Zapomenutá milostná historie

Řekla bych, že manželství je past. Když do ní spadnete, nemůžete, ale ani nechcete ven.

Zapomenutá milostná historie

 

            Teprve když jsem se loučila s ředitelkou soukromé dívčí školy ve  Walsallu, uvědomila jsem si, jaké neštěstí je ztráta rodičů. Představená to chápala dřív než já, proto mi sama našla místo vychovatelky tří docela hodných dětí. Usadila mě v rodině postaršího plešatého plukovníka Munroa. Měl pohlednou mladou ženu. S tou vlídnou paní jsme se brzy spřátelily.

 

Když byl plukovník někdy večer mimo domov a děti už spaly, hodně mi toho pověděla o vztazích mezi mužem a ženou. „Violet,“ říkala, „ono to v manželství není tak, jak si dívka před svatbou představuje.“

 

Prý byla kdysi zamilovaná do studenta ze sousedství. Jenže když Spence požádal otce o její ruku, nikdo se s ní nebavil, co by chtěla a co ne. Provdali ji za výhodnou partii.

 

„Ne, že by můj muž byl zlý nebo hloupý. Ale je starý, spousta věcí mi na něm vadí. Víte, Violet, bez lásky si člověk na muže těžko zvyká. Kdybych se byla provdala hodně zamilovaná a postupně pak odhalovala nedostatky svého manžela, přece jen bych se pár let dostávala do normálního manželského vztahu. Těch pár let bych byla šťastná. Takhle si od začátku jenom zvykám -  a smiřuju se.

 

Řekla bych, že manželství je past. Když do ní spadnete, nemůžete, ale ani nechcete ven.“

 

Opravdu pozorně jsem ji poslouchala a umiňovala jsem si, že já se provdám jenom z lásky, nebo raději vůbec ne.

 

Paní Monroová mínila, že dívka tak plná života jako já by bez muže zůstat neměla. Jen mě nabádala k opatrnosti a rozvaze.

 

Chtěla jsem být rozvážná a opatrná. A pak jsem se z ničeho nic zamilovala. Potkávala jsem ho někdy na Baker Street, když jsem se vracela s dětmi z parku. Bydlel v téže ulici jako my.

 

Nevšímavě míjel v davu můj svěží, bystrý a pihovatý obličej. Při setkání s ním jsem vždycky zatřásla hlavou, abych mu předvedla nádheru svých ryšavých kučer. Obvykle jsem zrudla zlostí, protože jeho ostře řezaný profil se kolem mne mihl zcela bez zájmu.

Vysoká, štíhlá postava se rychle ztrácela na rohu za drožkami.

 

Nakonec jsem se se svým trápením svěřila paní Munroové. Ta vyzvěděla, že se jedná o slavného detektiva. Řekla mi: „Violet, nechci vám brát odvahu. Ale říká se o něm, že se nikdy do žádné ženy nezamiloval. Zajímá se prý jen o lidi, kteří pro něj přestavují nějaký problém.“

 

„Já bych mu jistě dokázala způsobit mnoho problému,“ vyhrkla jsem. Paní Muroová se usmála: „Vy nejste ten typ, co vytvoří problém hodný zájmu Sherlocka Holmese.“

 

Záhy jsem nechtěně způsobila velký problém jí. Její muž se do mne totiž zamiloval. Nejdřív si to myslím nikdo z rodiny neuvědomil. První, kdo na to přišel, byla paní Munroová.

 

Plukovní si totiž navykl chodit za mnou a dětmi do dětského pokoje. Pozorně sledoval výuku a sem tam položil mně nebo dětem nějakou nesmyslnou otázku. Byl to člověk jednoduchého, přímočarého myšlení. Se svým stavem si nevěděl rady. Jistě ho ani nedovedl formulovat slovy. Možná někdy uvažoval, ale spíš uměl dávat rozkazy. Vůči mně neměl příležitost.

 

Napětí kolem něj houstlo, ale požádat ho, aby odešel, bylo nemyslitelné. Nakonec ho z učebny vyhnala paní Munroová. Bohužel při té akci dostala hysterický záchvat. Zůstaly jsme s dětmi jako opařeny. Slyšely jsme, jak se pak manželé v ložnici ještě nahlas dohadují.

 

Druhý den jsem ve vhodné chvíli za ní zašla a požádala ji o vysvětlení.

 

Nejdřív mlčela. Pozorovala jsem, jak se jí třesou ruce. „Budete od nás muset odejít, Violet,“ promluvila trpce. „I když se vám moc omlouvám a jsem z toho nešťastná.“

 

Pochopila jsem to. „Dobře, odejdu hned zítra. Doufám, že mi napíšete dobré doporučení, abych brzy našla místo vychovatelky v jiné rodině.“

 

„Samozřejmě vám napíšu to nejlepší doporučení. A podle pravdy uvedu důvod, proč jsme se s vámi museli rozloučit. Muž byl povolán do Halifaxu v Nové Scotii. Odjíždíme za měsíc... ten měsíc... nechcete tu ještě zůstat, Violet?“ zeptala se váhavě.

 

„Ne, paní Munroová, odejdu hned zítra. Dětem řekneme, že jsem byla narychlo odvolána k nemocné tetě.“

 

Plukovníková mě objala. „Děkuji vám, Violet. Děkuji za všecko. Dostanete ještě plat za tři měsíce dopředu, protože není jisté, zda seženete hned místo.“

 

Ubytovala jsem se v penzionu hned za rohem, ale do odjezdu Munroových jsem se v Baker Street neukázala.

 

Zašla jsem ihned do Westwayovy zprostředkovací kanceláře ve West Endu. Chtěla jsem najít zaměstnání, které by představovalo problém. Věděla jsem, že jinak si mě pan Holmes nevšimne.

 

Příležitost se mi naskytla takřka ihned. V kanceláři u slečny Stoperové seděl tlustý pán v brýlích. Jak mě uviděl, projevil o mne zájem. Nabídl mi nezvykle vysoký pat. Ovšemže to mělo háček. Dítě, o které jsem měla pečovat, nebylo zcela normální. Dál pak onen muž požadoval, abych u nich chodila  v šatech, které mi on sám určí. Když navíc vyslovil přání, abych si nakrátko ostříhala své krásné vlasy, rozhodně jsem to odmítla.

 

Až doma mi došlo, že jsem svým rázným odchodem ze zprostředkovací kanceláře zahodila šanci dostat se k panu Holmesovi s opravdu závažným problémem. Měla jsem na sebe vztek.

 

Naštěstí mi za tři dny od toho divného pán a přišel dopis z Winchesteru. Zvyšoval nabídku platu na 120 liber týdně. Omlouval se za své neslýchané požadavky, ale naléhavě na nich trval.

 

S tímhle psaním jsem se ohlásila k audienci u pana Holmese. Třásla se mi kolena, když jsem vstupovala do jeho pracovny. Ale tvářila jsem se rázně.

 

Oblékla jsem se velmi pečlivě. Chtěla jsem udělat dojem. Abych předvedla svou inteligenci, vyložila jsem problém co nejstručněji a nejjasněji. Zdůraznila jsem, že mám přijít o své krásné vlasy.

 

Podařilo se mi v panu Holmesovi vzbudit obavy o mou osobu. Řekl výslovně, že by nijak neuvítal, kdyby se o takové místo ucházela jeho sestra. Ujistil mě, že můj problém vypadá nejzajímavěji ze všech, které se v poslední době naskytly. A že – kdybych upadla do jakýchkoli pochybností či nebezpečí – mám poslat telegram a on že mi ve dne či v noci přijede na pomoc.

 

To byl přece úspěch napoprvé! Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si jen přála, aby to nebezpečí už bylo tu a stálo za řeč.

 

V jistém nebezpečí byla bohužel jen dcera mých zaměstnavatelů. Ten starý blázen Rucastle ji věznil v opuštěném křídle domu U měděných buků, a to s vědomím její nevlastní matky, své druhé ženy. Ta na něm byla daleko víc závislá než planí Munroová na plukovníkovi. Věčně uplakaná – asi kvůli debilnímu klukovi – úplně fádní, bezbarvá. Už ho nepoutala. Vztah ke krásné dceři Alici se u Rucastla změnil v lakotnou nenávist, když se chtěla provdat. Ten starý Skot se zakoukal do mě – velmi jsem se Alici podobala – a byl schopen za mou přemrštěnou gáži postupně utratit věno své dcery. Paní Rucastlová nic nechápala a bezvýhradně se mu podřizovala. S takovým stupněm ujařmení vůle jsem se ještě nesetkala. Ta ženská přistoupila na to, že si sama přeje, abych se před oknem producírovala ostříhaná nakrátko jako Alice, v jejích šatech. To když stál před oknem její snoubenec. Měl si myslet, že jsem Alice a nemám o něj zájem.

 

On to byl ale jediný normální člověk, se kterým jsem se tam setkala. Samozřejmě i přes zahradu poznal, že nejsem Alice. Svou snoubenku vysvobodil střešním vikýřem ještě dřív, než po mém telegramu Holmes s Watsonem přijeli a vyrazili dveře jejího vězení.

 

Bylo to naprosté fiasko. Navíc toho psychopata Rucastla strašně pokousal jeho pes. Dobře mu tak. Nedával mu skoro vůbec žrát, aby byl zlý a hlídal.

 

Doktor Watson Rucastlovi stěží zachránil život a musel ho ještě dlouho ošetřovat. A tak Holmes sám mě doprovodil do hotelu ve Winchesteru. Do Londýna ten večer nejel žádný vlak.

 

V recepci objednal dva pokoje. potom mi starostlivě nabídl rámě a vedl mě halou a pak po ztemnělém schodišti nahoru do mého pokoje.

 

Pocítila jsem slabost při pomyšlení, že za mnou zaklapnou dveře hotelové jizby a já zůstanu opět sama. Milovala jsem toho podivného člověka. Chtěl jsem se mu vrhnout do náruče a říci mu: „Obejmi mě konečně a líbej mě, dones mě na lůžko a zůstaň se mnou!“ Ale můj dobrý instinkt mě varoval.

 

Taky jsem nemohla dát najevo pokoření nebo zlost, když se se mnou loučil. Proto jsem se slzami v očích špitla: „Drahý příteli, celou noc dnes nebudu spát a stále si budu opakovat všechno, co vím o vaši šlechetnosti a genialitě.“

 

„Vskutku?“ zablesklo Sherlockovi v očích nesmírným zájmem. „Velmi rád bych slyšel, co o mne soudí taková bystrá mladá dáma. Škoda, že je naprosto nepřijatelné vkročit v noci do pokoje ženy...

„Jakýkoli jiný gentleman by se ovšem nesměl opovážit. Avšak ve společnosti člověka tak bezúhonných mravů se žena může cítit naprosto bezpečná kdekoli.“

 

Po těchto mých slovech se Sherlock ostražitě rozhlédl po chodbě i tmavém schodišti a neprodleně jsme vešli do místnosti. Pak teprve zatáhl záclony a rozsvítil. „Nuže, slečno VIolet,“ promluvil rozpačitě, „jsem tu. Ujišťuji vás, že jsem dosud nikdy nebyl v noci s dámou o samotě.“

 

„Ani já jsem nikdy nezůstala v noci s žádným gentlemanem sama,“ ujistila jsem ho. „S vámi však jsem pod takovou ochranou jako v rukou božích.“

 

„Ujišťuji vás, drahá slečno, že tomu tak je.. nuže... posaďme se do křesel zde u krbu a povězte mi, co o sobě nevím ani já sám.“

 

„Jste naprosto skvělý, moudrý, statečný. Máte zázračný mozek, schopný rozlušti každou záhadu... to ale o sobě dozajista víte...“ začala jsem opatrně. „Čeho si však snad ani nejste vědom, je vaše nekonečná dobrota, laskavost, obětavost, nezištnost, ohleduplnost k slabším. Tyhle své vlastnosti jste pro samou lásku k světu a lidem ještě nezaregistroval,“ chrlila jsem ze sebe vroucně.

 

Sherlock mě zaujatě a dá se říct uspokojeně sledoval. Nespouštěl ze mě oči. Včas mi ale blesklo hlavou, že takhle lichotit mu nedokáže příliš dlouho. Proto jsem ho poprosila, aby si zapálil dýmku a objasnil mi některé podrobnosti postupu při mé záchraně.

 

On mě skutečně poslechl. Dýmku měl u sebe, já připravila popelník. Pak jsem přinesla malou stoličku a posadila se k jeho nohám. Zbožně jsem k němu vzhlédla, pan  Holmes bafal z dýmky a vyprávěl, a mně stačilo jen občas obdivně poznamenat: „A jak jste mohl vědět... jak jste uhodl.... jak to děláte, že přijdete včas...“

 

Sherlock se tak zabral do samochvály, že už jsem se potom spokojila jen s povzdechy úžasu.

 

Za tu noc jsem se o něm dověděla hodně. Ale z nevyspání a kouře jeho dýmky jsem byla úplně vyčerpaná. Měla jsem najednou pocit, jako bych ho už ani tolik nemilovala.

 

Když škvírou stažené záclony pronikl první sluneční paprsek, zvolal Sherlock: „Bože! Strávili jsme společně noc!“

 

Vyskočil z křesla a užasle si přejel rukou přes obličej. „Slečno Violet, v toto situaci nevidím jiné východisko, než vás požádat o ruku!“

 

Jako bych se probudila z omámení, řekla jsem sklesle: „Je ještě jedno východisko – nepožádat mě o ruku. Nikdo neví, že jste tu byl. Počestně jsme si povídal... a vaši nabídku společně zvážíme, až budeme odpočati... a až i vy mne budete lépe znát!“

 

Sherlock na mě okamžik nevěřícně zíral, pak  mi políbil ruku – a zmizel jako duch.

 

Do Londýna jsme jeli až odpoledním vlakem. Cestou jsme mluvili o konvenčních věcech. Holmes mě pak ubytoval v hotelu a odjel drožkou do Baker Street.

 

Cítila jsem neuvěřitelnou lhostejnost. Holmes mě v následujících dnech nevyhledal. A tak jsem nastoupila místo u své bývalé ředitelky soukromé školy ve Walsallu. U příležitosti svého odchodu na odpočinek mě pro mé organizační schopnosti navrhla za svou nástupkyni.

 

Když se v květnu 1891 v tisku objevila zpráva Reuterovy agentury o smrti Sherlocka Holmese, zmocnila se mě panika. Přece jen jsem ho milovala. Přitom se mi s hořkostí vnucovala myšlenka, že se Holmes raději dobrovolně zřítil do propasti s profesorem Moriartym, než aby se mnou sdílel strasti a slasti manželského života.

 

On si však zatím cestoval po Tibetu, navštívil Lhasu a strávil několik dní u dalajlámy. Pak procestoval Persii, odskočil si do Mekky a krátce pobyl v CHartúmu. Pak se ve Francii, v laboratoři Montpeliére, zabýval výzkumy derivátů kamenouhelného dehtu.

 

Do Anglie se vrátil nikoli kvůli mně, nýbrž aby zatkl a usvědčil zbytky zločinců z Moriartyho party. V Londýně mu jeho starý byt na Baker Street udržovala v nezměněném stavu paní Hudsonová.

 

My dva jsme se ovšem nakonec taky setkali. Když jsem se dověděla, že žije, přišla jsem za ním s problémem: co dělat, když ho stále ještě miluji?

 

Já vím, že se to nesluší. Jenže já nějak nezapadla do své konvenční doby, a jemu se taková věc musela říct polopatě.

 

Protože jsem si k návštěvě vybrala den, kdy měla paní Hudsonová volno a Watson byl  v ordinaci zaměstnán svými pacienty, zůstala jsem u Sherlocka přes noc.

 

Tentokrát jsme se stali milenci. Ale přesvědčila jsem ho, že se jen budeme občas tajně scházet a žádná svatba nebude. Jako ředitelka školy jsem se stejně vdát nesměla. Kromě toho jsem tenkrát už věděla naprosto jistě, že společný život by zničil náš vztah.

 

Sherlocka bylo možno milovat, ale žít se s ním nedalo. Naše schůzky se nám podařilo utajit i před doktorem Watsonem.

 

A tak jsem si upořádala život podle svých představ. Byl to život šťastný – měla jsem práci, která mě bavila , a vyvzdorovala jsem si muže, kterého jsem milovala.

---