Zázraky se dějí

Nikdo nic nenamítal, protože by mu to stejně nebylo nic platné. Už cestou na Trosky jsme se s několika kamarádkami trhly od zbytku třídy trochu napřed a vyrazily jsme svižným tempem, abychom měly výstup rychle za sebou. Když jsme po nekonečně dlouhé době vylezly z lesa ven, naskytl se nám nádherný pohled na hrad. K hospůdce pod hradem jsme dorazily s velkým náskokem před zbytkem třídy. První a poslední, kdo po nás přišel, přišel asi po půl hodině. A tak není divu, že naše parta byla chvíli po příchodu posledních už plně odpočinuta a dál jsme nehodlaly zahálet čas sezením a pozorováním všech ostatních ve svačení a nadávání, jak daleko to bylo. Rozhodli jsme se tedy, že náš náskok ještě zvýšíme, když vyrazíme z Trosek na Hrubou skálu jako první. Náš učitel neměl námitky a my vyrazily po červené kousek po silnici a pak lesem.

Když už jsme minuly po cestě asi třetí obal od sušenky, a to nepočítám cestu z campu do Trosek, rozhodla jsem, že odpadky budeme sbírat. Kamarádka vytáhla z batohu igelitový pytlík. Ten byl brzo po okraj plný. Mezi pohozenými odpadky v lese jsme jich našli naštěstí ještě mnoho, takže o pytle nouze nebyla. O odpadky také ne. Po pár kilometrech jsme měly každá (byly jsme tři) v rukou dva pytlíky plné odpadků, které jsme ale potkávaly dál. Po chvíli jsem se zaklonila k obloze a jen tak řekla, že by se hodil nějaký velký igelitový pytel. Kamarádka mi odpověděla, že ano a dodala jestli nám někdo za to dá odměnu. Ušly jsme asi deset metrů a já zahlédla kousek stranou od cesty opravdu velký igelitový pytel. Nechápu, kdo ho tam mohl pohodit, protože byl velký, jako pytel do odpadkového koše. Všechny tři jsme se vydali tedy kousek z cesty pro pytel. Jedna držela ten velký a my dvě jsme do něj sesypaly všechny odpadky a rázem jsme měly malé igeliťáčky zase prázdné. . .

Už už jsme se chtěli vydat zpět na cestu, když v tom jsem uviděla na zemi dvacetikorunu. Kamarádky měly oči vytřeštěné stejně jako já, protože se vám málokdy stane, že najdete větší obnos než padesát haléřů a dvoukorunu už berete jako velký přínos. Než jsme se vzpamatovaly vykřikla jedna z kamarádek tak, že nám odpadky vypadly z rukou, rychle jsem je naházela zpět do pytle a teprve v tu chvíli uviděla, co drží v ruce a proč ten výkřik. V ruce měla druhou dvacetikorunu. To už jsme nadšením skoro nedýchaly, když jsem se zamyslela a ze srandy řekla, že by se hodila ještě jedna dvacetikoruna pro druhou kamarádku, která zatím jenom koukala a byla z nalezeného pokladu úplně mimo.

Po chvíli rozdýchávání a znovu rozebírání situace jsme se konečně vydaly na cestu, jenže po pár krocích. . . . se naše kamarádka, která ještě žádný nález neměla zastavila a řekla ať počkáme, chvíli koukala a byla úplně mimo, myslely jsme si, že vidí jen nějaký odpadek a přemýšlí jestli jí to stojí za to, přebrodit bláto a sebrat ho, ale bylo to jinak. Něco ze země opravdu sebrala a byla to. . . třetí dvacetikoruna!!!

Později, když jsme se vzpamatovaly, jsme probírali, co jsme řekly. Já nejdřív vyslovila přání o velký igelitový pytel, který tam opravdu ležel a po mně má kamarádka vyslovila přání o odměnu a ta ležela hned vedle! Nevím, jestli od té doby věřím na zázraky, ale připusťte, že jsme byly tři, dělali jsme dobrou věc a našly jsme tři mince. Tím nechci sklidit mnoho díků za sbírání odpadků, nedělali jsme to pro to, ale chci tím upozornit, že když se občas pro nějaký ten obal sehnete a vyhodíte ho nebo jenom vy sami nebudete přírodě škodit, třeba se taky dočkáte odměny. ..