Víra!

Sedím na schodech kostela

a přemýšlím,

zda vstoupit mám.

Hříšníkům vstup zakázán,

tak proč se namáhat mám.

Ty stejně chceš vidět mě,

jak klečím u tebe

a modlíc se k tobě obávám,

že ztratím,

to co ještě mám.

Tak snad už někdy pochopíš,

že ty slzy na kraji mých očí jen neskrývám.

A říkáš jen,

že usmívat se mám.

Jak jen ale říct mu mám,

že moc ráda ho mám

a že není z nouze,

to co cítím.

On dřív mi nadbíhal,

já ho stále odmítám.

Teď sílu změnit to mám.

Tak už krucinál dost!

Proč sedět tu mám dál?!

Tu radost ti neudělám,

teď sleduj,

jak vejdu do tvých dveří…

Už nesedím na schodech kostela,

ale přímo v něm.

V duchu si s tebou povídám,

zároveň vyzpovídám.

Přesto stále nevím v koho,

nebo co,

věřit mám…