Povodeň - kapitola Co to sakra je?!

            CO TO SAKRA JE?!

            Budík na nočním stolku u postele Gustava a Jarmily začal zuřivě vyzvánět přesně v devět třicet. Jarmila jej okamžitě zaklapla bleskovým pohybem ruky, zvonil už poměrně dlouho. Obrátila se zpátky na svého spokojeně spícího manžela a chvíli jej se zájmem pozorovala. O čem se mu tak asi zdá?, napadlo ji. Gustav jako by její nevyslovenou otázku slyšel a snad telepaticky vyslal ze svého snění signál své manželce.
            „Mmm, Alžběto, ještě…“ mumlal si ze spaní, dál mu už Jarmila nerozuměla. Ani mu nechtěla rozumět.
            „Tak Alžběta!“, vykřikla se stupňujícím se důrazem na jednotlivé slabiky. „Já ti dám Alžbětu,“ řekla zuřivě polohlasem.
            Pomalu z Gustava stáhla nabranou přikrývku a se soustředěností policejního ostřelovače se zadívala na jeho pivní pupek. Pohledem si vytyčila cíl a – Gustav se k ní jak na potvoru otočil zády.
            Sakra, zaklela si pro sebe v duchu.
            Poodhrnutá košile Gustavova pyžama Jarmile poskytla možnost vidět poměrně čerstvou jizvu po nedávné operaci levé ledviny. Lišácky se pousmála a v hlavě jí vyvstal nový nápad, jejž s radostí vzápětí provedla.
            Ležela na posteli, zvednutá od pasu nahoru a podepřená pravým předloktím. Aby se jí manžílka lépe trestalo, posadila se. Mezi palec a ukazovák uchopila růžovou hrbolatou linii Gustavovy kůže zad a následně ji na dvě sekundy co nejsilněji stiskla.
            „Áááááu! Co je?!“, zakřičel bolestí, když sebou ihned po probuzení prudce trhl.
            Otočil se k Jarmile a nenávistně se na ni zadíval. Na levé straně beder stále intenzivně pociťoval prudkou bodavou bolest. Zároveň čekal na Jarmilino vysvětlení.
            „Já ti dám Alžbětu!“, odsekla zlostně.
            „Jakou Alžbětu?“, ptal se Gustav nechápavě.
            „No tu, vo který se ti tu teďko zdálo!“, okřikla jej Jarmila.
            Gustav se na Jarmilu nedůvěřivě podíval. Jak o tom ví?, vrtalo mu hlavou. Bolest se však oproti vzpomínkám na krátkou aférku s jeho známou tlačila do popředí jeho zájmu mnohem více. Jarmila však o té ženské chtěla vědět co nejvíc.
            „Blondýna?“, zeptala se zničehonic.
            Zatloukat, zatloukat, zatloukat, řekl si Gustav.
            „Ne,“ odsekl zcela chladně.
            „Brunetka?“
            „Ne.“
            „Tak co teda? Že by zrzka?“
            „Ne.“
            „Štíhlá?“
            „Ne.“
            „Tlustá?“
            „Ne.“
            „Mladá?“
            „Ne.“
            „Stará?“, zeptala se mírně zděšeně.
            „Žádná Alžběta není!“, ohradil se proti ní.
            „Ale je, to nezapřeš!“, řekla Jarmila přesvědčeně.
            „Nech mě bejt, to nemá cenu todlencto,“ řekl a vstal z postele.
            Bolest v zádech se při vstávání ozvala znovu.
            „To je fakt,“ řekla poraženě, „stejnak si furt budeš dělat co si zamaneš.“
            „Ty seš tak nechutně žárlivá!“, řekl upřímně. „To by se jeden divil.“
            „Možná, ale jenom když mám dobrej důvod.“
            „A máš snad ňákej? No máš ho?!“
            Gustav už pomalu začínal ztrácet trpělivost. Na povrch částečně prosakovala určitá nepříčetnost. Ze mě to ale prostě nedostane, umínil si.
            „Kdyby sem neměla, tak by sem to nedělala. Nemáš mluvit ze spaní,“ řekla přidrzle.
            „Ahá, tak takhle je to! A mám ti tady začít vyčítat, kolikrát jsi mluvila ze spaní ty vo ňákym Jardovi?“
            Uvědomoval si, že se vydal na příliš tenký led, přesto však celkem odvážně zariskoval. Buď jej ten led udrží, nebo pod ním praskne. Jiná možnost v tomto případě neexistovala.
            Jarmila znatelně zbledla a poněkud znejistěla. Teď si zas pro změnu uvědomila ona, že měla před léty milostný románek s Jardou od instalatérů, když jim jednou opravoval porouchanou baterii v kuchyni. Gustav tehdy samozřejmě nebyl doma (jinak by přece nemusela volat na pomoc instalatéra). Léta manželského stereotypu, osamělá udržovaná třicátnice a věčně nadržený mladý instalatér. Přímo ideální situace pro jejich společnou návštěvu ložnice, jež na sebe nenechala dlouho čekat. Tehdy sedmiletá Ida po dobu jejich hrátek navštěvovala několik zájmových útvarů a povinně chodila do Pionýra. Gustava zpravidla nebývalo těžké poslat do hospody na pár piv. Toto se opakovalo minimálně jednou týdně po dobu půlroku, dokud si Jarda nenašel mladou atraktivní přítelkyni.
            „Nemáš náhodou tvrdé spaní?“, nadhodila.
            Snažila se najít si jakoukoli výmluvu. Nic hloupějšího než tato ji už skutečně napadnout nemohlo.
            „Jasně že jo, ale mívám – to znamená, že ne vždycky,“ pravil s příjemným pocitem velkého náskoku.
            Zároveň si uvědomil, že se jeho lstivá lež podařila. Pro něj žádný Jarda ani mluvení Jarmily ze spaní nikdy neexistovali, pouze si je vymyslel a šťastnou shodou náhod uhodil hlavíček přímo na hřebičku. Už nyní si připadal být jednoznačným vítězem této války.
            Jarmila se náhle odmlčela a zklidnila. Zpytovala svědomí. To koneckonců ostatně oba.
            „Pustim sem trochu světla,“ řekl po chvíli, aby odvrátil řeč jinam.
            Rozhrnul modrý závěs a záclony. Za oknem uviděl celou zahradu pod vodou.
            „Co to sakra je?!“, vykřikl nemile překvapen.
            „Že by déšť?“, řekla Jarmila opatrně.
            Gustav otočil horní polovinu svého těla od okna směrem k Jarmile, nasucho polykaje jí sdělil: „Ale všechno je pod vodou.“
            „Cože?“, vyhrkla ze sebe Jarmila, vyskakujíc z postele a rozbíhajíc se k oknu. „Ježišikriste, jak se to stalo?!“, ptala se zděšeně.
            „Víš, už asi dvacet hodin vkuse leje, asi proto,“ řekl Gustav pohrdavě.
            „A co je s Idou?!“, starala se Jarmila s hrůzou v očích.
            „Jak to mám proboha vědět?!“, okřikl ji Gustav. Tu ženskou mám snad zatrest!, pomyslel si. Nejprve mě vzbudí štípnutím na ještě pořádně nezahojený jizvě, potom se se mnou žárlivka jedna hádá a nakonec tady pokládá takový stupidní votázky!
            „Uklidni se, co po mně řveš?“, snažila se ho zkrotit.
            „Fajn. Tak uvažuj, co by s ní bylo? Do baráku se voda ještě nedostala, takže utopená není. Asi ještě spí.“
            „Doufejme. Du se na ni pro jistotu mrknout,“ řekla, odcházejíc okamžitě ven z ložnice.