Část třetí - Spolubydlící

Procházejíc dveřmi si bezmyšlenkovitě pobroukávala melodii nějaké písně, kterou ještě před chvílí slyšela hrát z Markova autorádia. Na jazyku stále ještě převalovala jeho chuť a na rtech měla blažený úsměv. Nevzpomína si, že by už někdy předtím měla takový pocit. Nepopsatelný pocit něčeho nově zažívaného, co jako by jí postrkávalo k dalšímu objevování a poznávání. Možná, že se dokonce zamilovala, napadlo jí, když položila hlavu na polštář a její blonďaté kadeře se rozběhly po měkké podložce. Možná. Nebyla si jistá, ale chtěla to zjistit. Chtěla to poznat a poznávat.

***

Chtěj jsem, aby mi maminka před spaním ještě přečetla pohádku o kůzlátkách, ale řekla, že už je pozdě, že mám být hodný chlapec a jít hned do postele. Naposledy jsem se napil mléka, nechal na stole talíř s nedojedenou večeří a poslušně se rozběhl ke dveřím svého pokoje. Doběhl jsem až na práh a tam se zastavil. Vždy jsem si stoupal na práh (co nejblíž ke dveřím), to proto abych snáz dosáhl na kliku. Musíte si pomoci všemožně, když jste ještě malé škvrně, které má sotva metr. Než jsem si ale stoupnul na špičky, otočil jsem se a otevřel pusu. Hleděl jsem do jejích přenádherných modrých očí, které se smály. Stála tam v bílé halence, přes kterou měla uvázanou kuchařskou zástěru, aby se při připravování večeře nezašpinila, na její opálené tváři se rty roztahovaly v širokém a upřímném úsměvu, který odhaloval její bílé a zdravé zuby. Byla nádherná, pomyslel jsem si, že moje máma je ta nejkrásnější máma na světě. Chystal jsem se jí říct, že jsem zapomněl a pak se k ní rozběhnout, abych to napravil, když za dveřmi do bytu zachrastil svazek klíčů a poté dopadl s cinknutím na zem, jakoby jej někdo upustil.

Ten úsměv se najednou z její tváře kamsi vytratil a její oči se rozšířily. "Běž honem, pusu až ráno. Dobrou noc, zlato."

"Dobrou noc, mami." Znovu jsem se otočil a postavil se na práh. Vyhoupl jsem se na špičky, když jsem uslyšel něco zvláštního. Drobné vrzání klíče o zámek, jako když je moc velká tma a vy se poslepu nemůžete do zámku strefit se ozývalo zpoza dveří na druhé straně chodby a znervozňovalo mě natolik, že mi jedna noha sklouzla z prahu a já konečky prstů jen zavadil o kliku a dveře zůstaly zavřené. Vrátil jsem špičku pravé nohy zpět na práh, když klíč zapadl do zámku dveří naproti. Natáhl jsem se, co jsem mohl. Obě kliky cvakly zároveň, dveře se otevřely takřka synchronizovaně a v úzké chodbičce panelového bytu 3+1 se během vteřiny udála výměna, které si všimla snad jen maminka a světlo osvětlující všechna ta "škatulata batulata", která se odehrávala přímo pod ním.

Vklouzl jsem do svého pokoje potichu jako myška, zavřel jsem za sebou dveře v ten samý okamžik, jako se zabouchly dveře od bytu. Znovu se ozvalo to cinknutí padajících klíčů. Tentokrát však s příznačně dutým podtónem, nedopadly totiž na podlahu, ale na botník. Stál jsem zhruba metr za dveřmi, aby přes matné vzorkované sklo, zasazené do rámu dveří, nebyl z druhé strany vidět obrys mé maličké postavy. Stál jsem tam a napínal uši vstříc ševelení zouvajících se bot ozývajícího se z chodby. Nepatrnou chvilku ticha, které následovalo potom, co byly obě boty konečně zuty, protnulo hlasité a dlouhé říhnutí. "To sem potřeboval!" - Tatínek se vrátil domů.

Otcova silueta se mihla za mými prosklenými dveřmi a já se instinktivně přikrčil k zemi. Z kuchyně ke mě doléhalo cinkání talířů a příborů, jak se maminka snažila roztřesenýma rukama prostřít tatínkovi večeři. Neviděl jsem jí. I když jsem se koukal klíčovou dírkou, neviděl jsem její opálené třesoucí se ruce, které byly ještě mokré od toho, jak umývala nádobí. Dokázal jsem si je ale živě představit. Představoval jsem si jak její dlouhé štíhlé prsty, na jejichž konečcích měla ještě varhánky, berou ze skříňky nad linkou čistý talíř a ten jí z vlhkého sevření vyklouzává. Na okraji toho talíře zůstává mokrý otisk prstů s trochou mýdlové pěny. Talíř padá na podlahu, v jednom okamžiku se tříští na několik střepů které se rozbíhají do všech stran po omšelém linoleu.

Stojím tam za zavřenými dveřmi a všechno to vidím tak zřetelně jako bych stál jen metr od toho místa, kam talíř dopadl. Byl to jeden z těch bílých porcelánových talířů s růšovými kvítky, lemovaný pozlaceným proužkem. Byl to jeden z té jídelní sady, kterou maminka dostala od své babičky věnem a kterou si šetřila pro zvláštní příležitosti, jako byly Vánoce nebo jiné svátky, rodinné sešlosti či návštěvy. Byl to talíř ze sady, která byla svatebním darem a která mamince připomínala ty šťastné chvíle jejího jinak bolestivého manželství. Šťastné chvíle, které si chtěla uchovat, ale které ji s postupem času připadaly stejně omšelé jako to linoleum, o které se talíř roztříštil jen s o něco větší rychlostí než se tříštily na střepy její vzpomínky na šťastné manželství.

Stojím tam a nevnímám otcův opilecký křik, hněv a nadávky, kterými zasypává ty nebesky modré oči, které se ještě před malou chvílí třpytily štěstím. Nic z toho neslyším, protože tam dál stojím v pižamu s želvákem Donatelem a zacpávám si uši svými malinkatými pěstičkami. Ani nevím, kdy jsem si je přiložil k hlavě, ve kterém okamžiku jsem udělal ten instinktivní pohyb pažemi vzhůru, při kterém jsem zároveň pevně zavřel oči a zatnul zuby. Připomínalo mi to takové ty figurky tří malých opiček, které prodávají ve stáncích s prkotinami a suvenýry. Ta tři gesta "nevidím, neslyším a nic nepovím" jsem teď ztělesňoval jako jedna malá vystrašená čtyřletá opička.

Stojím tam, v uších mi stále zní ten zvuk dopadajícího talíře na podlahu, který přehlušuje ten křik od vedle, který už přerostl v řev. Přes pevně zavřená víčka jasně vidím ten jediný střep na kterém utkvělo několik bublinek mýdlové pěny od nádobí, který se točí kolem dokola na tom starém linoleu. Střep, který ve svém setrvačném pohybu zpomaluje, až se zastaví úplně a pak se začne rozplývat. Místo něj teď svýma zavřenýma očima vidím prosklené dveře do svého pokoje, které se sami otvírají a odhalují mi tak pohled na dění v kuchyni. Je to ale už jiná kuchyň, než ze které jsem ještě před chvilkou utekl. Je nějakým záhadným způsobem starší, jako kdyby za tu chvilku, co jsem stál za dveřmi uplynulo několik let. Linoleum už není pouze omšelé, teď už je dokonce na několika místech prošlapané a děravé. Otec tam stojí nad klečící a vzlikající maminkou otočený zády ke mě, nepřestávajíc na ní křičet napřahuje svou silnou pravačku.

Dál tam stojím a zavřenýma očima pozoruji, jak jeho mohutná dlaň sevřená v pěst dopadá za doprovodu tupého úderu a nepříjemného cvaknutí na její tvář. Slyšel jsem to i přes dlaně přiložené ze všech sil na uších. Přes dlaně, které už nebyly tak maličké jako před chvilkou a já už nebyl čtyřletý chlapeček, který si musí stoupnout špičkami na práh, aby dosáhl na kliku, když se běží schovat do svého dětského pokoje, aby nemusel přihlížet, jak si jeho ožralý fotr utužuje své ego na své milující manželce. Vždyť je to žena, proboha!

Jakoby v mlze, v pozadí za tím vším, teď vidím malého čtyřletého chlapce ležícího ve své postýlce a předstírajícího že spí. Na jeho posteli vedle něj sedí ta žena a v očích má opět ty jiskřičky štěstí a lásky. Její opálená tvář je zarudlá a pod jedním z jejích překrásných jiskřících očí začíná promodrávat skvrna od úderu pěstí. Žena shrne svými prsty, ze kterých se ještě úplně neztratily varhánky od vody, ve které před chvílí myla nádobí, chlapci vlasy z čela, pak vstane a políbí ho naň těmi teplými rty, které ještě před jeho útěkem do pokoje viděl roztažené v širokém a upřímném úsměvu. Ještě jednou synka pohladí po tváři a přihrne mu peřinu až k bradě. "Nikdy neubližuj holkám, miláčku."

Pak se celý ten výjev v pozadí rozplyne a já otevřu oči. První co vidím je její tvář, je o tolik starší než před chvílí. Starosti jí vykreslily na lících a mezi obočím první vrásky, její pleť už nebyla pevná a opálená, ale bledá a místy profialovělá. Jeden ret měla rozkousnutý a na jejím žlutém tričku zasychalo prvních pár kapek krve. Na žlutém tričku! Jak je to jen možné? Vždyž ještě před chviličkou měla přece bílou halenku a kuchyňskou zástěru!

Její oči se potkaly s mými. Její nebesky modré oči, které teď byly plné smutku, bolesti, únavy a trápení. Po jiskřičkách štěstí a lásky nebylo ani stopy. V okamžiku se však do jejího pohledu vedral strach. V tom pohledu se dala zřetelně přečíst zoufalá prosba, abych se vrátil do pokoje a zavřel dveře. Ale vždyť já stál v tom pokoji za zavřenými dveřmi! On ke mě pořád stál otočený zády a ona na mě hleděla tím prosebným pohledem skrz jeho roztažené nohy, když se přede mnou opět objevily. Spustil jsem dlaně z uší a zřetelně uslyšel jak jí nadává. Udělal jsem dva kroky k zavřeným dveřím, sáhl po klice (měl jsem jí už na úrovni hrudníku) a otevřel jsem dveře.

Vzek, který jsem až do teď dusil pod dlaněmi přitisknutými k uším a zavřenými víčky mě úplně zaplavil. "Nech ji být!" zařval jsem na něj z plných plic a rozběhl se přes celou kuchyň. Klátivým pohybem se otočil a upřel na mě svůj zrak otupělý alkoholem. Na zlomek vteřiny jsem spatřil, jak se jeho pohled změnil v pohled jaký má srna, když postřehne nebezpečné prasknutí větvičky a prudce zvedne svůj dlouhý krk od ranní snídaně, aby pak pohlédla do hlavně pytlákovi pušky. Pak jsem mu narazil vší silou do břicha a on po několika kolísavých krocí spadl na židly, která se s ním převrátila na zem a převrhla ho pod stůl.

Chvíli jsem tam stál s ústy otevřenými do kořán údivem a sledoval ho, jak se nemotorně snaží znovu postavit na nohy. Nejprve odkopl převrženou židli, která s tupým žuchnutím dopadla přímo na stále ještě klečící maminku. Ta vykřikla a schoulila se tváří ke kuchyňské lince. Všechen vztek ze mě rázem vyprchal a jeho místo teď zaujmul strach. V leknutí jsem se ohlédl nejdřív na ní a pak zas ryhle zpět na něj. Seděl tam u nohou stolu vzhlížel ke mě očima plnýma vzteku a nenávisti. "Ty malej zasranej parchante! Jen počkej!" Znovu se mu podařilo vstát.

Ustoupil jsem o krok zpět a jakoby v mlze, na stěně za ním, která už nutně potřebovala vymalovat se mi zase začal odehrávat nějaký krátký příběh. Bylo to, jako kdyby jej někdo za mnou na tu stěnu promítal jako nějaký film. Viděl jsem v něm čtyřletého chlapce sedícího tátínkovi na klíně plácaje ho ručičkami do jeho velkých dlaní. Paci, paci pacičky. Táta koupil botičky. Chlapeček ustal v plácání, zvedl pravou ruku vzhůru k otcově tváři a udeřil. Muži se vytratil úsměv z tváře a stáhlo se mu obočí, až se mu nad nosem objevila malá vráska. Kůže na lících se mu stáhla, jak ve hněvu skousl a jeho rozevřená pravačka dopadla na týl malé hlavičky až mu chlapec spadl z klína. Dál už jsem slyšel jen histerický nářek a film promítaný za tím opilým mužem, jenž teď zrudl vzteky jako pálená cihla, se mi začal vytrácet.

Couvl jsem o další krok vzad, ale zakopl jsem si při tom o špičku druhé nohy a zavrávoral. Napadlo mě, že je zvláštní jak vám v jeden okamžik může špička vaší nohy pomoci a vzápětí vás doslova podrazit. Instinktivně jsem se zachytil okraje kuchyňské linky a nahmatal při tom paličku na maso. Pohled mi najednou spočinul na míse s vepřovými řízky, která ležela uprostřed stolu. Bylo to jako cestování v čase. Vždyť jsem ještě před okamžikem nedojedl míchaná vajíčka s knedlíkem, tak co tu dělají ty řízky?! Navíc to linoleum, maminčina tvář, klika na úrovni hrudníku...

Popadl jsem paličku a vší silou se s ní rozmáchl po otci. Ten však k veškerému mému údivu paličku uchopil navzdory tomu, že byl opilý tak pevně a s takovou jistotou, že mě donutil povolit a spustit prsty z rukojeti. Tu si teď předal levačkou do pravačky a na obličeji se mu roztáhl nejděsivější úsměv (byl to spíš škleb, než úsměv), který jsem kdy viděl.

Pak se mi zatmělo před očima a já se s trhnutím probudil.

***

Kdosi mě chytil za ruku a já se k němu otočil. "Š Š Š, byl to jen sen, už je to dobré. Byl to jen sen." Hleděl jsem na tu blondýnku a chvíli si snad myslel, že je to anděl. Pak jsem se ale uklidnil, rozhlédl se a zjistil, že jsem pořád ještě v nemocnici. Sedím na nemocničním lůžku s nohou zavěšenou několik centimetrů nad matrací a s nákrčníkem připnutým pevně na krku.

"Přivezli jsme vám spolubydlícího." Podíval jsem se opět na blondýnku v bílém sesterském úboru a čepečkem přichyceným sponkami k těm jejím andělsky blonďatým vlasům, která teď vztyčeným ukazováčkem pravé ruky ukazovala někam za mě. Vzpomněl jsem si, že ještě než jsem usnul tam bylo okno, dveře na balkon a místo, nejspíš pro další postel, která když jsem se otočil tam už stála a chovala ve svých peřinách mého nového spolubydlícího. Byl to kluk. Tipoval bych mu tak dvanáct nebo třináct let. Ležel tam ve stejném erárním andělu, jaký jsem měl na sobě já, jen jemu byl podstatně volnější. Na levém spánku měl modřinu velkou asi jako cédéčko a hlavu měl ovázanou fáčem. Usmál se na mě jako na pozdrav a pak jí znovu položil na polštář.

Pohledem jsem sklouzl k nohám jeho postele, kde na židlích donesených z chodby seděli jeho rodiče. Matka s kapesníkem u úst a slunečními brýlemi posazenými na nose, kterým v jednom kuse popotahovala. Druhou ruku položenou něžně na peřině, pod kterou měl v těch místech chlapec nejspíš holeň své pravé nohy. Z její ruky jsem přeskočil pohledem na jejího manžela. Seděl tam s rukama svěšenýma do klína, dlaně spojené propletenými prsty a hleděl na mě s výmluvným výrazem, který by blonďatá sestřička mohla považovat za ten nejroztomilejší, kterého je tento muž schopný. Možná se mu jím podařilo ošálit už spoustu žen a nepochybuji o tom, že jednou z nich byla i jeho manželka, ale na mě si nepřišel.

Potichu mě pozdravil očekávaje odpověď. Nadechl jsem se tedy a odpověděl: "Ty jeden hajzle!"