc než divoce prší. Chvíli si se zavřenýma očima vychutnával tu jedinečnou přírodní operu, jíž předcházelo čtrnáctidenní tiché intermezzo podbarvené občasným skřehotáním dehydrovaných a podvyživených zpěvných ptáků.
            Kde je si uvědomil až poté, co otevřel oči a před sebou uviděl stát psací stroj. Projev na plánovaný sjezd se na něj ještě usmíval zasunut ve stroji. „Brrr“ vypravil ze sebe zimomřivě. Mráz mu projel po zádech jako vůz Formule 1 cílovou rovinkou. Právě teď mu došlo, že se značně ochladilo; pohlédl ven malým oknem ve zdi přímo před ním, za psacím strojem, asi metr nad ním. Viděl jen šedavou zataženou oblohu a hustý déšť dopadající na vrcholek uschlé koruny patnáctileté jabloně. Dnešní neobvyklé probuzení v pracovně Miloše nijak netrápilo. Onen hřejivý pocit, že konečně polevila nesnesitelná vedra a z nebe se na všechno spustila notná dávka vody, byl pro něj jakýmsi hnacím motorem do tohoto nového dne.
            Ačkoliv po chvíli vstal od stolu a vydal se do kuchyně pro snídani, nepodíval se tím malým oknem ven, ani do dálky. Ničeho si nevšiml, a ani nemohl, ani při sestupování po schodech. Stěna při nich sice byla prosklená, jenže neprůhledná – tvořily ji velké, těžké skleněné kostky měnící okolní krajinu venku na jakousi zvláštní mozaiku barev. Sotva došlápl na podlahu v přízemí, udělal čtyři kroky navíc a došel k oknu, skrz nějž viděl za dům k lesu. Rozhrnul hustou, téměř neprůhlednou záclonu a viděl jednolitou hladinu zakrývající celé širé okolí.
            „Proboha!“, zděsil se.
            Nikdo jej neslyšel.
            Nikdo k němu nemohl.
            Ani on nemohl k nikomu.
            Jen klid, chlape, hlavně klid, uklidňoval se v duchu.
            Snažil se zachovat chladnou hlavu, jenže do podvědomí se mu násilně vetřel pocit beznaděje a nedokázal se jej jen tak zbavit. Záclonku zase zatáhl a posadil se ke stolu v kuchyni. Velké okno mu poskytovalo neplacenou podívanou. Nechtěl se tam dívat, vážně nechtěl. Jenže se tomu nedokázal ubránit. Hlava mu i proti jeho vůli stále utíkala k oknu, nutíc jej pozorovat znova a znova mrtvou krajinu pohřbenou pod tisíci hektolitrů hnědé bahnité vody.
            Uvařil si opravdu silné kafe, i když se po dlouhé době dobře vyspal a díky kýžené změně klimatu doslova překypoval znovunabytou energií.
            Po třech doušcích už trochu vychladl. Ten dotěrný pocit beznaděje náhle odcházel do ústraní, střídán myšlenkami na možnost úniku a záchrany.
            Miloše napadlo pohledem odhadovat výšku hladiny v nejbližším okolí. Vrátil se k oknu v místnůstce před kuchyní a poodhrnul záclonku. Nespatřil však nic, podle čeho by mohl odvodit, kolik nezvané vody se nachází na jeho pozemku. Vzpomněl si, že má přece před domem branku a podle jejího spodního plechového dílce o rozměrech padesát na padesát by jakžtakž dovedl určit, kam až by mu voda sahala v případě, že by se pokusil přebrodit k nejbližšímu domu, který snad někde poblíž stojí.
            Otevřel dveře a upřeně se zadíval na vrátka stojící přímo před ním. Zděsil se. Venku bylo víc vody, než se původně domníval. Nad hladinu vyčnívala snad jedna pětina celkové výšky plechu na vrátkách.
            Se slovy „Bože, za co?“ zavřel dveře (podvědomě, aniž by si to uvědomoval, zamknul) a odešel nahoru do své pracovny.
            Ze společenské místnosti se ozvaly kukačkové hodiny. Milošovi až nyní došlo, že vůbec nemá ponětí o čase. Po příchodu k hodinám to však zjistil – ciferník z dubového dřeva s původními ručně vyřezávanými ručičkami natřenými bílou barvou mu tuto informaci s radostí poskytl – zbývaly tři minuty do desáté.
            „Jak jsem mohl tak dlouho spát?“, zabručel si sám pro sebe.
            S lidmi obvykle komunikoval nerad; v zájmu strany a sebe samého se však občas přemohl a k lidem promlouval shora, z pódia. I s novináři mluvil nerad a hlavně byl před nimi ostražitý. Přestože sám moc dobře věděl, jak je to se svobodou slova (a tisku obzvlášť), stále měl strach, že někdo z novinářů jej chytí za slovo a občas některý jeho výrok otočí proti němu samotnému, nebo dokonce proti celé straně! Což však byl velký omyl, neboť KSČ si vše hlídala a (obrazně řečeno) třikrát zkontrolovala, než něco povolila vypustit ven. Chtěl-li znát člověk od novin Milošovo stanovisko k jakékoli otázce, musel si počkat na jeho písemnou odpověď. Pro svou nezměrnou opatrnost psal každý dopis pro noviny s kopírákem vloženým mezi dva papíry, které pak po dopsání vlastnoručně podepsal a orazítkoval. Originál si založil do své osobní dokumentace a kopii poskytl k otištění do novin. Bránil se tak proti případným spekulacím a změnám formy či obsahu vyjádření bez jeho vědomí.
            Co teď?, přišlo mu na mysl. Telefon tady nemám, pošta by měla dorazit až zítra, domů se těžko dostanu. Kdybych tak neusnul! Jenže co by mu bylo platné, kdyby opravdu zůstal vzhůru? Ve čtyři ráno, kdy se řeka vylila z břehů, by už stejně spal jak zabitý a nakonec by dopadl stejně jako teď. Vzpomněl si na svou úvahu o pravidelné poštovní donášce v lichých pracovních dnech; napadlo jej  napsat někomu dopis. Ještě sice moc dobře nevěděl komu, ale chtěl prostě napsat dopis.
            Jelikož ještě ani nebyl rozhodnut, zda bude dopis určen muži či ženě, za pozdravem a slovy souvisejícími s pohlavím adresáta (jimž se mermomocí snažil vyhnout) nechával rezervní prostor pro případné doplnění chybějících údajů.

Ahoj

Píšu Ti ze svého vězení – rekreační vily v Borové. Ano, čteš správně – vězení. Všude kolem je hrozně moc vody, v deset dopoledne to bylo snad pětačtyřicet čísel. Nevím, kdy a jak se odtud dostanu, když je všechno pod vodou. Ještě včera v poledne tu všichni málem umírali horkem a suchem a teď je to zas kvůli vodě. Sedím, poslouchám déšť a přemýšlím.  I když to tak nechci, všechny moje myšlenky se teď točí kolem té proklaté povodně. Snad nad tím přivřeš oči a budeš po celou dobu čtení tohohle dopisu brát v potaz to, že se bojím. Ano, mám strach. Myslím, že si ani nedovedeš představit jak hrozně mi je. Tím nesrážím Tvoji fantazii, naopak věřím že si aspoň uděláš obrázek o situaci tady v Borové. Protože nevidím do budoucnosti, netuším jak tady dopadnu. Dorazí sem vůbec někdy nějaká pomoc? Nějaké zásoby ve spíži a ledničce mám, ale moc toho není. Ani jsem nepočítal s tím, že budu proti své vůli trčet zavřený tady, mezi pěti místnostma. Už jenom čekám, kdy tu z toho zešílím. Pořád dokola poslouchám hodiny s kukačkou, déšť a občas i vítr. Chvilkama si ten stereotyp narušuju ťukáním do klávesnice na psacím stroji. Ale jak dlouho mě tohle bude bavit? Protože nemám kam utéct, bojím se, že tu z toho co nevidět zmagořím. Potřebuju ven, poznávat nové věci a místa a né sedět tady vevnitř a čekat na vysvobození. Vysvobození – to zní hezky. Ale co je pro mě vysvobozením? Jsou to jenom dvě věci. Vlastně tři. První a nejpravděpodobnější – vodka. Druhá a stejně tak pravděpodobná – smrt. A třetí a to už málo pravděpodobná – záchrana. Omlouvám se, že s tím otravuju, ale mám strach. Velký strach. Bojím se, že se odsaď už nikdy nedostanu a najdou mě až bude po všem třeba tady u psacího stroje, mrtvého. Rád bych Ti toho napsal víc, ale momentálně toho nejsem schopný. Teď ne.

Ahoj, a možná sbohem.

Miloš Vrabec

            Pod textem ještě nechal pro jistotu prostor, kdyby v průběhu dne chtěl dopsat nějaké novinky, k nimž by klidně mohlo teoreticky zcela nečekaně dojít. K čemu by mohlo dojít v domě, kde se momentálně nacházel jen on sám a jeho věrný kamarád psací stroj?